Andi a Weiki o albu Rabbit Don't Come Easy

Zdroj: SPARK 6/03
Autor: Karel Balčirák / Robert Zelenka

Pro příznivce metalových melodií a rychlých kytar jsou HELLOWEEN naprostou klasikou a každá jejich nová deska je fanouškovskou obcí netrpělivě očekávaná. Po vydání předchozího alba "The Dark Ride" to vypadalo jako by se nad kapelou začali stahovat černé mraky. Pro některé konzervativní příznivce HELLOWEEN byla deska příliš temná a novátorská. V kapele navíc došlo k vyhrocení déle trvající krize mezi některými členy a tak se museli poroučet kytarista Roland Grapow a bubeník Uli Kusch. Oba patřili mezi silné skladatele a na místě byli obavy jak se s tím zbytek skupiny vyrovná. Znovu se ale ukázalo jak moc je duch HELLOWEEN silný. Nové album nabubnoval bubeník MOTÖRHEAD Mikkey Dee a kapela po nahrání desky napevno angažovala zkušeného Stefana Schwarzmanna (U.D.O., RUNNING WILD, ACCEPT). Na postu kytaristy září Sasha Gerstner (ex FREEDOM CALL). Novinka "Rabbit Don´t Come Easy" je navíc jasnou odpovědí všem těm, kteří přestávali síle kapely věřit. Z kytaristy Michaela Weikatha a zpěváka Andiho Derise zářil během rozhovoru nakažlivý optimismus. Andi bohémsky kouřil a bylo cítit jak mu život na ostrově Tennerife - kde je již dlouho jeho nový domov - prospívá. Michael se zcela bezprostředně vžil do role džentlmena a bez rozpaků hovořil také o svém vztahu ke kontroverzní desce "The Dark Ride" budoucnosti Evropy i bohaté minulosti kapely.

Název nového alba poukazuje na skutečnost, že HELLOWEEN je veselá kapela s osobitým smyslem pro humor. Chtěli jste tímto názvem zvýraznit i protipól k temnému konceptu předchozího alba "The Dark Ride"?

Weiki: Ano, je to tak. Chtěli jsme si z toho udělat srandu. Proto jsme se snažili vytvořit "Rabbit Don´t Come Easy" jako velký protipól, jak jsi sám uvedl. Někteří to možná budou chápat jako omluvu za předchozí počin. Chtěli jsme se ale určitě vyvarovat chyb, proto jsme si i dávali pozor, aby se nám nic nevymklo z rukou, jak se tomu stalo u alba "Pink Bubbles Go Ape", kterým jsme ztratili mnoho fanoušků.

Kdo z vás dostal nápad angažovat bubeníka Mikkeyho Dee a jak hodnotíš jeho práci? Byl Mikkey maximálně zaangažován anebo album nahrál řekněme z důvodů pouze finančních?

Weiki: Byl to nápad producenta Charlieho, protože jej znal už z produkcí MOTÖRHEAD, které s nimi udělal. Myslím, že Mikkey je nejlepší možná varianta pro kapelu, která se věnuje klasickému heavy metalu nebo rocku. Měli jsme možnost si najmout nějakého technického hráče, který by šlapal jako hodinky, ale určitě by nepřinesl do kapely takovou živelnost, zdravé šílenství a entuziasmus, jak se to povedlo právě Mikkeymu. Peníze tu jistě také hrály svou roli, ale myslím, že převládal fakt, že má heavy metal moc rád. Navíc jsme potřebovali někoho, kdo by rychle dokončil nahrávání nové desky, jinak by to pro nás byla katastrofa. Vlastně měl téměř bojové podmínky, protože musel všechno stihnout do týdne. Za tak krátkou dobu odvedl vynikající práci, a navíc byl celou tu dobu odloučen od své rodiny, což někteří muzikanti nesnesou. Charlie ho požádal a on nám vyšel vstříc, i když v té době právě s MOTÖRHEAD zkoušeli v Los Angeles. Nakonec musel poslední den natáčení odjet na japonské vystoupení do Budokanu se svojí domovskou kapelou, takže s námi byl o jeden den míň, než jsme my i on sám plánovali. Mikkey ale není ten typ člověka, který dělá podobné věci jenom kvůli penězům, a taky si nehraje na žádnou rockovou hvězdu, i když jí je.

Nové album je hodně otevřené, protože se na něm skladatelsky podílela celá kapela včetně nového kytaristy. Čiší z něj pozitivní atmosféra, jako byste za sebou ani neměli období, kdy odešli bubeník a kytarista. Dá se říct, že z vás odchodem Uliho a Rolanda spadlo určité napětí…

Weiki: To vůbec. My jsme toho za poslední roky moc neudělali, protože naše vzájemné vztahy v kapele nebyly vůbec dobré. Určitě se každému pracuje lépe s člověkem, kterého má svým způsobem rád a který přinese do kapely něco pozitivního. Není to jenom chodit okolo a na všechno a na všechny nadávat. Když se to tak vezme, Uli a Roland neodešli sami, my jsme je o to požádali. Je třeba to uvést na správnou míru. Jediný bývalý člen HELLOWEEN, který skutečně odešel sám, byl Kai Hansen. Ti ostatní odejít museli.

Odchod Rolanda a Uliho z kapely se v médiích a mezi fanoušky hodně přetřásal. Podepsalo se na jejich odchodu vlažné přijetí alba "The Dark Ride" anebo došlo k úplnému vyhasnutí vašich vzájemných vztahů?

Andi: Album "The Dark Ride" určitě nebylo tím problémem, protože nám otevřelo spoustu dalších nových trhů. Například ve Skandinávii jsme se umisťovali na prvních místech v prodejních hitparádách. To je jenom příklad, ale obdobně to vypadalo i v jiných zemích. Deska nám dokonce umožnila hrát ve Státech, kam bychom se jinak asi těžko podívali. Taky nám pomohla zajistit kvalitní smlouvu pro novinku "Rabbit Don´t Come Easy". Přinesla tedy úspěch, který nikdo nečekal. Ale zpátky k Ulimu a Rolandovi. Mince většinou mají dvě strany. Na jejich odchodu se podílelo více faktorů a každá strana na tom má svůj podíl. Nikdo není bez viny. Když tě bolí břicho jenom z toho, že spatříš určité osoby, něco prostě není v pořádku. To bylo v tomhle případě. Shodli jsme se na tom společně s Weikim a Markusem, kteří měli stejné žaludeční problémy. Myslím ale, že Uli s Rolandem cítili něco podobného, když uviděli nás. Není tedy důležité, čí to byla vina, protože tu nesl, dle mého názoru, každý. Proto muselo dojít ke změně.

Weiki, v HELLOWEEN jsi již zažil několik personálních výměn. O kterých změnách v kapele můžeš říct, že byly nejdramatičtější?

Weiki: Odchod bubeníka Ingo Schwichtenberga a jeho následná sebevražda. Tato událost byla o něco víc než jen dramatická. Sám jsem se z toho dostával ještě dlouho poté, co už tato změna byla za námi. Stále to bylo velmi dramatické, protože jsem to byl já, kdo s ním musel šest hodin sedět a vysvětlovat mu, že má kapelu opustit, že už s námi nebude hrát. Tato situace byla opravdu velmi zlá a každý z ní byl mimo. Podobné situace tě někdy donutí uvažovat o tom, že je třeba všechno skončit. My jsme ale neskončili.

„The Dark Ride" patří mezi vaše nejprogresivnější alba, ale fanoušci tento opus nepřijali tak dobře jako desky předchozí. Myslíš, že to mohlo být proto, že jim kapela předkládá koncept, který nebyl příliš v duchu HELLOWEEN? Mám na mysli: žádné veselé dýně, pouze černá barva a temnota…

Weiki: Pro mě určitě není až tak moc progresivní, jak naznačuješ, spíše je dost jednoduché. Když se na to podívám zpětně, musím si nerad přiznat, že hudebně se blíží materiálu, který jsem psal, když mi bylo dvanáct let. Takže z mého hlediska jej vůbec neberu jako progresivní. A jak už jsi sám řekl, určitě postrádalo tradiční duch HELLOWEEN, s výjimkou pár skladeb. Deska „The Dark Ride" by se dala rozdělit na dvě části. Ta první, ve které měl prsty Andi, je ve znamení starého dobrého HELLOWEEN, no a ta druhá je úplně mimo. Každý na album přispěl svým dílem. Já jsem nemohl udělat víc a bohužel skladby, které jsem se snažil na album dostat, nikdo nechtěl dělat. Všichni chtěli hrát něco jiného. Pro mě to tehdy byl velký problém a nerad na to období vzpomínám. Nebyl jsem spokojen ani s texty. Už jsem se s tím vyrovnal, i když deska vůbec nereprezentuje typický styl HELLOWEEN. Je o nás známo, že díky našim předchozím počinům máme velké množství příznivců po celém světě, kteří nám dávají najevo, když je něco jinak. Proto jsme moc rádi, jak lehce se nám tvořilo nové dílko „Rabbit Don't Come Easy", na které jsou zatím jenom pozitivní ohlasy. Je to určitě i proto, že celé komponování a nahrávání se odehrávalo naprosto přirozeně a uvolněně. Nemuseli jsme se do toho navzájem nutit. Šlo to úplně samo. O albu „The Dark Ride" to ale nemůžu říct, protože bylo přímo vynucené a těžce vypocené.

Četl jsem tvé vyjádření, že se „TDR" poněkud vymklo kontrole a dostala se na něj spousta hudebních elementů, které k HELLOWEEN nepatří. Jak se něco takového může stát kapele, která přesně ví, co chtějí její fanoušci slyšet?

Weiki: Co se hodí k HELLOWEEN, je zase jiná věc. Není vždy až tak nutné, aby se k nám vše hodilo, někdy je to jenom záležitost kontextu a jeho zvládnutí. Nerad hraji temné věci. Nezačal jsem hrát ve dvanácti na kytaru, abych ve svých čtyřiceti hrál nějaké ponuré věci. Vím, že existují fanoušci, kteří „TDR" považují vůbec za to nejlepší, co jsme doposud udělali. Je mi líto, tohle mě vůbec nezajímá. Pro mě to nebylo tak vzrušující jako pro jiné lidi, ale mám proto své důvody. Já hraji v kapele, abych se hudbou bavil. Všechny to musí bavit, jinak to je o ničem. Právě u „TDR" to tak ale nefungovalo, protože jsme vlastně nikdo nevěděl , kterým směrem se máme vydat. Potom je moc snadné udělat něco ponurého, když si nevíš rady, jak dál. Vím, že některé věci bych neměl říkat, sorry, ale musím.

Album „TDR" bylo důkazem toho, že vám je škatulka heavy metal příliš těsná a že se stále snažíte rozvíjet. Nicméně fanoušci ho s nadšením nepřijali. Není frustrující psát nové písně s vědomím, že můžou splňovat pouze danou stylovou škatulku

Andi: Ano i ne. Bylo nám od začátku jasné, že nemůžeme uspokojit každého a to neplatí jenom pro hudbu. Nikdy nejsi schopen složit nejlepší album na světě. Když tě lidi nemají rádi teď, stejně tě nebudou mít rádi ani potom. Víš, co tím myslím. Takoví lidé už vlastně nejsou tvými fanoušky. Ať nahrajeme pozitivní nebo negativní záležitost, tito fanoušci stejně nebudou vstřícní a album nepřijmou, protože změny prostě nemají rádi. Existuje jich spousta a netýká se to jenom HELLOWEEN. Vím, že hodně lidí třeba vůbec neakceptuje to, jak se vyvíjí METALLICA nebo kdokoli další. „The Dark Ride" pro nás bylo důležité album a v době, kdy jsme ho nahrávali, bychom ani jiné album nebyli schopni složit. Jediným z nás, komu se moc nelíbí, je Weiki. (smích) je pro to ale jasné vysvětlení. Líbí se mu nápady, líbí se mu hudba, ale jako celek je to pro něj příliš tmavá záležitost. Nemá totiž rád černé, temné texty. Má rád pozitivní texty, s čímž nakonec souhlasím i já. Pro mě ale „The Dark Ride" bylo dobrým albem, které jsem nahrál od srdce. Docela jsem ale rozuměl Weikimu, když navrhl, abychom se vrátili k našemu pozitivnímu metalu, který symbolizuje ducha kapely. Když se na to podívám ze svého úhlu, musím říct, že třeba v době, kdy jsem zpíval u PINK CREAM 69, jsem tvořil jenom pozitivní věci. Když to vezmu kolem a kolem bylo pro mě „The Dark Ride" opravdu těžkým úkolem. Musel jsem nad konceptem alba mnohem více přemýšlet a výsledkem byla konstruktivní a těžká deska. Je to ale něco, co uděláš jednou a pak bys měl od toho odejít.

Od kterého momentu jsi měl pocit, že v HELLOWEEN opět vládne inspirativní atmosféra a kapela začíná nabírat na síle?

Weiki: Určitě je to od té doby co kapely přišli Sascha s Markem Crossem. V tu chvíli jsme byli kompletní. Vše nám vychází, od vlastních zkoušek až po personální vztahy v kapele. Jednou malou nepříjemnou věcí bylo vytopení naší zkušebny v Hamburku. V nové zkušebně jsme toho moc nemohli udělat, a tak jsme natočili jenom pilotní skladby pro produkci. Měli jsme štěstí, že jsme to udělali, neboť nám tyto skladby vlastně celou produkci zachránily. Kdyby totiž Mikkey Dee nevěděl, co zamýšlíme a chceme udělat, čekala by nás katastrofa. Proto jsme mohli tyto piloty použít a proto nám nahrávání bicích trvalo jen týden, neboť jsme měli vše v počítači. I když posléze Mark Cross bohužel onemocněl a nemohl nahrát zmiňované bicí, byl pořád s námi. Přestože byl ze své situace frustrovaný, pořád se snažil dělat srandu. Byla to absolutně pozitivní záležitost

Musím se přiznat, že největším překvapením je pro mě vklad a výkon kytaristy Saschi Gernstera. Musel vás hodně přesvědčovat, abyste zařadili jeho skladby, nebo jste byli jeho prací nadšeni okamžitě?

Weiki: myslím, že o nějakém přesvědčování nemohla být ani řeč. Kritéria pro to být kytaristou u HELLOWEEN pocházejí od dob Kaie Hansena. Člověk musí být vyborný zpěvák, výborný kytarista a taky skladatel. Ne všichni bývalý členové dávali kapele maximum. Roland se třeba hodně věnoval svým sólovým aktivitám, do kterých přinášel spoustu invence. To nám jenom dokázalo, že je schopen s něčím zajímavým přijít, ale nikdy to nepřinesl do HELLOWEEN. Z toho nám bylo jasné, že se více soustřeďuje jenom na sebe. Sascha byl tedy přivítán s otevřenou náručí, když přišel s velkým množstvím materiálu, který vyloženě složil pro naši kapelu. Tím taky odlehčil práci dalším skladatelům. Pořád si nyní můžeme hrát s aranžmá, protože nám tím způsobem pomohl. Když vám tedy nějaký skladatel přispěje do vaší skladby něčím zajímavým, určitě by vám nemělo snížit osobní kredit. Je to jenom další způsob týmové práce a takto se snažíme nyní pracovat. Určitě to, mělo svoje vklady, protože se všichni soustředili na to udělat tu věc perfektně. Zažijete u toho hodně legrace a přitom budete stále respektováni. Mezi dobrými přáteli takové věci normálně fungují.

Jak vlastně probíhal jeho příchod? Dlouho se nevědělo, kdo nastoupí na post druhého kytaristy…

Weiki:Bylo to opravdu strašné období. Měli jsme v hledáčku Henja z GAMMA RAY, ale ten se pořád nemohl rozhodnout. Čas běžel, a tak jsme požádali Saschu. Bylo nutné jít do zkušebny, zkusit spolu hrát a taky se dohodnout na podrobnostech ohledně nové desky. Docela už nám hořel termín. Chtěli jsme se dobře připravit, ale pořád jsme nebyli kompletní. Se Saschou se nám povedlo zkoušet tři týdny, i když to není kdovíjak dlouhá doba. Navíc byl v obrovském stresu, neboť ještě musel odletět do studia na Tenerife, kde měl povinnosti u domovské cover kapely. Taky s ní musel odehrát několik víkendových vystoupení. Byla to pro něj opravdu zabíračka. Jsme nadšeni, že se k nám přidal takový pracovitý, inteligentní a energií nabitý chlapík.

Můžeme brát skladbu „Nothing To Say" jako ukázku hudebního odkazu, který formoval tvé hudební myšlení? Mám na mysli vlivy reggae a vůbec hudby 60. a 70. let.

Weiki: Nejen to. Skladba „Nothing to Say" je pouze malý kousek, krátká ukázka hudby, na které jsem vyrůstal, protože jinak bych musel uvést veškerý pop, blues, evergreeny z 60., 70., 80. a 90.let atd. Skladbu je možné interpretovat jako hard rock zahraný heavymetalovým způsobem. Přišel jsem s ní až v úplném závěru nahrávání. Vlastně se jedná o jakousi kombinaci rocku 70. let, kterou jsem se snažil přenést do dnešní doby v maximálně možné míře. I když se to třeba nepovedlo, je mi to kurva jedno…(smích)

Andi, ve skladbě „Never Be A Star" zpíváš, že nikdy nebudeš hvězdou, ale fanoušci své idoly většinou vidí v roli rockových hvězd. V momentě, kdy stojíš na podiu a zpíváš několikatisícovému davu fanoušků, pro ně hvězdou určitě jsi…

Andi: Když to tak vidí na scéně, tak je to v pořádku, protože jsme zrovna uprostřed show. Je to jenom show, není to skutečné. Pokud by to fungovalo jinak, třeba kdyby ses choval jako hvězda i mimo podium, je docela možné, že by potom na tvé koncerty nikdo nechodil. Tuhle věc jsme spolu s Markusem prodiskutovali mnoho nocí, zvláště během turné. Například když jsem vystupovali v Brazílii v Sao Paolu na festivalu Monsters Of Rock, hráli jsme před 80 tisíci fanoušky. Zhruba pět minut po našem vystoupení vyšel Markus z toalety a řekl: „Právě jsme hráli před 80 tisíci fanoušky. Byl jsem se vysrat a víte co? To hovno smrdí stejně jako včera." Myslím , že jeho věta plně vystihuje záležitost být hvězdou. Vůbec to tedy nefunguje tak, že bychom slezli z podia a cpali se třeba kokainem, abychom v sobě udrželi adrenalin ze scény. Jakmile skončíme hraní, stávají se z nás normální, obyčejní lidé. S Weikim se známe už šestnáct let a pořád jsme naprosto stejní. Vůbec jsme se nezměnili. Chováme se pořád tak jako kdysi. Kdybychom se chovali jako rockové hvězdy, už bychom určitě k sobě neměli tak blízko a vlastně bychom se už ani neznali.

Co je myšleno tou zdí ve skladbě „Back Against The Wall"? Je to společenský systém, který nutí lidi k tomu, aby se zařadili?

Andi: Nejsem si jist, jestli to s tím má něco společného, Ovšem texty si každý může vyložit způsobem, jak se mu to hodí nebo líbí. Skladba pojednává o vztazích. Je to o někom, koho znáš už hodně dlouho a najednou si nejsi jistý tím, co chystá nebo vyvede. Zničehonic se ti na druhé osobě znechutí to jak mluví, myslí nebo dokonce dýchá. V takové podobné situaci jsem se už asi čtyřikrát v životě nacházel. Nebylo to jenom s mojí partnerkou, ale i s nejlepšími přáteli. Několikrát jsem si říkal, že to musím nechat být, protože jakýmkoliv jednáním bych vše jen zhoršil. Existují chvíle, kdy si myslíš, že tě každý nenávidí, že se ti lidé vysmívají nebo že nejsi dostatečně dobrý. Tehdy Opravdu nevíš co dělat. Proto nemůžeš jít hlavou proti zdi, jak napovídá název. Vlastně nemůžeš dělat nic, dokud nezjistíš o co jde.

Rád bych se nyní vrátil do doby, kdy jste hráli ve východních státech tehdy ještě komunistické Evropy. Mělo pro Vás koncertování v komunistickém bloku specifickou příchuť? Měli jste třeba pocit, že jste propagátoři svobody a demokracie?

Weiki: Určitě to byl velmi zvláštní pocit. Na druhou stranu jsme ale neodehráli až tak moc koncertů v komunistických zemích. Pokud vím hráli jsme jenom v Polsku, Maďarsku a v roce 1989 jsme byli ve východním Berlíně. Nevím, jestli bychom se mohli považovat za nějaké propagátory svobody. Vše se nakonec potvrdilo pádem berlínské zdi, kdy do vašich zemí přišla právě ta špatná forma kapitalismu, před kterou vás komunisté varovali. Ne vždy takové změny přinesou něco pozitivního. Nejsem žádným zastáncem levé strany, spíše jsem konzervativní. Sedmdesátá léta považuji za nejlepší. Možná vaši lidé toužili po něčem jiném než po tom, co po pádu komunismu nastalo. Zavládlo určité rozčarování. Každý by se měl mít na pozoru, protože ne všechno co pochází ze západu, musí být perfektní a dobré. Spíše by se měly hledat ty dobré věci. Kapitalismus zabije všechno, zabije veškerou legraci. V kapitalismu musí být každý zodpovědný za sebe a za své skutky.

Východní státy se začínají začleňovat do Evropské unie a hodně skeptiků tvrdí, že to bude složitý proces. Dokonce jsem slyšel i názory, že koncept Spojených států evropských je pouze komplex mocností Francie a Německa z dominantního postavení USA a že něco takového není možné uskutečnit, protože mezi Evropou a USA je příliš velký rozdíl. Jak se na to díváš ty, který často cestuješ po celém světě a můžeš srovnávat lidi i kultury různých států?

Weiki: Opravdu je mezi těmito kontinenty velký rozdíl. V Americe se dějí různé a zvláštní věci. Například si vezmi, že je tam daleko více žen než mužů. Každý tamní stát se chová trochu jinak. Není vůbec třeba něco takového kopírovat do Evropy. Je taky otázkou, jací lidé pluli kdysi přes oceán, aby si našli nový domov a založili nové rodiny. Museli to jistě být silní a zdatní jedinci, kterých v Evropě tolik vůbec není. Na druhou stranu není možné říct, že právě síla a odhodlanost jsou tou dobrou stránkou věci. V Evropě máme spoustu dobrých a kvalitních charakterů, které se snad ani v Americe nenacházejí. Nikdo mi nemůže vnutit názor, že všichni osadníci v Americe byli jenom pozitivně naladění lidé. Někteří tam cestovali s dobrými úmysly, ale co ti ostatní? Nezapomeň, že muselo zemřít několik milionů indiánů, aby tam právě tito lidé mohli žít. To taky o něčem vypovídá. Není tedy možné použít americké schéma v Evropě. V této souvislosti by mě zajímalo jedno - třeba Maďarsko nebo Československo měly v minulosti i kladné věci, tak proč je nemohly pro změnu zase použít třeba západní státy, které se z nich mohly něco přiučit ?! Proč by to kurva mělo všude vypadat tak jako třeba v Německu?! Když se na Německo podívám nyní, je to kus hovna vzhledem k minulosti. Všechno sice vypadá pěkně, nově, ale kam se ztratila nálada a srdce všech těch lidí ?! Veškerá substance zmizela. Proto jsem proti takovému spojování Evropy za takových podmínek. Není třeba, aby další země přišli o svoji podstatu. Třeba ve Francii jsou pěkná místa, ale už si nejsem tak jist jejich politikou nebo právy policie atd.Navíc se Francie vždy řadila a řadí mezi ty agresivnější mocnosti, jež okupovaly jiné státy v minulosti. Je to ostatně dnes jejich charakteristika, když se podíváš na jejich provázané vztahy s Afričany. Pro mě už to nejsou Francouzi jako takoví. Už je to o něčem jiném. Není tedy třeba vůbec používat nebo jinak aplikovat v cizí zemi cizí kulturu nebo zvyklosti. Každý stát by si měl zachovat svoji vlastní identitu. Sjednocením by se z Evropy stalo jenom semeniště kapitalismu a to já nechci. Jsem všemi deseti pro demokracii, ale pro tu skutečnou a pravou demokracii.

Producenti hráli v kariéře HELLOWEEN vždy důležitou roli. Pracovali jste i s věhlasným Chrisem Tsangaridesem. S jeho prací jste však spokojeni nebyli. Jak to? Jeho jméno přece muselo být zárukou úspěchu…

Weiki: Mělo být, ale nebylo. Chris Tsangarides není dobrým producentem pro HELLOWEEN. Možná že je kvalitní producent, ale jenom pro ty kapely, které přijdou do studia maximálně a finálně nazkoušené a připravené. Potom je schopný je nahrát a dát jim kvalitní zvuk, čímž je známý. My jsme vždycky byli kapelou, která ještě ve studiu dodělává své skladby a různě mění aranžmá a podobné věci. V tomhle případě musím říct, že on není nijak zvlášť dobrý aranžér. Je dobrý nahrávací inženýr, taky je dobrý u mixu, ale nic víc. Není schopen ti nijak pomoci s aranžmá. Dokonce někdy řekne svým lidem, aby za něj práci udělali. Na druhou stranu, když se podíváš na Charlieho, je to nahrávací monstrum a císař svého oboru. Náš předchozí producent Tommy Hansen byl v procesu začleněn taky těsně, ale byl to jen jeden z řady lidí, kteří pomáhali. Taky ale ze sebe vydal všechno, ať už se to týká aranžmá melodií nebo podobných věcí. Nikdo takový ale v Chrisově partě není. Je to úplně jiný styl produkce. Vždycky je třeba si jako kapela velmi dobře uvědomit, jak a co všechno chceš ve studiu udělat. Musíš si být jist svou věcí. Chris si vůbec jistý nebyl a ani netušil, čeho chceme dosáhnout. Kdybych se na něj chtěl spolehnout v této otázce, asi by to byla katastrofa. Určitě by na něco takového nebyl připraven a taky by nic podobného neočekával.

Musí to být nádherný pocit být autorem díla „Keeper Of The Seven Keys", které na dlouhé roky ovlivnilo a stále ovlivňuje mnohé heavy/power metalové kapely. Cítil jsi v době, kdy jste skladby skládali, že tvoříte album, které vstoupí do dějin?

Weiki: Cítil jsem to. Už když jsme dokončili „Keeper…" jedničku, bylo jasné, že jsme vytvořili něco zvláštního a důležitého. První album je možné považovat za album Kaie Hansena. Bylo tedy logické, že dojde i na album Weikiho. (smích) Nahráli jsme proto pokračování. Prosadil jsem, aby se na druhém dílu zvuk od jedničky lišil. V tomhle ohledu odvedl Tommy Hansen skvělou práci u produkce. Některým fanouškům se nelíbí výsledný zvuk dvojky. Možná se mnou budou tito lidé souhlasit, když řeknu, že jednička byla o něco solidnější než dvojka. Nebyl bych tehdy ale moc rád, kdyby se obě desky vzájemně hodně podobaly. Když to vezmu kolem a kolem, nerad poslouchám dvojku, protože jsem nemohl žádným způsobem ovlivnit mix alba. V té době jsem totiž absolvoval promoturné, takže jsem byl mimo veškeré dění. Vlastně to byl i cíl lidí z nahrávací firmy poslat mě pryč, abych se mixu nezúčastnil. Když mi potom finální mix pustili, moc se mi nezamlouval, abych ti řekl pravdu. Je to docela smutná věc. I tak ale pro mě bylo toto období velice důležité. Hodně jsem si ze spolupráce s Tommym odnesl a moc jsem se od něj naučil. Někdy jsme pracovali tak dlouho, až jsme neviděli na oči. I druhý spoluproducent Tommy Newton pracoval s nadšením. Každý do toho dal kus sebe sama. Je jenom škoda, že nevydal své maximum u mixu, i když toho byl schopen. Možná že chtěl tímto způsobem přitlačit na Tommyho Hansena. Všimli si toho i odpovědní lidé z firmy, kteří nakonec Newtona na popud svého kolegy vyhodili, coř vůbec nebylo dobré. Odešel nasraný uprostřed natáčení a desku to hodně ovlivnilo. Všechno byl velmi těžké, složitá doba. Myslím, že tak výborná deska by si zasloužila daleko lepší zvuk.

Jaký je tvůj vztah k albu „Chameleon"? Z mého pohledu se jedná o jasný důkaz skaldatelské potence a vyzrálosti. Navíc jste ukázali světu, že dokážete nahrát album, které překračuje hranice metalu. V momentě, kdy desku lidé nepřijali, jste se o ní lichotivě nevyjadřovali. Ty sám jsi ale napsal podstatnou část písní na toto album…

Weiki: Tady nemůžeme tvrdit, že jsem autorem podstatné části alba. Každý z nás přispěl asi čtyřmi skladbami. Možná ten pocit navodily písničky, které vytvořil Roland. Viděl jsem v té době jednu legrační španělskou kapelu, která mi to dost připomínala. Nejsem si ale jist sám sebou, že všechny věci na „Chameleon" byly tak nezbytné. Myslím že se spousta věcí dala udělat daleko lépe. Mohli jsme na skladbách více zapracovat, ale zrovna to bylo ve velmi stresující době, kdy bubeník Ingo Schwichtenberg začal dělat potíže. Prostě uvalil tabu na veškeré věci, které se mu nelíbily. Museli jsme ho doslova donutit některé skladby nahrát. Viděli jsme, že nahrávání alba „Chameleon" přímo nenávidí. Taky se stávalo, že se prostě sebrala odešel ze studia. Tommy Hansen si s ním hodně užil. Zpátky k podstatě tvé otázky. Pro všechny v kapele, tedy možná kromě M. Kiskeho, byli HELLOWEEN první vážnou profesionální skupinou ve které působí. On už předtím v jedné pracoval. Myslím, že se jmenovala PRPHECY. Každý měl tedy své vlastní zkušenosti. Já sám jsem třeba začal hudbu poslouchat už od dvou let, což bylo někdy v roce 1964. Od té doby jsem tedy svým způsobem vázán na hudbu. Nechci tím říct, že bych už v roce 1968 psal skladby, ale měl jsem doma velké hudební zázemí. Proto pro nás nebylo těžké překročit metalové hranice. Nebylo to žádné překvapení, ale zcela logický vývoj.

Když jste na konci 80. let absolvovali velké turné s ANTHRAX a EXODUS po USA, byli jste přece kousek od cíle zabydlet se na největším světovém trhu. Proč se to nakonec nepodařilo?

Weiki: Účast na tomto turné pro nás představovala velkou šanci předvést se na tamní scéně. Bohužel jsme tehdy odjeli s materiálem „Pink Bubbles Go Ape", který byl pro Američany příliš slabý. Nevěděli jsme ani přesně, kam tím směřujeme. Jisté bylo jen to, že daný materiál byl asi nejlepší věcí, kterou jsme v té době byli schopni vyprodukovat. Možná že se mi prostě nepodařilo napsat dostatečně silný materiál, který by byl i hodně podporován médii. Něco podobného se nám stalo i u „The Dark Ride". Možná je to taky tím, že někdo neměl rád moji práci, nechtěl spolupracovat a tímto způsobem se snažil mě dostat z kola ven. Je to těžké, když se to někdo místo pochvaly a spolupráce snaží házet klacky pod nohy. Většinou to totiž funguje jinak. Když pracuješ se svými přáteli, kteří táhnou za jeden provaz, výsledek se dostaví. Možná tomu nahrávala i doba, kdy jsme nechtěli v kapele Michaela Kiskeho. Snažili jsme se k nám dostat Andiho, ale tehdy to nebylo možné, protože měl svoje závazky u PINK CREAM 69. Byl tam maximálně spokojený, takže jsme to museli řešit jinak. Nebylo to nic lehkého. Na turné už nebyla v kapele vůbec přátelské atmosféra, vládla tam spíš konkurence a závist. Nikdo nikomu nevěřil a nedůvěřoval. Další špatnou věcí bylo i to, že management začal říkat lidem vně kapely, že by se věci neměly dělat tak lehkovážně. S tím jsem hlavně já měl problémy, protože do té doby jsme se nechovali jako vážná kapela. Nevidím ale nic pozitivního na takové sračce být vážný. Podle mě je to projev slabosti. Vážné a důležité kapely jsou vlastně velmi slabé a na druhé straně jsou zábavné kapely, které jsou naopak silné ve své podstatě. Věci by se totiž neměly brát zas až tak vážně. Být vážný a důležitý - na tom není nic silného. Tohle mě dost vytáčí. Každý je schopen si nasadit sluneční brýle a tvářit se důležitě.

Vaše bývalá vydavatelská firma NOISE slaví 20 let činnosti, Jaké poučení sis vzal ty osobně ze spolupráce s NOISE?

Weiki: Možná jsem to už říkal, ale je třeba se opravdu dobře podívat, s kým chceš pracovat a s kým máš co do činění. Náš kontrakt s touhle gramofirmou byl opravdu jenom kusem hovna. Pohltili a utratili prakticky veškeré peníze, které jsme vydělali, takže jsme skoro nemohli ani existovat. Nyní je to s NOISE ale o něčem jiném, protože se tam změnili lidé. Je to úplný opak. Pracují těžce a pilně. Už to není banda pitomců jako za časů Karla Welterbacha. Možná v tom tehdy hrála roli jeho pýcha a hrdost, protože s námi vůbec nechtěl jednat.

Andi, přestěhoval ses z Německa na ostrov Tenerife. Prospívá zdejší život tvé kreativitě rockového umělce, nebo je to pouze tvůj nový domov?

Andi: Hlavně jsem zde našel nový domov. Stávám se čím dál lenivějším…(smích), protože někdy je dost obtížné jít do studia, když venku svítí slunce. Navíc právě zde máš slunce nad hlavou nejméně deset měsíců v roce, což je deset měsíců důvodů nechození do studia. V Německu to jsou třeba jenom dva měsíce… (smích) Je to věčný boj… (smích)

Také mě napadlo, jestli jsi přestěhováním na Tenerife nechtěl uniknout stresům všedních dnů a uspěchané době…

Andi: Ano i ne. Musel jsem najít způsob, jak se zbavit rádoby kamarádských telefonátů nebo nezvaných návštěv v Německu. Mnoho takových přátel se po několik letech změnilo v naprosté idioty, kteří ti jenom zabírají čas. Už nejsem tak naivní jako kdysi. Nemůžeš žít pořád stejným způsobem, když tě navíc každý v místě tvého dospívání zná, a to nejenom jako známého hudebníka, ale jako kluka, který tam vyrůstal. Najednou se z tebe stane známá osobnost a mnoho lidí k tobě přehodnotí vztahy. V těchto ohledech jsem dost naivní. Pořád si myslím, že mě lidé mají rádi takového, jaký skutečně jsem, a nejen proto, že jsem známý hudebník. Hodně naivní, že?! Proto bylo asi nejlepším řešením si najít místo někde pryč od takovýchto lidí. Má paní mi po přestěhování řekla, že brzy zjistím, kdo jsou moji opravdoví přátelé. Je jasné, že měla pravdu. Nakonec mi zbyli skutečně jenom čtyři opravdoví přátelé, kterým je jedno jestli jsem hudební hvězda nebo třeba horník. Naše vztahy jsou pořád stejné.