5. 11. 03 - Zlín, hala NOVESTA

Zdroj: SPARK 12/03
Autor: Jan Kozák

HELLOWEEN, RAGE, POWER 5 - 600 V

hodnocení: 6 V - bez napětí; 100 V - mírné jiskření; 220 V - náraz a pád; 380 V - předřadník napojen; 500 V - už hoří; 600 V - kremace

Zlínský koncert letošního "Rabbits On The Run Tour" měl nečekaně zapeklitou předehru. Po vystoupení v Berlíně 25. října totiž Andimu Derisovi odešel hlas a těžce zkoušené zpěvákovy hlasivky způsobily odložení dokonce čtyř koncertů v Krakově, Oslu, Stockholmu a Kodani. Naštěstí se Andi dal v krátkém čase dohromady a ve Zlíně mělo být vše v pořádku. HELLOWEEN ostatně už od devíti bivakovali na hotelu a čekalo se tak na spolukapelu RAGE (vzhledem ke jménu a posledním deskám je odmítám označit jako support). Ti se po problémech při cestování přištrachali až kolem půl šesté, naštěstí to pro jejich vystoupení nemělo sebemenší důsledky.

Celý powerspeedový večer zahájili domácí POWER 5 pro mě dost překvapivě energickým a suverénním vystoupením. Pětičlenná kapela (kytara - klávesy) se nechala evidentně inspirovat a nakazit tím nejlepším z evropské powermetalové scény, což potvrdila i závěrečná předělávka od STRATOVARIUS, aby se poté vydatně křtila nová deska za asistence AZ Rádia, šampaňského a čtyř ňader.

Po této slavnostně-erotické části programu se do toho konečně vložili tři veteráni, kteří však mají sílu a energii mladíčků. RAGE přijeli propagovat své nové dílko "Soundchaser", a i když měli k dispozici vzhledem k jejich diskografii až vražedně málo času, nacpali do něj, co se dalo. První tři kousky šly v pořadí z aktuálního počinu, aby se poté začalo trochu bádat v historii pomocí úsporné taktiky spojených skladeb "Sent By The Devil" a "Firestorm", došlo i na Don't Fear a Winter" a rozezpívávačku "Higher Than The Skyů, jejíž ústřední slogan řvala celá hala, a samozřejmě se pánové Terrana a Smolski nemohli vyhnout sólovým ukázkám. Marně jsem hledal dolní čelist, když Monsieur Victor zabrnkal na krk kytary oběma rukama jako na cembalo a po ukázce několika šílených etud uvrhl mnoho těch, kteří se snažili někdy zkrotit jakoukoliv šestistrunu, do stavu hlubokých depresí. Tenhle Bělorus je totiž naprostý maniak, precizní a přesný riffmistr, zběsilý sólista i lehkoprstý melodik vidící hudbu v naprosto jiných úhlech a souvislostech (poslechněte si jeho úpravu Bacha z nové desky). Nedlouho po něm si vzal slovo indiánský náčelník Mike a bez nálady byli pro změnu bubeníci (nemluvě o několika dalších čelistech válejících se na podlaze). Člověk - stroj se proháněl jako smyslů zbavený po všech bubnech, činelech a perkusích svého nástroje, přičemž po celou dobu měl tendenci svůj nástroj zadupat do země a rozstřelit ho paličkami na prach. Jeho nesmírně silový a přitom navýsost technický styl dává společně s rozmanitou Peavyho basou takový prostor pro Smolského hrátky, že úvaha o možnosti vzít na turné ještě jednoho kytaristu bere definitivně za své. No a pan šéf Wagner? Byl jako sluníčko, a to i vizuálně, jeho kulaťoučký obličej a holá hlava by možná naznačovaly, že si RAGE sednou muzikantsky na zadek, ale Peavy má takové charisma, že dokáže ovládnout i čtyři tisíce lidí přítomných v hale. Když k tomu připočteme už zmíněnou suverénní hru na basu a stále výborně sloužící hlas, nezbývá než položit zásadní otázku - kdy RAGE zavítají na naší hroudu s adekvátně dlouhým koncertem. Prý příští rok, uvidíme (doufám, tedy, že uvidíme).

V tomto rozpoložení tedy hala čekala na HELLOWEEN, kteří měli po RAGE těžkou úlohu. Jenže účet bez hostinského se opravdu nedělá. A v tomto případě by tím hostinským mohl být klidně Michael Weikath, který opět vydržel celý koncert kouřit jednu cigaretu za druhou. Tím však podobnost s jeho posledním znuděným zlínským vystoupením končila. Weiki totiž na jeho poměry rozpoutal opravdu pekelný kolotoč. Což však platilo o celých HELLOWEEN. Už když spustili zcela bez servítků dvě první písně z prvního EP "Helloween", bylo jasné, že ze speedmetalového kožichu se ten večer prášit nepřestane. Vždyť Andi Deris nejenže na sobě nedal znát nějaký výpadek z důvodu infikovaných hlasivek, ale dokonce se skladbu od sklady dostával výš a výš, takže starost o kvalitu skladeb z Kiskeho období se dostala pouze do oblasti teorií. Co víc si mohl člověk přát - namátkou "Future World", Dr. Stein", Eagle Fly Free", Keeper Of The Seven Keys" a k tomu "If I Could Fly", "Hey Lord", "Power" plus tři skladby (pokud jsem se nepřepočítal) z nové desky, navíc výtečně šlapající kapela, Sascha Gerstner a Stefan Schwarzmann, jako by u HELLOWEEN hráli odjakživa. Žádné zbytečné prostoje, jenom občas nějaké to prozpěvování s diváky. A do toho splašený Markus Grosskopf s drnčící baskytarou a hlavně dvojsóla v čistém balení. Chemie Gerstnerem a Weikathem funguje zcela samozřejmě a moc bych se divil, kdyby další deska nepřekonala "Králíky". A ke všemu ty Weikiho cigára, ksichty, veslování kytarou při šlapavých písničkách a ležení a relaxování před bednami při "Power". Nebylo divu, že když po bezmála dvou hodinách HELLOWEEN vystřihli "How Many Tears" a definitivně odešli ze scény, nikomu se domů moc nechtělo, ačkoliv každý tušil, že další dýňová dávka by už mohla být zbytečně nad plán. Pokud ten večer někdo vycházel ze zlínské Novesty do půlnočního chladu vyloženě zklamán, zasloužil by si, aby ho ten bílý ušák z obalu poslední desky lapnul pořádně za achilovku.