Strážce nového tisíciletí

Autor: Standa

Jednatřicátého října vyšlo tolik avizované a očekávané album "Keeper Of The Seven Keys - The Legacy." Dočkali se všichni. Ti, kteří byli neskutečně natěšeni, až novinka vyjde i ti, co se těšili, až zase desku strhají a zatratí. Než se však dostanu k desce samotné, udělám takovou malinkou odbočku do sfér, které Keeperovi 21. století předcházely.

Jen málokoho mohly nechat chladným ty nekonečné bubenické rošády, jenž v posledních letech proběhly. Po vyhazovu famózního Uliho Kusche v roce 2001 angažovala skupina Marka Crosse. Ten onemocněl a album "Rabbit Don´t Come Easy" tedy odbubnoval Mickey Dee z kapely Motorhead. Plnoprávným členem se pak stal Stefan Schwarzmann. Jenže, "červenovlasý" bicman odešel na začátku tohoto roku a nahrazen byl Dani Loeblem. No, to už by snad stačilo, každý nechť si udělá obrázek sám. Kytarista Sascha Gerstner je pro mne osobně zatím pouze chabou náhradou za Rolanda Grapowa. Na jeho straně je mládí a skladatelský potenciál, avšak aby se pouze na tohle skupina formátu Helloween spoléhala, no nevím nevím. Dejme mu ještě čas. Pomalu se dostávám k desce samotné, ještě před ním nás však něměcký kvintet zásoboval singlem Mrs. God vycházejícím v září. Popravdě řečeno, po prvních posleších jsem měl sto chutí všchny písně smáznout a dělat, že jsem nic neslyšel. Pravda, úvodní a zárověň titulní "Mrs. God" je možná veselá, nemyslím si ale, že je nějaký pádný důvod na vtipkování, zvlášť po tom, co Hells předvedli na Rabbitovi bych očekával silnou skladbu, která by jednoznačně odbourávala debaty na téma "kdeže loňské sněhy jsou." Že se asi snadno zapamatuje jak text, tak melodie, nepopírám. Zkrátka pocity byly v těchto momentech značně smíšené. Ta tak ohlašovaná a již před vydáním do nebe vynášená "King For A 1000 Years" má bezpochyby zajímavé pasáže, co je to však platné když bychom se jich ztěží dopočítali na prstech jedné ruky. Ani mě nenapadlo srovnávat to s takovými opusy, jakými dodnes jsou "Halloween" a "Keeper Of The Seven Keys." To je zkrátka nebe a dudy. Tak špatné jako v případě prvním to zas nebylo, to je fakt. "Run (The Name Of Your Enemy)" je svižnější a vcelku příjemná (tady se shoduji s Russelem, že je nepochopitelné, proč není na regulérním albu). A "My Life For One More Day" je bohužel další z řady těch natahovaných rychlokvašek, kterých už bylo tuny. Zvlástěpak v podání Tykví. Další věc, co mě celkem zaráží, je zvuk. Producent Charlie Bauerfeind s kapelou spolupracuje od výtvoru jménem "Dark Ride." Mnoho lidí hlásá, že pod jeho vedením mají desky ten nejlepší sound, jaký jen mohl být. Já Vám nevím. Nějak se neztotožňuji s tím takovým tlumeným, někdy až příliš do pozadí ustupujícím zvukem bicích. Je mi mnohem líbivější "plechovkový", výrazný a charakteristicky znějící nářez časů Kuschových. Hlavně u desek Time Of The Oath a Better Than Raw. Na již zmíněné "Temné jízdě" ten ústup stranou byl znát a stejnětak tomu je i nadále, a to třeba i u Masterplan, kokrétně u "Aeronautics", ale tam je zas problém v něčem jiném, těžko to zde rozvádět. Jedná se však samozřejmě o věc názoru, navíc, s každým producentem jiná šťáva, to je jasné. A za necelé dva měsíce je to tady!!! Honem, rychle všichni do obchodů. Že byl singl průměrný? To je fuk, novou desku přeci vydávají HELLOWEEN. Takže spěcháme, ať už se to na nás valí...

Jak již dříve bylo avizováno, dílko bude dvojalbum a každé cd bude začínat těmi nejdelšími věcmi. Na tom prvním nalezneme už v singlu objevenou "King For A 1000 Years" ke které nemám dále co napsat. Snad jen se ještě zmínit, že pod skladbou je podepsáno všech pět členů Dýní a ono to opravdu vypadá, že všechno skládají všichni a že každý je kamarád s každým tak, jak to nekolikrát opakoval v rozhovorech pan Weikath. K těm vztahům v kapele se ještě dostanu. Asi největší skladatelskou práci si dal již tradičně Andi Deris, který opravdu hodně pracuje pro skupinu a těžko mu někdo v tomto směru něco vyčte. Podílel se dohromady na osmi skladbách z alba. A můžeme říci, že na těch nejzdařenějších. Kromě jmenovaných (to jsou zrovna ty míň zdařilé) "Mrs. God" a "King For A 1000 Years" nelze nezmínit zajímavou "Occasion Avenue", kde můžeme slyšet úryvky ze zřejmě nejslavnějších skladeb speedmetalových velikánů jako například "Eagle Fly Free", "Halloween", "Keeper Of The Seven Keys" a další. Za velmi zdařilé zápisy považuji "Silent Rain" a "Come Alive", u kterých Andi využívá svého výborného smyslu pro chytlavé a řízné refrény. Tady je jeho parketa, o tom žádná. O to méně se mu povedly písně "Shade In The Shadow" a balada "Light The Universe", přesto však nápad zatáhnout do vokálních linek Candice Night a vytvořit tak duet shledávám jako velmi zajímavý. O závěrečné "My Life For One More Day" jsem toho myslím už napsal dost, tak přejděme k Saschovi. Co k jeho skladbám říci. Moc prostoru opět nedostal, jen co je pravda. "Invisible Man" a "Pleasure Drone" mi přijdou jako výplň, průměr. Zatím jsem si na ty jeho věci moc nezvykl, ale je pravda, že ani velký Mr. Weikath se příliš neukázal. "Born On Judgement Day" má příjemný refrén a nese se celkem pěkně, sólové pasáže zase neskutečně nudí. Ryze kladný názor mám na "Get It Up", která je plná optimismu, není dlouhá, tam nemám výhrad. No a aby se nezapomnělo na vyplňení stopáže desky, zaujímá toto místo "Do You Know What You´re Fighting For." To bychom snad už měli. Osobně se po prvních posleších ve mně neskrývalo nadšení, ale jak čas jde dopředu a utíká a utíká, radost opadává asi tak, jako listí ze stromu. Skladeb, které se dokonale vryly pod kůži, není moc. Pár Derisových, jedna Weikiho. Není to trochu málo na osmdesátiminutové dvojlalbum? V čase během vydání jsem hodnotil desku zhruba na 8,5/10, zde na webu 8/10 a dnes bych šel nepochybně s hodnocením ještě níž. Ne, že bych se nějak nechal ovlivnit výroky jiných, ale když se na to tak podívám, Helloween měli mnohem lepší alba. A to i z té kapitoly, kterou psala sestava Deris - Weikath - Grapow - Grosskopf - Kush. Helloween se v posledních jedenácti letech ani nijak nesnažili o skládání zdlouhavých kompozic. Objevíme jich za celou tu dobu tak pět. A těď jich nalezneme pět jen na tomto albu... Byl právě tohle ten důvod umístit tento materiál pod hlavičku "Keeper"? Nebo, podíváme - li se na to z druhé stránky, pokud skupina chtěla znovuotevřít příběh Strážce sedmi klíců, řekla si "bez těchto natahovaček to nebude Keeper, musíme nějaké vymyslet?" Nevím, co má přesně vyjadřovat to slovo "odkaz" v názvu desky, ale i přesto, že Weiki říkal "věděli jsme, že nemůžeme nahrát Keepera v této sestavě takového, jako byla alba dřívější, proto ten ODKAZ", doufám, že nemělo jít o to, prezentovat se co nejdelšími písněmi. Protože ty starší "dlouháni" nenudí ani na chvíli, což se v případě novém říci nedá. Prostě, vyjádřím - li svůj názor v kostce, stopáž mi na "Keeper Of The Seven Keys - The Legacy" vadí. Někdy mám pocit, že se například v těch kytarových pasážích skupina ztrácí, pořád se snaží něco vymyslet a něčím překvapit, přičemž tento fakt spíš spěje k horšímu, jelikož si člověk opravdu občas zívne. Už před vydáním byly k nepřehlédnutí hlášky jako že se bude jednat o album, které potěší jak příznivce starého Helloweenu, tak i stoupence progresivního stylu. Nevím jak vy, ale já teda žádné náznaky geniality ala Dream Theater či Pain Of Salvation na desce nezaznamenal. Nikdy bych ani tuhle hudbu u Tykváčů nechtěl, ale když už se to píše... No právě, když už se to píše... Jinak bych ještě chtěl připomenout jeden docela vtipný návrh (teď už nevím přesně čí), aby se album jmenovalo "Keeper Of The Seven Keys - The LEGRACE." No, zas tak špatně bych to neviděl. Hodnotil bych v současné době asi 7,5/10. Ale znáte to. Radost opadává...

Pro mnoho fanoušků rychlého metalu se stalo lahůdkou blížící se turné. A kapela nás potěšila na našem území hned natřikrát a ještě jednou bratry Slováky. Navíc, úplně první koncertní zastávka se konala ve Zlíně, takže dle předpokladů bylo opravdu na co se těšit. Pamatuji se na tu krásnou propagaci. "Nová deska Helloween dědí lyrické prvky prvních dvou veleúspěšných CD Keeper Of The Seven Keys. Nové skladby Helloween nabízí složitou soustavu mnoha nejrůznějších rytmických změn, geniálních bicích meziher a poutavého zvuku. Na tvorbě CD se projevil staronový týmový duch, který povzbudil všechny členy kapely k intenzívním zkušebním schůzkám, které byly naplněny čerstvou inspirací a silnou energií, což nakonec vedlo i k výběru názvu nového CD Keeper Of The Seven Keys The Legacy!" Inu, reklama musí být. Kolik je ve větách předchozích pravdy, ví bůh. Ale dělá se to všude a rozhodně se nesnažím napsat, že se to týká jen Helloween. Spíš velkých jmen. A tím Helloween JE. Názor na koncert mi jistě snížil špatný zvuk a trochu mne mrzelo, že své nové album kapela prezentovala zrovna těmi nejdelšími skladbami, a tak nezbyl prostor pro takové "Derisovské" tutovky jako například "Where The Rain Grows" či "I Can." Jinak se v tom nehodlám vrtat, snad jen ještě dodám, že jsem čekal možná až příliš.

Vraťme se ale k řádkům výše uvedeným v lákadle na koncert. Vytrhněme větu "Na tvorbě CD se projevil staronový týmový duch." A teď si položme otázku: Který ten duch charakteru týmového je ten staronový? Máme to chápat tak, že za časů Grapowa a Kushe žádný týmový duch nebyl a až teď je všechno znovu po 17 letech (bože, to už je taaak dlouho) jak má být? Možná to tak chápat můžeme, Michael Weikath to sám taky řekl. On asi určitě neřekne "To vite, je to teď nic moc, když museli odejít Roland a Uli." Anebo: "No jo, tohle album nemá moc silný materiál, když to tak srovnám s deskami předešlými." Já tady rozhodně nechci plakat nad oběma zmíněnými hudebníky, ale nikdo mi nevyvrátí fakt, že s Rolandem Grapowem a Ulim Kushem přišla skupina o dvě velké osobnosti a těžko se nám naši Dýňaři z toho hrabou. I Když se třeba povídalo, že "pro kapelu v závěrečných letech svého působení nic neudělali", vždycky dokázali přijít s mnohým zajímavým. Zvláště po albu "Dark Ride" mi přijde divné tohle prohlásit. Tam právě je třeba rukopis obou pánů jednoznačný.

Něco jiného to bylo na "Better Than Raw", kde zase vrcholila tvorba Derisova a Weikathova. Tak mě tak napadá, že Helloween je skupina, která za svou kariéru kromě toho, že vydala spostu výborných skladeb, které znamenaly návod, jak dělat speedmetal, poztrácela řadu velkých osobností, nebojím se říct ty nejvýraznější. Všichni víme, o kterých mluvím. A příčina? Opět se nedozvíme. Vlastně v případě těch posledních odevších asi ano. Weikathovo namyšlené ego. Je to skoro fráze to spojení "namyšlené ego", ale je to to nejvýstižnější sousloví pro tento případ. Ano, tak jako v úvaze na téma Chameleon, kdy mě mrzely souvislosti s Michim, mne teď mrzí ty s Rolandem a Ulim. Oni totiž společně s Andim tvořili to zajímavé z éry 1994 - 2001. A náhradou mají být vyčpělé nápady Weikathovy a mladého, byť v těžké pozici se nacházejícícho kytarity - Gerstnerovy??? Tak to pardon, pánové. Doufám, že při dalším psaní se mé řádky ponesou v duchu mnohem optimističtějším. Zároveň přeji skupině mnoho skvělých nápadů a pokud se má jednat o cestu od Rabbita pozvolna vzhůru, jsem tomu rád a těším se na nové momenty hudební, fanouška obšťasňující.