2. 7. - 4. 7. 04 - Masters Of Rock, Vizovice, areál likérky

Zdroj: SPARK 8/04
Autor: Jan Kozák, Zlatina Jeřábková
Poděkování: Pavel Soukup

Sliby se mají plnit hlavně ve festivalové sezóně+, abych poupravil známé rčení, a proto se letos do Vizovic první červencový víkend chystala jedna zajímavá kapela za druhou. Tím nejtřpytivějším drahokamem letošního ročníku se měli stát bezpochyby obrození EUROPE, naopak poslední koncert zde měla odehrát donedávna nerozborná sestava STRATOVARIUS. Ale opět hezky popořádku (a jestli tentokrát odpustíte, ne úplně vždy hudebně).

Pátek 2.7.
Někdy všechno klape jako na drátkách a někdy nic nevychází, ani kdybyste se na hlavu stavěli. Ten druhý pocit jsem měl v pátek druhého července, kdy jsme se po více než pěti hodinách dovlekli vlakem do Vizovic a během energického a přímočarého vystoupení VYPSANÉ FIXY rozbili pod těžkými mračny tábor na kopci nad areálem likérky. Mezi zapichováním třetího a čtvrtého kolíku do kypré valašské hlíny se nějak rozkřiklo, že WOHNOUTi svůj hrací čas nevyužijí, z čehož jsem ke svému zděšení odvodil, že je už na place zaděláno na PINK CREAM 69. Mohutný sprint do údolí však zastavilo hlídací komando ve svítivých vestách. Patřičně prošacován a vyluxován jsem mohl s klidným svědomím vyrazit vstříc heavyrockovému národnímu týmu, který byl pro potřeby živého vystupování posílen o jednoho kytaristu (jak tušíte, pouze jeho jméno se mi na rozdíl od stálých členů nepodařilo rozluštit). Ale to vůbec nevadilo, neboť PINK CREAM 69, jak se opět ukázalo, vyrostli ve velkou kapelu. Žádné zbytečné otálení, ale pořádně šlapající metalický hard rock s úžasným výkonem Davida Readmana. Kdysi pouhý náhradník za Andiho Derise, nyní skvost s dynamitem v hrdle a výtečný frontman. V některých chvílích mi připadalo, že vidí a hlavně slyším Jorna Landeho. PINK CREAM 69 lovili nejen ve své nové desce "Thunderdome", ale dali tradičně vyniknout silnému "derisovskému" albu "One Size Fits All", čímž mimoděk naznačili, že se dá vytvořit podle podobné šablony několik rozdílných, ale stejně přitažlivých modelů a může se tak dít několik let, jenom se to musí umět. A to Koffi a spol. rozhodně umějí. Po zážitku takřka královském bylo konečně příležitost zkontrolovat, zda se v areálu od loňska něco změnilo, a musím zkonstatovat, že ano a k lepšímu, přičemž předesílám, že nejsem členem žádného marketingového týmu pracujícího pro festival. Kromě toho, že se člověk rocku a metalu chtivý mohl nacpat a dolít opravdu rozličnými pochutinami, fungovala dobře i druhá strana spektra, tedy ta výdajová, počínaje množstvím odpadkových košů konče záchody, na nichž si nikdo nemohl připadat jako krysa ve stoce, a to ani v neděli. Pravda, množství kelímků bylo pečlivě nastláno v prostoru pódia a díky dešti je všudypřítomné bahno trochu zakrývalo. Ani pojem lidová cena se v mnoha případech nekonal (čest výjimkám, jako jsou těstoviny a CD za kilo, díky, dámy a pánové, ještě jednou). Ale kdo chtěl kalit, kalil (rozličná slivovice a jiné ukruťárny byly stejně přítomny po celém stanovém městečku), kdo poslouchat, poslouchal, a kdo přijel dělat bordel, tak i činil, těžko něco nakazovat. Den šedesátky devítky (to snad měl něco za lubem) pak zdárně pokračoval finskou gotikou THE 69 EYES, která vycházela z už vyřčeného vzorce PC 69, bohužel s tím rozdílem, že zatímco anglicko-americko-německo-řecká sestava své vystoupení na podobných základech gradovala, seveřané z hutného melancholického rocku po šesti sedmi skladbách vytvořili kolovrátek, kterému se sice kolečko stále sveřepě točilo, ale nějak se nedařilo nahodit jinou nit. Každopádně THE 69 EYES působili velice sugestivně, ale veškeré čáry máry s atmosférou se po půlhodině začaly rozplývat. Dobrá kapela, ale ne jako jeden z vrcholů večera. Za chvíli to však vypadalo, že pokud Finové působili na někoho mrazivě a chmurně, bylo to určitě počasí, protože to spustilo těsně po jejich setu takový pláč, že to tu za chvilku vypadalo jako při tréninku vodního póla. Na každé straně jedna bran(k)a a uprostřed několik tisíc promáčených lidí. Po čtvrthodině vytrvalého silného deště to vypadalo, že J.A.R. budou hrát tak maximálně pro skalní fanoušky a nějaké ty neplatící lachtany, kteří by měli ideální podmínky. Nestalo se tak zejména díky tomu, že nahoře někdo přece jen zavřel stavidla. A tak se šlo ždímat na holé fungující stroje, což - přiznám se - není vůbec moje parketa, takže jsem absolvoval jenom pár otáček v tomto dynamickém bubnu se skvělým pradlenem Danem Bártou, abych svůj několikátý pokus proniknout do této hudby vzdal. Holt mi k srdci přirostl funk hodně opepřený tvrdými riffy a na INFECTIOUS GROOVES nedám sáhnout, což je však můj problém. Na dobrou noc mi už z hodně velké dálky zazpívali KISS REVIVAL, že "mají boty z umělý hmoty", což byl bohužel i můj případ, takže noc byla vlhká, nemohla za to však zmíněná šedesát devítka, ale moje dvaačtyřicítky - promočené a od podrážky nahoru naprosto znehodnocené. Cynikové by řekli - dobrou noc.

Sobota 3.7.
Všechny nemoci pocházejí od nervů a nohou. A jestliže vám jde na nervy, že máte ledová chodidla, není lepší medicíny než trocha old school death metalu po ránu. MASTER se ukázali jako vůbec nejlepší značka takovýchto léčiv. Po poslední desce "Spirit Of The West" se zmíněný duch vrátil do kapely (zřejmě s českou pomocí kluků ze SHAARK) a byl to dopolední deathový mazec bez skrupulí a oddechu. Výborná rozcvička na strnulé krční obratle. Stejně svižně, ale stokrát melodičtěji se zakousli do druhého festivalového dne i POWER 5 a chtě nechtě jsem si představoval, jak tahle šikovná powerspeedová partička bují v našem zcela nemetalovém mediálním prostoru a za chvilku bude potřebovat přesadit nejlépe do nějakého zahraničního skleníku, aby neuhynula. Dívám se, dívám, třeba takoví MASSACRE by potřebovali po vydání některých "zaručeně nejlepších nováčků" dobrý skutek jako sůl, což takhle zkusit POWER 5? Hudební pisálek se nestačí divit, jak si čeští muzikanti i v horších podmínkách vedou, stejně jako se nestačili divit někteří tvrdí rockeři, jak dokáže hrát téměř ženská sestava GAIA MESIAH. Energií a nadšením našlapaný rock, přesvědčivá strhující frontmanka a ďábelské nasazení. Holky a basák jeli doslova na krev a vyplatilo se jim to. Po nich se znovu trochu drhlo v punkovém kabátku (E!E) a bigbítovalo (DOKTOR P.P.), takže bylo dost času na oddech před VISIONS OF ATLANTIS. A spravedlivě musím říct, že jsem odpočíval i při jejich hraní, i když se šestice Rakušanů zaklínala, že opravdu nejsou inspirovaní NIGHTWISH, ale že hrají symfonický metal (a kdo dneska z nových melodicko-metalových kapel na území mezi Itálií, Finskem a už i Ruskem ho nehraje?). Takže škatulka široká jako rameno Dyje. VISIONS OF ATLANTIS to pro jistotu hned od začátku zúžili na ten NIGHTWISH, ale na úvod tomu přebývalo nezastavené intro v odposleších, potom technická chyba někde v prostoru bicích a pak tomu pro změnu zase něco chybělo - to co mají právě NIGHTWISH. Charisma a špičkové instrumentální a vokální provedení. Ale nelámu na VISIONS OF ATLANTIS hůl, začínají a za tři roky můžou být v čele celého bombastického kovového bloku. KJU: po nich tlačili na moderně rockovou pilu a dokázali, že jsou skutečně nadějným objevem německé rockové scény. Mix LIFE OF AGONY a grunge rocku náležitě strhl publikum, ale na konci jejich vystoupení se na obloze opět začaly dít věci až strašlivé a následoval další snad ještě horší slejvák z rodu vypouštění přehrad. Po půlhodině bylo zalito, místy i zoráno, a naštěstí poslední incident s prudce dopadající vodou se stal kytaristovi DIVOKÉHO BILLA, kterému podle jeho slov "déšť nachcal do nástroje". Doufám, že déšť není jen přezdívka. Ale jinak i přes tento handicap se dav Na BILLA vyzpíval a vyskákal docela hezky, kytara hrála, takže újmy byly pouze kosmetické. Apokalyptický stav vrátili do Vizovic KURTIZÁNY Z 25. AVENUE naštěstí jen v hudební podobě, ale už několik let mám po jejich koncertu pocit tenisáku narvaného do psí tlamy i s patřičným vrčením. To TŘI SESTRY nikoho nemačkají a nedrtí, jenom rozsévají své písně letité, lechtivé i léčivé a patří ke koloritu festivalů jako stánky s párky a pivem. Každý na ně nemusí mít zrovna chuť, ale po bezděkém prvním okoštování se dostaví blažený pocit i u největších odmítačů, případně si ze setrvačnosti dáte dalších pět šest kousků, abyste zjistili, že na Kovárně je fakt dobře. Po letmém nastrčení ucha do davu jsem si musel poupravit jeden postřeh. Hodně lidí letos prohlásilo, že se těší na EUROPE a že hlavně kvůli nim se na festival těší. Trochu bych uvedl na pravou míru: spíše než o EUROPE šlo o notoricky známý štych "The Final Countdown". Za dvacet let tak spousta lidí řekne: "Ano, mámo, byl jsem u toho, když Juropáci hráli Kantdaun." Když se jich však jejich drahé polovičky zeptají, jaké to jinak bylo, odpoví, no celkem jo, ale na zábavě hrála jedna kapela podobně, možná i líp. Nevěříte? Taky jsem nevěřil vlastním uším, ale něco podobného zaznělo ani ne metr ode mě po snad druhé nebo třetí písni. EUROPE přitom hráli skvělý melodický hard rock, žádné těžké zadnice, jenom jeden ploužák ("Carrie", ta zaznít musela) a jinak spousta svižné muziky (samé klasiky od "Seven Doors Hotel" a "The Wings Of Tomorrow" po "Superstitious", "Let Get The Good Times Rock", "Cherockee" a "Rock The Night") poplatné švédskému rocku/metalu, který nikdo neumí lépe než tento národ. A ukázka z nové dvanáctiskladbové desky, která má vyjít letos v září, ve tváři tvrději a moderněji působící, ale zároveň pevně v dobrém starém hard a heavy rocku zakořeněné titulní skladby "Start From The Dark" předznamenávající vskutku úchvatný comeback skupiny na scénu, mě potěšila daleko více než trpělivě očekávané hitové "odpočítávání", i když to samozřejmě úplně nakonec muselo. Ale čert to vem, vidět Johna Noruma a jeho prstokresbu je zážitek na několik dní a nenechám si to nikým zkazit. Co dodat - plnokrevné vystoupení zdobené výborným zvukem. No a teď STRATOVARIUS. Ještě před dvěma měsíci jsem měl mírné obavy, aby se jejich koncert vůbec uskutečnil, těsně před vizovickým festivalem jsem však věděl, že bude vše v pořádku. Ono údajně poslední vystoupení STRATOVARIUS právě u nás totiž překvapivě (?) posunulo nejdříve na posledního července do Švédska, aby se v kolonce Tourdates objevil další termín, a to prvního srpna u nich doma ve Finsku. Ani náznakem se nechci obouvat do Tima Tolkkiho, měl své problémy a bylo vážné a toto období nebudu zlehčovat, ale v současné době očekávám, že přijde nějaká SKUTEČNÁ oficiální zpráva, jak to se STRATOVARIUS bude vypadat. Na pódiu tentokrát působili možná trochu chladněji než předtím na koncertu v Žilině, ale jejich muzika je tak živočišná a má schopnost napadat veškeré melodysilácké buňky, že nevěřím v odchod Kotiho. A když, tak ve stylu IRON MAIDEN nebo JUDAS PRIEST, to znamená, že po čase nastane návrat ztraceného syna. Každopádně "Father Time", "Speed Of Light", "Phoenix", "Hunting High And Low" nebo "Black Diamond" byly vyvedeny v perfekcionistickém duchu a Kotipelto zpíval i uváděl jednotlivé písně s nesmírnou chutí a nadšením. Takhle rozhodně nevypadá rozhádaná parta starých kámošů, na scéně to jiskřilo, a to nemluvím jen o typickém pohodářském výrazu Jörga Michaela.

Neděle 4.7.
Neméně zajímavý měl být program závěrečného nedělního dne. Kolem poledne vystoupili KRYPTOR, kteří se před rokem vrátili na scénu a poslední dva roky jsou pravidelnými hosty českých festivalů. Vystoupení jinak relaxačně působících slovenských GREXABAT ozvláštnil skupiny Marián Grexa, když se vyšplhal pomalu na vrchol střechy pod pódiem. Punkoví ZNOUZECNOST pak oživili v paměti publika své staré, dobré hity. Po nich se představila nezkušená a pro místní publikum spíše neznámá, mladá rakouská skupina PAINAMP. Na místě odvolaného vystoupení mexických SEKTA CORE se nadmíru slušně představili hardcoreoví BED STORES. Načež skupiny THE CHANCERS, HORKÝŽE SLÝŽE přinesli publiku jisté zklidnění atmosféry, před oživením, které svými přesvědčivými sety vnesly česká metalová stálice ARAKAIN a skupina Marty Jandové DIE HAPPY, zpěvačky, která okouzlila přítomné svou bezprostředností a energií i silnou přítomností na scéně. Následně jí tatínek Petr Janda poděkoval za to, že předskakovala OLYMPIKŮM, kteří i tento večer jako obvykle předvedli vše, co se dalo od klasiků české rockové scény očekávat. Zlaté staré hity prostřídali skladbami ze svého posledního alba. Potom, co jejich set ukončilo společné vystoupení otce a dcery Jandových, nastaly dlouhé přípravy na vystoupení jedněch z hlavních tahounů celého festivalu, skupiny HELLOWEEN, které posunuly avizovaný začátek jejího vystoupení zhruba o půl hodiny. Setkání s arogantně a ne zcela příčetně se chovajícím Michaelem Weikathem v zákulisí, jehož jednání, jak se zdálo, trochu zaráželo i jeho spoluhráče, však poněkud vrhalo stíny na skutečné důvody zpoždění jejich setu. Přes dlouhé ladění nástrojů a zvukové techniky bylo představení HELLOWEEN tradičně podloženo špatným zvukem a skladby vyzněly poněkud rozladěně. Fanoušci je však patrně slyšely tak, jak je slyšet chtěli, a tak publikum ovládlo nesmírné nadšení. Navíc speedmetalové legendě jednoznačně nahrával výběr hitových skladeb, z nichž hned na úvod HELLOWEEN vystřelili svou vypalovačku "Starlight", po níž následovala šestnáctiminutová klasika "Keeper Of The Seven Keys", po níž se už sypaly písně "Future World", "Eagle Fly Free", "Forever and One (Neverland)", "Open Your Life", "If I Could Fly" či "Power". V závěru se zpěvák Andy Derris, který jinak celkem úspěšně komunikoval v průběhu setu s přítomnými, přeorientoval k ne moc povedenému vtipkování a k nemístně dlouhému více než pět minut trvajícímu rozezpívání diváků, kteří ale z většiny patrně byli jiného názoru a ochotně reagovali na pobízení frontmana. Rozjařený dav nenechal HELLOWEEN hned tak snadno odejít. A tak hned následoval první přídavek, během kterého skupina předvedla písně "Save Us" a "How Many Tears", z nichž druhou přerušil náramně povedený jam Sashy Gerstnera, který svým ustavičným, mladistvým úsměvem tvořil přesný protiklad svého staršího, znuděně a unaveně vystupujícího spoluhráče, kytaristy Michaela Weikatha. A ani po tomto přídavku se HELLOWEEN nerozloučili nadlouho se svými fanoušky a vzápětí vypálili tentokrát skutečně naposledy do publika svůj obrovský hit "Dr. Stein". Zpoždění začátku posunulo i závěr jejich vystoupení o půl hodiny. Po zhruba hodinové přestavbě scény, která se během této doby změnila v ohromnou atrakci a stala se dějištěm jednoho z nejúžasnějších vystoupení na letošním festivalu MASTERS OF ROCK, přišla řada na skupinu, která měla akci důstojně uzavřít, a IN EXTREMO se této úlohy zhostili více než úžasně. Kromě skvělé choreografie, jsme se dočkali také výborného zvuku, který po vystoupení HELLOWEEN vynikl ještě zřetelněji. Skupině nebylo co vytknout - poskytla dokonale promyšlenou show, kdy se na pódiu neustále něco dělo, aniž by kapela jen o stupínek klesla po hudební stránce. Ohně, dudy a středověká atmosféra pohlcovaly diváka a skutečně ho přenášely jakoby do jiné doby. Navíc nutno ocenit, že přestože IN EXTREMO spěchali stihnout letadlo z Berlína a původně se dokonce snažili prohodit své vystoupení s OLYMPIKEM, nic neuspěchali, nic nezkrátili a o nic přítomné publikum neošidili. Do svého vystoupení vložili naprosto všechno, byli štědří na přídavky a zanechali ve tři dvacet pondělního rána půvabnou tečku za celým festivalem.