19. 11. 05 - Pardubice, Duhová Aréna

Zdroj: wolumemax.net
Autor: Crimson Thunder

HELLOWEEN, KAT, INTERITUS

Helloween. Průkopníci speed metalu, legenda, která před nedávnem vydala pokračování své klasiky „Keeper Of The Seven Keys“ s podtitulem „The Legacy“. Tato kapela nás na své tour k podpoře tohoto alba poctila svou návštěvou a to hned na třech místech naší republiky. Začali ve Zlíně, postoupili přes Pardubice až do Plzně. A právě pardubický koncert mě zlákal.

A tak v sobotu, 19. listopadu ve dvě hodiny odpoledne na havlíčkobrodském nádraží začala naše cesta za Helloween. Já a můj kamarád jsme na každé zastávce vyhlíželi nějaké spřízněné duše, nicméně nikde nikdo. Asi ve tři hodiny jsme dorazili do Kolína, odkud jsme ve tři čtvrtě na čtyři vyrazili do Pardubic. Cesta uběhla pěkně rychle, řekněme speedově, a ve čtvrt na pět jsme stáli na pardubickém hlavním nádraží. Tou dobou se tam již shromažďovalo několik příznivců speed metalu. Poté zbývalo dostat se jen k ČEZ Aréně, což nám zabralo asi čtvrt hodiny. Pravdou je, že jsme málem nevystoupili z trolejbusu, jelikož řidič nám nějakým záhadným způsobem odmítl otevřít přední dveře a hotovil se k odjezdu. Tehdy jsme opravdu raketově vystartovali k prostředním dveřím, kterými ještě nastupovali pasažéři. Jen tak tak, že jsme se dostali ven.

U ČEZ Arény se tou dobou pohybovalo tak deset fanoušků. Hned jsme tedy obsadili strategické pozice přede dveřmi. Zbývaly nám dlouhé dvě hodiny čekání na jejich otevření. Nejenže byly dlouhé, ale i mrazivé, jelikož teplota se pohybovala určitě kolem nuly. V tu chvíli jsme si posteskli, že s sebou nemáme něco na zahřátí zevnitř a pokukovali po hloučku fanoušků, který stál vedle nás a tajně doufali, že se podělí o svou trošku rumu. Hlad se rovněž přihlásil o slovo a tak jsem snědl bagetu, vzal zavděk studenou minerálkou a pak už se jen otočil směrem ke dveřím a pozoroval co bude dál.

Kolem půl šesté začaly věci nabírat spád. Fanoušků přibývalo a tak my, v prvních řadách, jsme se namáčkli na dveře a postupně jsme se začali dožadovat otevření. S přibývajícím časem a hlavně davem fanoušků atmosféra houstla. Chorály „Happy, happy Helloween…“ střídaly nadávky ostřejšího kalibru. Olej do ohně přilévali členové ochranky, kteří nám nejprve naznačili, že otevřou v šest (nakonec to bylo s bídou o půl sedmé) a poté i tím, že si jakoby nic dali kafíčko, zřejmě aby jim nebyla zima (nám venku opravdu vůbec nemrzly končetiny).

Snad v půl sedmé se tedy brány ČEZ Arény otevřely a dav vtrhnul dovnitř. Kamarád se jaksi zasekl, proto jsem chvíli počkal a poté jsme se úprkem vydali směrem k pódiu. Kolega mě následoval, nicméně utíkat se mu zřejmě moc nechtělo, jelikož za mnou jen volal: „Nehroť to, nehroť to!“. Nedbal jsem na jeho slova ani na prodavače s trikama Helloween a najednou jsem se ocitl v hale. Přeskočil jsem mantinel a pádil k pódiu. Ano. Jsem tu a v první řadě. Paráda. Co na tom, že mám ve výhledu sloup konstrukce pódia. Když se trochu nahnu tak mám skvělý výhled. Takže večer může začít.

Lehce po sedmé hodině to rozbalili symfoničtí metalisté Interitus. Bylo to poprvé, co jsem s nimi měl tu čest. A musím říci, že mě jejich muzika docela vzala. Bohužel housle většinou nebyly slyšet. Trochu lépe si vedla flétna, ačkoli také byla často přehlušována metalovou vřavou. Jinak ale Interitus zahráli dobře a příjemně mě naladili.

Druhou kapelou byli Poláci Kat. Legenda, ačkoliv pro mě další nový pojem, o kterém jsem, na rozdíl od Interitus, nikdy ani neslyšel. A i oni, dle mého soudu odvedli práci, kterou bych od předkapely očekával. Podařilo se jim dobře rozdunět arénu a udělat vcelku dobrou show. Až na basáka, který víceméně stál na místě. Pravdou je, že jejich hudba byla od začátku do konce na jedno brdo, ale čert to vem, když jsem přijel na Helloween.

Jen minuty nás dělily od začátku vystoupení. Naposledy v hale zhasínají zářivky, na potemnělém pódiu jsou vidět dvě figuríny „Keepra“, celá atmosféra je napjatá, všichni čekáme jen na jedno. Za tajemných klávesových tónů, během kterých je vpouštěna umělá mlha do haly se obecenstvo dostává do varu a v tom se za jednou sochou Keepra objevuje Andy Deris pronášejíce první verše skladby „King For A 1000 Years“. Má na sobě kožený plášť, působí mysticky jako nějaký mág. Tak teď to teprve začíná. Na pódiu se během chvíle objevuje zbytek Helloween. Sascha, Markus, Michael a Daniel, který za bicí usedl již dříve.

Když tento epos končí, Helloween to rozbalí tentokrát se speedovou klasikou „Eagle Fly Free“. Tyto staré dobré fláky dostaly poměrně dost místa. Kromě již zmíněného „Eagla“ zahráli další legendární skladbu „Keeper Of The Seven Keys“, „Tale That Wasn´t Right“, „Future World“, „I Want Out (!!!)“ a nakonec „Dr. Stein“. Jako kontrast k těmto evergreenům zde samozřejmě zazněly písně z posledního, třetího „Keepra“. Z této placky hráli, kromě již zmíněné „King For A 1000 Years“, ještě „Occasion Avenue“, „Mrs. God“ a „Invisible Man“. Ve „Future World“ si s námi Deris trochu pohrál, když chtěl, abychom zpívali ještě hlasitěji. Písní „I Want Out“ jsem byl mile překvapen. Přišla sice až ke konci nicméně velmi potěšila.

Z poslední desky mě dostaly vlastně všechny skladby. Vystoupení bylo doplněno skladbami jako „Power“, „Hell Was Made In Heaven“ nebo dvěmi skladbami z alba „Dark Ride“ „Mr. Torture“ a baladou „If I Could Fly“. Helloween samozřejmě nevynechali sóla na bicí a na kytaru. Kytarové sólo obstaral Sascha. A sólo na bicí to bylo něco. Daniel bubnoval spolu s Markusem, který měl menší bicí soupravu, z mého pohledu právě za sochou Keepra, takže jsem na něj moc neviděl. Celé to probíhalo tak, že Daniel vybubnoval určitou melodii a Markus po něm opakoval a později se navzájem doplňovali. Pak Markus odešel a celé sólo bylo na Danim. Ještě během hraní začal rozhazovat pár červených létajících talířů s logem Helloween, které byly podepsané s malou větou „You Got It!“. Když dohrál, rozhodil zbývající talíře a show pokračovalo.

Celkově všichni působili jako že jsou v naprosté pohodě, zářila z nich radost. Hlavně Markus často blbnul se Saschou nebo Andym, který nešetřil úsměvy, místy až tajemnými. Musím také říci, že jsem během koncertu samotného neměl pocit, že bych neslyšel vlastního slova, ačkoli když jsem o půl druhé ráno ulehl do postele slyšel jsem, jak mi ukrutně zvoní v uších.

Poprvé v životě jsem viděl Helloween na vlastní oči. Nelitoval jsem. Vrátil jsem se z koncertu tak, jak bych si představoval. Vyřvaný a s perfektními zážitky. Na takovéhle koncerty se opravdu vyplatí jezdit.