25. 11. 17 - Praha, TipSport Aréna

Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Darkmoor

HELLOWEEN

Ach, ta nostalgie! Všechny nás čas od času zachvátí touha po vzpomínání, dojímání se, slzičkách. Všechno špatné je dávno zapomenuto a my v růžových brýlích teskníme po starých dobrých časech, kdy svět byl lepší, protože nám bylo o pár (desítek) let míň a naše oči ještě neviděly tolik špatností. A určitě není žádným překvapením, že kdo umí vyvolat alespoň záchvěv dávno zapomenutých pocitů z našich srdíček, může nám sáhnout nejen hluboko do duše, ale také do peněženky, a následně nás utáhnout na vařené nudli. V případě HELLOWEEN a jejich „Pupíčci tour 2017“ pak běžné usušené těsto nahradí hláškující dýňová dvojka – Seth s Docem – inu, pokrok nezastavíte ani při fňukání po mládí…

Opakovat to, čím si HELLOWEEN prošli za celou dobu svojí existence, by bylo nošením sov do lesa i dříví do Athén. Bez debat ovlivnili nespočet hudebníků i kapel, nikdo však nemůže popřít, že ač stále přicházejí s novými alby, na kterých lze i dnes najít povedené kousky, největší díru do světa způsobila hned úvodní trojice řadových alb společně s EP „Judas“, na nichž zpívali nejprve současný leader GAMMA RAY Kai Hansen a následně tehdy ještě náctiletý mladíček Michael Kiske. A když se pro současné turné oba dva s rodnými dýněmi spojili, nebylo pochyb o tom, že půjde o pěkně výdělečný podnik s vyprodanými zastávkami. Však, kdo z pamětníků by odolal?

A tak i autor těchto řádků oprášil pomyslnou džísku s dýňovým logem a strážcem sedmi klíčů na plachtě vzadu a vyrazil s přáteli zavzpomínat na časy, kdy rychlé ttttttt ještě bořilo zdi Jericha. I u vchodových dveří se zjevně vzpomínalo, protože obrovské fronty na vpuštění do haly evokovaly rovněž doby dávno minulé. Naštěstí každá trampota má svou mez, a tak se nakonec přes řadu zaparkovaných aut povedlo všem zdárně dorazit do útrob stadionu.

Těžko říct, zda to bylo právě zmíněnými potížemi u vstupu, ale celá akce (bez jakékoliv předkapely) odstartovala s neněmeckou nedochvilností až třicet minut po avizované dvacáté hodině večerní. To však vzal ďas, mnohem důležitější bylo, že ať už člověk přišel s jakýmkoliv očekáváním, když spadla opona s obřím logem kapely a sedm lidí na jevišti nakoplo úvodní „Halloween“, musela srdce zaplesat snad všem přítomným. Zvuk měl sice k dokonalosti daleko, ale k vyniknutí hlasů všech zúčastněných dostačoval. A tedy, že zpočátku bylo co poslouchat. Nevím, kolik by se v sále našlo pamětníků vystoupení HELLOWEEN ještě s Kiskem u mikrofonu, ale nevěřím, že kdy v minulosti kapela zahrála a zazpívala tenhle bezmála čtvrthodinový opus z prvního dílu „Keeperů“ takhle bravurně. Kiskeho famózní výšky doplnil Derisův větší důraz a společně se sbory nám byl hned na úvod naservírován jeden z vrcholů večera. Husí kůže.

Obavy, které turné provázejí, se vměstnají do jediné otázky, která zní, zda Michael Kiske vydrží s hlasem po celý večer. Protože den před Prahou mělo turné zastávku, nedalo se spoléhat na delší hlasový klid, a hned při třetí „I´m Alive“ bylo jasné, že jednoduché to mít rozhodně nebude. Mistr Kiske je však neuvěřitelný bojovník. Je sice pravda, že šel mnohokráte opravdu na krev, a v závěru „Keeper Of The Seven Keys“ se člověk už i bál, zda z hrdla ještě vůbec nějaký ten hlas vykutá, ale že by se začal šetřit, shazoval si melodické linky o oktávu níž nebo využíval další obezličky mnoha předních zpěváků, to ani náhodou. Prostě se zapřel a vydal ze sebe všechno, čeho bych v dané chvíli schopen. Člověk musel smeknout před tím, v jak mladém věku všechno kdysi nazpíval, kolik je mu teď, a že je stále schopen se do tak závratných výšek nejen dostat, ale i se v nich udržet. Jen si to zkuste srovnat s našimi luhy a háji.

Na rozdíl od Michaela Kiskeho je „nový“ zpěvák HELLOWEEN Andi Deris (v kapele jen „pouhopouhých“ 25 let) protřelý showman. Jeho hlas zjevně uvykl větší zátěži, takže u něj žádné propady nehrozily, naopak několikrát podpořil kolegu v těžké chvíli. Jeho samostatné kousky tvoří ovšem už jinou etapu kapely a vzhledem k tomu, že byly vybrány hlavně typické „tykvoviny“ typu „If I Could Fly“, mohl les rukou sice hrozit častěji, avšak trochu mizelo napětí. Pěvecky však jeho výkon nutno jen chválit. Pravým rockovým showmanem je samozřejmě i Kai Hansen, pro tento večer častější kytarista, než zpěvák (na kytaru odehrál úplně všechny skladby). Pochopitelně i na něj se ovšem dostalo i u sólového mikrofonu, a nastal tak největší pravěk kapely v podobě zkráceného triptychu „Starlight“, „Ride The Sky“ a „Judas“, těsně následován „Heavy Metal (Is The Law)“, a tudíž i druhou husí kůží večera.

Asi nikdo nepochybuje, že instrumentálně odehráli HELLOWEEN celé vystoupení s přehledem, tři kytaristé se při nástupech do sól střídali na vybíhajícím molu se zpěváky jako modelky, došlo i na pokyvování kytarami, rozezpívávání a další typické propriety podobných akcí. Ovšem největší zásluhu na dobrém pocitu z hrající kapely měl rozhodně muž za bicí soupravou – mlátička Dani Löble, který celé vystoupení skvěle nakopl.

Výsledný dojem je tedy veskrze pozitivní. Mohl bych si samozřejmě zaskuhrat, že kapela neopomenula žádnou ze svých „odrhovaček“, že bych uvítal položky typu „Are You Metal?“ nahradit něčím vkusnějším, namísto toho ale napíšu, že jsem si téměř celé tříhodinové vystoupení maximálně užil. Je klidně možné, že mi oči a uši obalila ta již v úvodu vzpomínaná mrcha nostalgie, ale co na tom. HELLOWEEN nám do Čech přivezli kousek nesplněného snu a je jen dobře, že ho naservírovali takhle mazácky a s obrovskou dávkou profesionality a nadhledu.