Roland a Sascha o všem možném

Zdroj: ROCKSHOCK 16/2003
Autor: Nikolas Krofta
Poděkování: J. Zemanovi

Koncerty skupiny HELLOWEEN v Čechách a na Slovensku jsou takřka za dveřmi. Nejen tato skutečnost byla důvodem k setkání s bývalým kytaristou této skupiny Rolandem Grapowem a jeho nástupcem Saschou Gerstnerem a pokusu oba hráče blíž a poněkud netradičně představit.

I. Roland Grapow: Dítě bez talentu
Roland Grapow je dlouholetý kytarista Helloween a nyní podstatná část mozku skupiny Masterplan. Zasvěcení budou možná znát i jeho sólová alba The Four Seasons Of Life a Kaleidoscope. Co se ale skutečně skrývá pod jeho pověstnými kudrlinkami? Na svoje první hudební pokusy vzpomíná Roland víc než o třicet let později:

Roland Grapow: „Bylo mi dvanáct. Už rok nebo dva jsem měl malou kytaru, která mimochodem pocházela z bývalé NDR. Už v té době jsem byl velkým fanouškem skupiny Grand Funk Railroad a chtěl jsem umět hrát jako můj velký idol Mark Farner. Zhruba půl roku jsem si brnkal jenom tak sám pro sebe. Táta už se na to nemohl dívat a rozhodl se zaplatit mi učitele. Ten to se mnou ale vydržel pouhý půlrok. Pak řekl, že to se mnou nemá cenu a že bude lepší, když rodiče ty peníze investují jinam. Netušil, že tím mě strašně motivoval…Začal jsem cvičit jako šílenec. Chtěl jsem všem ukázat, že ve mně přece jen něco vězí. A v té době jsem měl opravdu skvělou možnost. Cédéčka ještě neexistovala a všichni poslouchali pouze desky. No a jak známo, desky se na gramofonu dají pouštět i pomaleji. Pouštěl jsem si tedy na nejpomalejší rychlost své oblíbené kytaristy a především jejich sóla, a tak se je učil. U podobně starých kytaristů jako jsem já, třeba u takového Johna Sykese nebo Michaela Schenkera, je podle mne slyšet , že se učili hrát na kytaru pomocí téže metody…V první kapele jsem hrál v šestnácti a v devatenácti jsem přešel do Rampage, což byla moje první poloprofesionální kapela."

Do Helloween jsi přišel v devětadvaceti, Tedy ve věku, ve kterém jiní muzikanti stojí před rozhodnutím 'hudba nebo seriózní zaměstnání'.

Roland Grapow: Ta samá situace nastala i u mě. Bylo mi osmadvacet a měl jsem dojem, že se v mém životě něco musí stát. V té době jsem už víc než deset let pracoval jako autozámečník. Musel jsem toto povolání kombinovat s hudbou a bylo to čím dál namáhavější. Najednou mi zavolal Michael Weikath a všechno se změnilo. Nabídl mi, abych začal hrát na kytaru u Helloween, že budu dostávat pravidelný měsíční plat. Byl jsem z toho úplně na větvi. Najednou jsem mohl spát tak dlouho, jak jsem chtěl, mohl jsem si nechat růst vlasy a nemusel je nosit v culíku…A především jsem se celý den mohl věnovat hudbě.

Zároveň jsi ale musel vkročit do stop kytaristy, autora a dřívějšího zpěváka Helloween, což byl dost nesnadný, až neřešitelný úkol.

Roland Grapow: Mě to tak ale vůbec nepřišlo! Může to znít paradoxně, ale já jsem se v té době pohyboval na zcela jiné scéně. Pojmy Kai Hansen a Helloween mi moc neříkaly. Nikdy jsem se o ně příliš nezajímal. V té době jsem ani nečetl příslušné časopisy. Teprve když jsem nastoupil do řad Helloween, pomalu jsem začal chápat, jaký kult okolo spojení Kaie a Helloween existoval. Ale určitě mi to nečinilo problém. Přitom Weiki mi okamžitě předhodil komplikované kompozice How Many Tears, Halloween nebo Keeper Of The Seven Keys a já jsem se je musel strašně rychle naučit. Nicméně zvládl jsem to a fungovalo to. Když si poslechnu nahrávky, které v té době vznikly, ještě dnes dostávám husí kůži. Hrálo nám to tenkrát opravdu skvěle!

Tenkrát u Helloween ještě zpíval Michael Kiske. Jak si dnes vysvětluješ jeho proměnu z idolu ve zpěváka, který více či méně upadl do zapomnění?

Roland Grapow: S Michaelem jsem v kontaktu do dneška a vlastně stále ještě nevím, co si o tom mám myslet. On skutečně byl idolem, ale nikdy si to nepřipouštěl. Jeho idoly byly a jsou Elvis Presley, Queen nebo Stevie Ray Vaughan a Michael si podle mě nedokázal představit, že on sám by pro některé lidi mohl mít podobně velký význam. Jednoho dne u něho došlo ke zlomu. Najednou začal pomlouvat ty nejslavnější a nejúspěšnější alba Helloween, vrhl se na čtení filozofických knih a se zbytkem kapely se začal dost drsně hádat. Na druhou stranu: Pokud je Michael na cestě, na kterou tenkrát vykročil, šťastný, tak je to pro něj samozřejmě to nejlepší, co se mohlo stát. K Michaelově transformaci, myslím, začalo docházet na začátku devadesátých let, kdy byli Helloween nějaký rok a půl u ledu. Jak známo, kapela se tenkrát stala obětním beránkem jednoho anglického managementu a jedné německé vydávací firmy…

Vždy dobře naladěný a nasměrovaný Roland, který svoji e-mailovou adresu vybudoval na základě jména jednoho ze svých domácích zvířat, během naší konzervace jednou nasadil i zvláštně ustaraný výraz obličeje. A to ve chvíli, kdy jsem se ho zeptal na jeho zesnulého bratra Rainera.

Roland Grapow: Rainer zemřel už před lety. Tenkrát mi bylo třicet a jemu šestačtyřicet. Zemřel totálně nečekaně. Měli jsme se opravdu rádi, i když byl o něco starší a byl „jen" můj nevlastní bratr. Rainer se dodneška objevuje na děkovačkách na mých albech. Pro mne bude žít navěky. Zrovna dneska ráno jsem byl na hřbitově a postaral se o jeho hrob.

Podobně tragická byla i smrt dlouholetého bubeníka Helloween Inga Schwichtenberga…

Roland Grapow: Ingo byl zvláštní člověk. Byl to dost velký introvert a pustil k sobě blíž pouze několik málo lidí. Například mě ani Weikiho ne. Pouze s baskytaristou Markusem a několika lidmi z okruhu kapely si dost dobře rozuměl. Když jsem přišel do kapely, téměř vůbec se se mnou nebavil. Až posléze, když jsme připravovali album Pink Bubbles Go Ape, led mezi námi trochu roztál. Když jsem do zkušebny přinesl písničku The Chance, byl Ingo prvním, kdo vyskočil, poklepal mi na ramena a pochválil mě za ni. Ingova pozdější sebevražda byla zapříčiněna jeho manickými depresemi. Je to dost šílená nemoc; a ještě o to šílenější, když člověk na vlastní oči viděl, jak je na tom Ingo den ze dne hůř. Začal trpět stihomamy, říkal, že kolem sebe vidí nějaké osoby, které tam nebyly…Při nahrávání alba Chameleon seděl za bicími a bubnoval písničku Windmill. Najednou vyskočil, začal křičet a brečet, že ho opět něco pronásleduje. Byl to schopen nahrát až o několik dní později. Těžko říct, jestli Ingova nemoc nebyla zčásti zapříčiněna i konzumací drog a alkoholu. Někdy mě napadá, že tím Ingo pouze sunul svou nemoc před sebou.

II. Sascha Gerstner: Helloween jsou víc než splněný sen
Sascha Gerstner: A jak je na tom se svými názory Sascha Gerstner, nynější kytarový parťák Michaela Weikatha v Helloween? Posuďte sami.

K Helloween jsi přišel v dost nelehkou dobu. Přesto ses rychle etabloval a na aktuálním albu Rabbit Don't Come Easy dokonce některé písničky po kytarové stránce obstaral sám.

Sascha Gerstner: Weiki se díval na to, jak ve studiu hraju na kytaru, a posléze mi řekl, že mu připomínám Kaie Hansena v jeho nejlepších dnech. Říkal, že mi to jde tak dobře od ruky, že nemá cenu, aby do těch písniček nahrával kytary i on. Musel jsem několikrát polknout - ale nijak jsem se tomu samozřejmě nebránil. Byla to pro mě obrovská pocta a zároveň velká výzva. Trochu to ale souviselo i s tím, že jsme vzhledem k několika problémům v průběhu nahrávání neměli na pořízení kytarových stop tolik času. Původně jsme totiž chtěli vystupovat jako kytarový tandem a party si mezi sebou rozdělit půl na půl. Chtěli jsme, aby moje kytara byla v levém reproduktoru a Weikiho v pravém. Doufám, že k tomu dojde v rámci dalšího alba…Weiki je absolutně nekonvenční kytarista. Může se zdát, že je líný a znuděný, ale když opravdu chce, tak dokáže zahrát jako bůh. Má skvělé nápady a je to zřejmě jediný kytarista z těch, co znám, o kterém si myslím, že by neměl tolik cvičit, aby si nepokazil ten svůj bezprostřední přístup ke kytaře.

Jak se zatím u Helloween cítíš?

Sascha Gerstner: Jedním slovem skvěle! Zrovna dneska ráno jsme se o tom bavili se Stefanem. V kapele už jsme rok, a zatím nedošlo ani k jedné kritické situaci. Rozumíme si, smějeme se spolu a všechno nám jde strašně dobře a jednoduše od ruky. Zanedlouho vyrážíme na světové turné, na kterém se samozřejmě ukáže, jak mezi sebou členové kapely skutečně fungují, ale absolutně o to nemám obavy. Atmosféra v Helloween se nadá srovnat s tou, jaká panovala v moji bývalé skupině Freedom Call. Tam byla moje kreativita dost potlačovaná. Pořád si říkám, že není možné, aby se někdo v Helloween necítil dobře. Na druhou stranu je fakt, že tahle pohoda v kapele vládne možná až teď. Weikiho humoru člověk musí rozumět a musí ho mít rád. Potom se s ním dá zcela normálně vycházet…

Roland Grapow při svém vstupu do kapely nebyl jejím velkým znalcem, natož příznivcem. Jak tomu bylo u tebe?

Sascha Gerstner: Podobně…Helloween a jejich největší hity jsem samozřejmě znal, ale všechna alba do posledního detailu určitě zdaleka ne! Spíš jsem hodně uznával a stále ještě uznávám první desky Pink Cream 69, na kterých zpíval Andi. Dokonce jsme se v rámci nahrávání Rabbit Don't Come Easy bavili o tom, že bychom měli pořídit novou verzi tehdejšího hitu Pink Cream 69 Take Those Tears. Z časových důvodů jsme se k tomu ale nedostali, ale všem se ten nápad líbí a určitě se k němu ještě vrátíme. (O tom, jak moc má Sascha rád materiál Pink Cream 69, jsem se mohl vzápětí přesvědčit na jedné zkoušce Helloween. Zničehonic totiž začal hrát písničky jako Talk To The Moon nebo Hell's Gone Crazy. Při první jmenované se k němu mimochodem, vyjma Michaela Weikatha přidala celá skupina a Andi Deris text tohoto známého hitu zpíval jako za mlada…)

Styl kterého ze tvých předchůdců v Helloween preferuješ?

Sascha Gerstner: Roland je výborný kytarista s výbornými nápady, ale bližší mi je zřejmě Kaiův styl. Nicméně úplně nejbližší je mi styl Weikiho…Někdy si brnkáme jen tak sami pro sebe, náhle přestaneme hrát a pouze navzájem kroutíme hlavami, protože některé věci opravdu hrajeme oba dva úplně stejně.

Dá se říct, že se ti nástupem do Helloween splnil velký sen?

Sascha Gerstner: Ještě když jsem chodil do školy, úkoly jsem psal rovnou o přestávkách, abych měl doma čas na kytaru. Stavěl jsem si z papíru kulisy, před kterými jsem pózoval. A s pomocí lega stavěl různé mužíčky, kteří měli být muzikanty…Odjakživa jsem chtěl být muzikantem. Dělal jsem vše pro to, abych se jednoho dne mohl věnovat hudbě na takovém stupni, na jakém se jí věnuji dnes s Helloween. Je to víc, než splnění snu. Stále ještě jsem přesvědčen o tom, že když to člověk chce opravdu někam dotáhnout a když pro to dělá všechno, jednoho dne se mu to prostě musí podařit.