Sedm hříšníků - rozhovor s Andi Derisem

Zdroj: SPARK - 11/2010
Poděkování: Vobusa

Ne, ne, současnou sestavu HELLOWEEN už těm úplně nejstarším kouskům nenaučíte. A bylo by to vlastně úplně zbytečné, protože od té doby, co jsou na soupisce Sascha a Dani, si kapela našla svou pozici a výraz. Ten podle mě definovala nejpozději na "Gambling With The Devil" a není jediný důvod, proč současnou tvář nezachovat a pouze ji pilovat. Zadání "7 Sinners" však mělo ještě jednu podmínku - udělat po výběrové vyklidněné desce opět trochu toho pořádného powermetalového randálu. Podařilo se, i když s odstupem jednoho měsíce, kdy jsem glosoval jednotlivé skladby, je toto přitvrzení spíše v detailech a jednotlivostech. HELLOWEEN totiž na žádné regulérní řadovce nehráli nějak extrémně pomalu nebo jemněji. A tak na "7 Sinners" sem tam vyskočí o něco větší kadence bicích, tu se objeví moderně pojatý strojový riff, jinde se zase propadnete až do depresivních nálad. To vše je však opět obaleno dýňovým know-how, jak ho znáte z posledních desek. Snad jediná skladba, kde se HELLOWEEN opravdu odvázali a která téměř nepřipomíná jejich minulost, je "You Stupid Mankind", drtivý intenzivní černošský kousek. Ale potěší třeba i to, že Weiki, ač udržel svůj rukopis, se konečně vzdálil od opisování sebe sama a dokáže se blýsknout současnějším motivem. Takhle v kostce to vypadá, že HELLOWEEN nenatočili nějakou mimořádnou desku. Musíme si však uvědomit, že tato kapela v powermetalové škatulce stále tahá za ty nejdůležitější nitky, jako jedna z mála vytvořila funkční syntézu moderních metalových (i rockových) postupů se svými klasickými znaky z 80. a 90. let, a jejich tvorba přesto nikdy nespadla do přízemních pater. V tomto ohledu je sice z pohledu HELLOWEEN "7 Sinners" deska lehce nadprůměrná, ale z pohledu celého zástupu podobně laděných kapel znamená novinka další lekci, jak i po pětadvaceti letech natočit skutečně osobitý a zároveň stále svěží materiál.

Málokterá metalová kapela dokáže s každým albem růst, obzvlášť v tak konzervativním žánru, jakým heavy metal je. HELLOWEEN patří mezi skupiny, které termíny jako speed, power a heavy posunují do jiné galaxie, kde s nimi žonglují jako s ohnivými koulemi. V posledním týdnu měsíce září Spark zavolal na Tenerife zpěvákovi Andimu Derisovi. Na ostrově slunce stoupalo vzhůru a večer byl na spadnutí. Andiho hlas zněl unaveně, protože již třetí den absolvoval maraton rozhovorů, ale bylo z něj slyšet patrné nadšení z aktuální nahrávky. A tak Vás ochotně a do hloubky provede jednotlivými písňovými příběhy nového alba a zcela upřímně se vyjádří k tématu Michael Kiske, které fanoušky HELLOWEEN neustále elektrizuje.

Ve stejné sestavě jste nahráli již třetí album. Cítíš, že se vzájemně inspirujete, že jste silnější a autorsky rostete?

Určitě ano. Je to dáno i tím, že se neustále vyvíjíme, pracujeme na sobě. Tím pádem ani nepřekvapí, když se nakupí více materiálu, než na kolik je člověk před nahráváním nové desky běžně zvyklý. Pak už se z toho stává automatická věc. Než se k nám přidal bubeník Dani, museli jsme se dívat na to, co je hratelné a co ne, a písničky tomu přizpůsobit. Na konci každého dne jsme se sami sebe ptali, zda je vše tak, jak si představujeme. Tohle se naštěstí změnilo po Daniho příchodu. Je to hodně talentovaný hráč schopný zahrát cokoliv, čímž nám vytrhnul takříkajíc trn z paty. Ten chlapec totiž nemá žádné hranice. Proto jsem zkusil přijít s několika složitějšími skladbami.

Kdy jste si ujasnili, že tématem novinky bude sedm hříchů? Bylo to dlouho před nahráváním anebo těsně před tím, než jste měli jít do studia?

Měli jsme připravenou jakousi osekanou akustickou verzi, kterou jsme postupem času předělávali k obrazu svému. Byla to zajímavá zkušenost, trochu jsme si odpočinuli od metalu. Někdy je třeba něco změnit, aby člověk nabral sílu. Měli jsme tak možnost se na materiál podívat z jiného hlediska, třeba jak znějí některé melodie v akustické podobě. K večeru už jsme ale byli nedočkaví najet zase do starých kolejí, takže to byla docela zábava. Vzali jsme konečně do rukou elektrické kytary a vše nabralo na intenzitě. Už tehdy nám bylo jasné, že novinka bude tvrdší, rychlejší a i agresivnější než předchozí desky. Není to ale nikdy předem plánované, vyplývá to z okolností, z pocitů, atd. Samotné téma přišlo tak nějak v průběhu příprav.

Přijde mi, že na novince pokračujete v rozvíjení stylu z předchozího alba. Neobsahuje mnoho odkazů k minulosti či kořenům kapely, je tu znát spíš snaha být moderní, ale zároveň nezradit heavymetalový odkaz. Držíte se tedy určitého konceptu?

Řekl bych, že naposledy se dá mluvit o konceptu v souvislosti s deskou "The Dark Ride", kde se nacházely prvky ne zcela typické pro HELLOWEEN. Nikdy jsme nechtěli dopadnout tak, že bychom sami sebe, ať už vědomky či nevědomky, kopírovali.

Znám pár kapel, které to dělají. Vždycky se snažíme najít něco, co by nás udělalo lepšími. Nechceme přešlapovat na místě. Vezmeme to nejlepší ze speed a power metalu a snažíme se tam vnést něco, co nejde jenom tak jednoduše napodobit. Zmínil bych taky to, že na předešlém albu "Gambling With The Devil" jsme našli určitý vzoreček pro naši tvorbu, který nám přesně vyhovuje a šlape v náš prospěch. Kombinace moderního zvuku s melodiemi dle mého vyznívají skvěle.

Velmi zásadní roli na albu hrají klávesy. Tentokrát jste jim dali velký prostor, ale musím říct, že znějí zajímavěji. Jako by v každé písni hrály vlastní příběh. Jako by Mattias Ullmer řekl: "Tak a teď vám ten metal udělám zajímavějším….."

Mattias na albu jasně dokázal, že je jedním z nejtalentovanějších klávesistů v branži. To, že je schopen přijít pokaždé s něčím novým, je skvělé i pro naši tvorbu, která se tak dostává dál, neustále se rozvíjí. Osobně jsem ale ohledně klávesových partů dost opatrný, protože to leckdy může sklouznout tam, kam nechceš. Když je do písní nahraješ jenom primitivním, jednoduchým stylem, není to ono. Mattias je ale schopen vytvořit nejenom dobře podporující hudební stezku, ale taky různé zvukové koláže, kterými dokáže optimalizovat feeling. Umí navodit jak agresivní náladu, tak i opačnou, melancholickou až epickou. Je zajímavé, že v kapele, která si na klávesy moc nepotrpí, právě tenhle nástroj dostal takový prostor. No ale vyšlo to. Museli jsme to všechno dobře zvážit a vyzkoušet, jinak by tam samozřejmě ten nástroj nebyl. Mattias není člověk, který by se snažil procpat svůj nástroj do popředí za každou cenu. Ví moc dobře, co je pro kapelu nejlepší a kde je jeho místo. Tohle ale ostatní klávesisti, se kterými jsem předtím spolupracoval, nedokázali pochopit a byly s nimi jenom problémy. U Mattiase to nehrozí. On si drží svoji důležitost, stejně tak jako kytaristé. I když pro mě v metalové hudbě měly klávesy vždy slabší pozici než kytary.

"Where The Sinners Go" - když jsi psal tuto píseň, jaké obrazy jsi před sebou viděl? Je hrdinou hříšník, který už nemá co ztratit, anebo někdo, kdo rád ubližuje?

To bych neřekl. Je to takový maník, jako jsem já sám. Někdy totiž každý z nás musí udělat věci, o kterých ví, že nejsou v pořádku. Ví, že to není správné, ale sám před sebou se snaží očistit. Vlastně si ani nechce připustit, že by něco takového udělal. Jenom se prostě snaží pokračovat, ať už se to děje v dobré či špatné víře. Mnoho lidí si prostě nepřipustí, že hřeší či zhřešili. Hrají mrtvého brouka, jak se říká. Život je daleko jednodušší, když nad sebou nemáš žádného boha, který by na tebe pořvával, že pácháš hřích. Motem písně je, že ani nechceš vědět, kam ti hříšníci jdou. Prostě křičíš "dejte mi s tím pokoj".

Skladba "Are You Metal" mi přijde jako tvé upřímné vyznání lásky k metalové hudbě. Kdy sis naplno uvědomil, že jsi pohlcený metalem a že je to tvá životní láska?

U mě to začalo už strašně dávno. Již v mládí jsem si oblíbil britskou scénu, hlavně mě oslovili THE SWEET. Samozřejmě tehdy to nebyl metal, ale nic tvrdšího neexistovalo. Byla to hodně populární hudba, která táhla. Neměl jsem šanci ve třinácti letech chodit do obchodů, kde bych mohl odkrývat kouzlo DEEP PURPLE, BLACK SABBATH, RAINBOW a dalších. Musel jsem to dělat jiným způsobem. Hlavně jsem čerpal z německých rádií, ale nebylo to ono. Postupem času jsem si k hardrockové hudbě vypěstoval lásku a jistý návyk. Kapely, které se pak stávaly stále populárnějšími, hrály tvrději a tvrději. Léta osmdesátá byla takovým mixem hard rocku a heavy metalu. Jak jsem už říkal, v našich rádiích sis tehdy mohl poslechnout mnoho metalové hudby. Metal se stal hodně populárním uprostřed 80. let. Já osobně jsem vyrůstal na každé tvrdší kapele, která vznikla. JUDAS PRIEST, IROM MAIDEN atd. Stal se ze mě metalový maniak.

Chtěl si složit píseň, která by měla statut hymny, jejíž slova jsou jako náboženství?

Ne, do takové hloubky se tím nezaobírám. Pro někoho jsme prostě nestravitelní, protože jsem konzervativní "závislák" na metalové hudbě. Nechci hanit další druhy hudby, ale když jde o rock´n´roll nebo metal, je jasné, co cítím. Mnoho lidí kolem mě myslí stejným způsobem. Jsme velcí fanoušci, někdy až konzervativní, a i proto jsem složil skladbu "Are You Metal".

"Who Is Mr.Madman" - zajímavý nápad použít motiv skladby "Perfect Gentleman"….Mr.Madman je tedy "Perfect Gentleman" ve zrůdnější podobě? Vtáhli jste jej do děje a udělali z něj hříšníka, který zapadá do tématu nové desky?

To ne, jedná se totiž o hrdinu písně "Perfect Gentleman". Během těch patnácti let přišel o rozum a potom prostě jenom šílel. Nakonec skončil v blázinci. Dnes je vším, jenom ne gentlemanem, i když si to o sobě stále myslí. Je to hodně zábavný příběh. Dnes je alkoholik, závislý na drogách, ale je pořád šťastný. (smích)

Do skladby "Who Is Mr.Madman" namluvil intro opět Biff Bifford ze SAXON. Proč vás tak inspiruje právě jeho hlas?

Biff je klasický představitel britské populace, má nepřeslechnutelný britský akcent, což se nám hodí do krámu. Je to první osoba, na kterou se vždy obracíme, když něco takového potřebujeme. Rozhodně upřednostňujeme jeho před Američany, i když s nimi máme dobré vztahy. Oni by totiž zněli příliš americky.

HELLOWEEN ještě nikdy nepoužili v písni flétnu, až nyní ve skladbě "Raise The Noise". Nechal se Michael Weikath inspirovat JETHRO TULL?

Osobně se musím přiznat, že flétny doslova nenávidím, ale v tomhle případě nejde o moji skladbu, takže jsem to skousnul. Na singlu je verze jenom s kytarami, kterou mám moc rád a poslouchám jenom ji. Tu verzi z oficiálního alba nesnáším, právě kvůli té flétně. Příběh skladby je pohádkový. Jistě všichni znají pověst o hráči na flétnu, kterého si najalo jedno město, aby je zbavil krys. Jmenuje se "Krysař". Hraje jízlivé tóny a krysy za ním táhnou pryč z města do řeky, kde se všechny utopí. My jsme ale příběh trochu upravili, s tím, že na jeho hru nereagují krysy, ale děti, které pak už nikdy nikdo nespatří. Skladbu mám rád, ale nenávidím tam to sólo na flétnu!

Při poslechu písně "World Of Fantasy" jsem si říkal, kolik znám lidí, kteří utíkají do svých vlastních světů. Když vám Markus objasňoval obsah písně, neměl jsi pocit, že vlastně rozvíjí téma sklady "Future World"?

Je mi jasné, že Markus si během svého života prošel mnoha strastmi a radostmi. Měl teď velké starosti, co se rodiny týče, neboť jeho máma měla rakovinu, ale už se z toho snad dostala. Markus je rodinný typ, takže to pro něj nebylo vůbec jednoduché. I proto napsal takovou skladbu, na chvíli se chtěl dostat pryč z reálného světa. Potřeboval trochu vypustit, trochu dát odpočinout hlavě.

Skladba "Long Live The King" začíná riffem jako vystřiženým od JUDAS PRIEST. Píseň věnuješ právě jim a Ronnie Jamesi Diovi. Jsou to ikony, které ti ukázaly hudební cestu?

Určitě mě Rob Halford a Ronnie James Dio ovlivnili po hudební stránce. Vokálně jsem tak nějak uprostřed mezi nimi. V začátcích mé pěvecké kariéry byl Ronnie mým velkým vzorem, kterému jsem se snažil přiblížit. Když se pak jednalo o materiál, kde bylo třeba používat ostřejší a silnější polohy hlasu, byl to zase ROB, který mě "vedl" na mé počínající hudební pouti. Obavou mí vokální hrdinové, mé vzory. Právě proto se mi moc nelíbilo, když před nějakou dobou kdosi napsal, že se snažím příliš napodobit právě Ronnieho, a to v době, kdy onemocněl rakovinou. Byl jsem z toho špatný. Přitom jsem si přál, aby měl možnost si tuto píseň ještě poslechnout, ale nebylo mi přáno. Samotná skladba pojednává o Roniem a jeho účasti na festivalu v německém Mannheimu roku 1989. Přesně popisuje ten den, kdy jsem stál před pódiem a s úžasem hleděl na jeho výkon. Byla tam ohromná spousta lidí a vůbec jsme tehdy ani nezaregistrovali, že začalo pršet. Vnímali jsme jenom jeho. Jeden z největších životních zážitků. Smutné na tom je jenom to, že nedávno umřel.

Když Dio zemřel, uvědomil sis, že ani král není nesmrtelný?

Samozřejmě, že ano. Pro mě osobně nikdy nezemřel, pořád ho mám v hlavě jako živého. Byl a stále to je král. Pořád si přehrávám jeho skladby, ať už se to týká jakékoliv kapely, ve které kdy hrál.

"The Smile Of The Sun" - titul mi přijde poměrně ironický, vzhledem k tomu, o čem zpíváš. Má to být tvé pojetí černého humoru?

To vůbec ne. Jedná se o docela vážnou záležitost. Je to o všem a o každém, co považuješ za nejdůležitější ve svém životě. Je úplně jedno, o co jde, třeba o tvoji kytaru, protože ji máš rád, cokoliv….. a když to pak zmizí, jak by zašlo slunce. Veškerá sranda je pryč, není nálada, atd.

Ve skladbě jsou pasáže pomalé, rychlé a taky netradiční…. Přijde mi, že takové písně skládat pro tebe musí být dobrodružství. Jakou náladu potřebuješ mít, abys takovou píseň napsal?

Každopádně musí mít člověk asi dobrou náladu, jinak by nebyl nic kloudného vytvořit, ať už veselého nebo smutného. Každý ale takhle nepracuje. Je mnoho způsobů, jak k tomu lidé přistupují. Začali jsme to psát jenom s baskytarou, na kterou jsme pak lepili zbytek. Myslí, že i samotný refrén je hodně silný. Zní velice komplikovaně, ale není tomu tak. Nebylo to nijak plánováno předem, prostě to tak přirozeně vyplynulo ze situace.

Má být "Stupid Mankind" výsměchem lidstvu?

S tím bych samozřejmě souhlasil. Není to jenom výsměch lidstvu obecně, ale i vnitřně, jestli chápeš, co tím myslím. Nesnáším lidi, kteří se snaží ostatní poučovat, jak a co by měli dělat, a sami si dělají, co chtějí. To přímo nenávidím. Každý by si měl zamést před vlastním prahem. Už jsme prokázali, že jako lidé jsme docela hloupí, to se nedá vyvrátit. Někomu přikývneme, že má pravdu, a stejně se zvedneme a děláme něco jiného. Jsme pravděpodobně nejhloupějšími zvířaty na Zemi.

"If a Mountain Could Talk" je další naštvanou výpovědí o stavu lidstva. Je ironií, že hudba je veselá, ale slova moc povzbudivá nejsou. Chtěl Markus zařvat tvým hlasem, konečně se probuďte?

Spíše to bylo myšleno tak, že na světě neexistuje nic jiného, co by mělo delší a bohatší historii než hory. Kdyby mohly mluvit, asi bychom se hodně divili. Obecně řečeno, máme asi poslední šanci si s nimi popovídat, protože se může v tomhle bláznivém světě stát, že tady zanedlouho nebudou. Pak už nebude nic, kdo by nám mohl vyprávět. Jsou zde ještě pořád nezodpovězené otázky: "Proč jsme tady? Z jakého důvodu? Proč žijeme támhle způsobem a ne jiným?" atd. Odpověď je nám schopen dát jenom někdo, kdo je tisíce a tisíce let starý. Spousta otázek a spousta odpovědí. Je to hodně zajímavý příběh na dlouhou diskuzi.

Když Michael Weikath přinesl píseň "The Sage The Fool The Sinner", vybavily se ti nějaké konkrétní osoby, se kterými se chce prostřednictvím písně vypořádat?

Je to jenom hypotetická otázka. Záleží na tom, jak si kdo text vyloží. Už jsme zde měli hříšníky, blázna; je to naprosto individuální záležitost. Nevím, jestli je skladba o dobrém člověku nebo o špatném. Třeba bych se tam našel i já sám tak nějak uprostřed všeho. Chtělo by to mnohem víc kategorií, abychom byli schopni alespoň částečně popsat či charakterizovat lidi jako takové.

Přijde mi, že Sascha píše čím dál zajímavější skladby. "My Sacrifice" působí jako těžký kus metalové opery. Je to pro tvůj hlas náročná píseň?

Ani bych neřekl. Je fakt, že technika tří až pěti vokálních poloh v jedné linii vyžaduje ohromnou vůli a zkušenosti, ale jsem schopen si s tím poradit. Musíme hodně zkoušet, ještě než vyjedeme ven, protože naživo je to pak o dost jiné a složitější. Je třeba se dobře sladit, pak to klape. Musíme najít tu nejschůdnější stezku pro každého z nás. Je to práce navíc zpívat tímhle způsobem, jak slyšíš na desce. Skladba samotná je nádherná.

Máme krátkou vsuvku "Not Yet Today" brát jako předehru k poslední písni "Far In The Future"?

Jak se to vezme. Skladba pojednává o maníkovi, který se po nehodě ocitl v kómatu. A ty se ho jako jeho nejlepší kamarád snažíš probrat jakýmkoliv způsobem, třeba i pouštěním jeho oblíbené hudby. Nebyl sice příznivcem metalové hudby, ale i když mu pouštíš něco, co nesnáší, může to učinit zázraky. Možná se právě na tohle může zareagovat. Den ode dne jsi ale smutnější a smutnější, protože se žádné reakce nedostavují. Nic nepomáhá. Nechceš si ani připustit doktorův výrok, že to je zbytečná ztráta času. Že tě stejně neslyší, když na něho hovoříš, nebo že nic necítí, když se ho dotýkáš. Prostě tomu nechceš věřit. Pořád existuje naděje…. nebudu ti říkat, jestli má skladba happy end, nebo ne.

"Far In The Future" je ukázka moderního způsobu skládání metalových skladeb. Vzniká taková píseň najednou anebo postupně? Skládáš kousky, dokud nedostaneš náladovou kompozici v duchu výpravných a dlouhých příběhů podobných "Keeper Of The Seven Keys"?

Takhle to nefunguje. Veškeré texty jsem měl už připravené předem, takže až později jsem k nim začal rozpracovávat hudební formu. Vznikaly tak zajímavé pasáže, bylo třeba určit, kam se hodí melodie, kde je třeba zrychlit, a kde naopak zpomalit. Vše muselo být naprosto sladěno s textem. Nakonec to vyšlo tak, že skladba svojí délkou a honosností trochu napodobuje produkci BLACK SABBATH. Samozřejmě to nebylo míněno záměrně. Není to komplikované, i když na první pohled se to tak může jevit. Vzniklo to naprosto přirozeně.

Chtěl bych teď trochu odbočit. Nedávno jsem přemýšlel nad tím, že je zajímavé pozorovat, jak bývalí členové PINK CREAM 69 pracují s bývalým zpěvákem HELLOWEEN a bývalý zpěvák PINK CREAM 69 je současným zpěvákem HELLOWEEN. To už je námět na knihu. Přijde ti to taky zajímavé nebo přirozené?

(smích) Přijde mi to naprosto přirozené, zvlášť od té doby, co HELLOWEEN pracují se stejným managementem jako PINK CREAM 69. Musím říct, že dnes funguje vše tak, jak má. Mnoho lidí se tak mohlo dostat tam, kde kdysi byli, kam chtěli zpátky a nedařilo se jim to. Pamatuji si, že mnoho let, prakticky na každém turné jsme dlouho s kluky HELLOWEEN probírali Michaela Kiskeho. Markus se cítil špatně z toho, že se nevěnuje metalové ani rockové hudbě. Že se dal směrem Elvise Presleyho a přitom si jasně uvědomoval, že se to lidem nelíbí. Mezi námi, je to vynikající zpěvák, ale nezpívá to, co by měl. Už jsme mu kolikrát chtěli pomoct napsat kvalitní skladbu, ale když tam uviděl moje jméno, ztratil o to zájem. Moji pomoc prostě odmítá. Určitě by potřeboval nějakou vzpruhu.

Myslíš, že je naprosto nereálné vás dva slyšet zpívat společně?

Já jsem už dávno říkal, že bych s tím neměl problém, ale on určitě ano. Nikdy by na tu spolupráci nepřistoupil, myslím. Pořád v sobě cítí nějakou zášť vůči Markusovi, Weikimu a i mně. Asi si myslí, že na tom mám taky nějakou vinu, já fakt nevím. Kdybych byl na jeho místě, možná bych se choval stejně.