SPARK Interview - část I. / Andi Deris

Zdroj: SPARK - 02/2010
Poděkování: Vobusa
HÁDANKA SEDMI KLÍČŮ
Velkolepé výročí a netradiční oslava plná diskutabilních připomínek. Legenda a zakladatelé power metalu se oblékli do fraků, výjimečně otočili volume doleva a po pětadvaceti letech se veřejnosti představují jako kapela z televizního varieté, v lepším případě jako nablýskaní elegáni jazzové sekce nebo spíše blues. Nepředstírejte překvapení, u HELLOWEEN musíte být přece na výstřelky zvyklí. Jsou zkrátka nevyzpytatelní. Záhy ale pochopíte, že slovo "nevyzpytatelný" hraje v historii dýňového metalu zcela klíčovou roli. Ať už jde o hudbu jako takovou nebo samotné členy. Osud připravil kapele pár tvrdých ran a i fanoušci jim několikrát ukázali, jak chutná hořkost porážky. HELLOWEEN mají silného ducha. Ten přežívá ve dvou strážcích. Možná právě oni vlastní oněch sedm klíčů, které HELLOWENN otevřely dveře mezi metalovou elitu. "UNARMED" je jedno nečekané překvapení. Vás ale teď čeká ještě jedno a daleko větší. Po pětadvaceti letech můžete oslavovat odhalení. Ještě nikdy nebyli členové HELLOWEEN tak upřímní a otevření jako v případě výročního rozhovoru. Nyní tedy odkryjete identitu dvou strážců a zároveň si uvědomíte, co skýtá být věrným služebníkem HELLOWEEN.

Máme tři jména, z kterých lze hádat. Tři osobnosti, bez kterých by HELLOWEEN byli dávno zatraceni. První z nich je služebně nejmladší, a přesto nepostradatelný - ANDI DERIS

Jazz a blues jako metalové čtvrtstoletí
Sledoval jsem internetové diskuze, kde mnoho fanoušků vyjádřilo zklamání, že k pětadvacátému výročí dostávají "pouhé" výběrové album. Mnohem žádanější byla zbrusu nová deska. Logicky se teda ptám, proč právě překopané verze vašich klasických hitů?

Na to mám hned dvě odpovědi. Za prvé, další řadové album chystáme již na podzim tohoto roku, a za druhé jsme měli chuť udělat opravdu něco netradičního. Bylo by hloupé přijít s dalším zbytečným best of. To už od nás fanoušci dostali nesčetněkrát a myslím, že tohle téma je už poměrně vyčerpané. Ani nové verze starších hitů nám nepřipadaly jako dobrý nápad, a tak jsme se na to podívali z jiné strany a zkusili něco bláznivého. Paradoxem je, že v podstatě vydáváme výběrové album, ale v takové podobě, která obrátila celé HELLOWEEN naruby. Byla to výzva, protože jsme se museli odtrhnout od tradičního mustru a vcítit se do mnoha různých hudebních žánrů.

Rozhodně jste šokovali a nebojím se říct, že celou širokou metalovou veřejnost. U klipu "Dr. Stein" jste se ale vyjádřili v tom smyslu, že tou nahrávkou chcete podpořit metalovou hudbu. Vysvětli nám, jak to myslíte. Protože podporovat metal pomocí saxofonu a dětského sboru se mi nezdá jako nejlepší nápad.

Chápu tvé rozpaky, ale mi tu desku zbožňujeme. Je natolik stupidní a zvrácená, že ji prostě musíš milovat. Jistě, najdou se i zatvrzelí metaloví fans, kteří nás odsoudí po deseti vteřinách. Ale uvědom si, jaký nový rozměr naše hudba dostala. Je plná různorodých nálad, poloh, pocitů a najednou si uvědomíš, že ty melodie fungují i mimo rámec metalového žánru. A to je přece skvělé. Objeví se spousta lidí, které zaujmou právě verze na tomto výběru. Melodie jim utkví v hlavě a budou pátrat po kapele, která to nahrála. Umíš si představit, jako pro ně bude zjištění, že jazzovou nebo bluesovou skladbu nahrála metalová kapela? Otvíráme tak dveře metalu pro nové, ještě neposkvrněné posluchače. Na svou oblíbenou melodii tu narazí ve zcela originální verzi a jistě se to mnohým bude zamlouvat víc než to, co slýchali dříve. Bylo pro nás nesmírně vzrušující zjišťovat, zda je naše tvorba natolik variabilní, aby se dokázala přizpůsobit zcela odlišným hudebním odvětvím. Vyvracíme tím chabou pověru, že metaloví muzikanti dokážou hrát jen metal. Rozdíl je pouze v aranžích a zvuku, který utváří hudební žánry. Mnohem důležitější je ale schopnost napsat dobrou skladbu. V tom leží celá genialita hudby.

Chtěli jste tedy světu ukázat, že nejste limitováni jen metalovým žánrem?

To nebylo původně v plánu, ale zamlouvala se nám myšlenka, že jazzoví, popoví nebo klasičtí hudebníci se nad tímto albem zastaví a budou zaujatě polemizovat o faktu, že to nahrála metalová banda. Znamená to tedy, že kdybychom se rozhodli dělat jiný styl, můžeme se do toho hned vrhnout. Skutečně nejsme ničím omezení. To, že hrajeme metal, je naše volba.

Kdo vlastně přišel s tímhle šíleným nápadem?

Vzpomínám si, že to byl Markus. On vždycky experimentoval s hrou na basu a užíval i různorodé techniky hraní. Své zkušenosti pak přenášel do naší tvorby a tím ji učinil unikátní. Nikdy by mě nenapadlo, že lze zkombinovat jazzovou basovou linku s metalovým rytmem. Jako důkaz skvěle poslouží "Eagle Fly Free". Dobře si poslechni, jak tu Markus hraje. Málokde něco takového uslyšíš. Tím, že Markus přináší prvky jazzu nebo blues, vytváří skvělý prostor pro dobré kytarové nebo vokální harmonie, což si posluchači zřejmě neuvědomují. HELLOWEEN můžou být Morkusovi vděční, že si dopřává večírky, na nichž svou hrou fúzuje hudební styly. Přesně ví, jak co do dané skladby zakomponovat, aby to působilo přirozeně a nerušilo. Svým způsobem je to génius. Z mého pohledu je to jeden z nejdůležitějších členů HELLOWEEN. Nesmíš zapomenout, že je jedním ze zakladatelů a nese v sobě pravého ducha kapely. Nebýt jeho, měli dnes HELLOWEEN zcela jiný zvuk. Dokáže hodiny a hodiny poslouchat skladby ve studiu a my napjatě vyčkáváme, jaký bude jeho verdikt, protože má v kapele rozhodující slovo. Všichni jeho názory plně respektujeme, a pokud se mu něco nezamlouvá, nemá smysl o tom spekulovat. Markus je HELLOWEEN a toho jsme si všichni dobře vědomi. Obdobně to bylo i s nápadem, že nahrajeme naše staré skladby v nových verzích s pozměněnými aranžemi. Myšlenka se zrodila během našeho posledního turné v autobusu, a čím víc se rozvíjela, tím víc se nám zamlouvala. Mohu všechny ujistit, že za tím nejsou žádné ekonomické výpočty, že opět vytěžíme prachy na našich největších hitech. Produkce takového alba totiž mnohonásobně přesáhla rozpočet, který obvykle spolkne jedna naše deska. Vložili jsme do toho takové prostředky, protože se domníváme, že netradiční forma HELLOWEEN bude pro fanoušky mnohem atraktivnější, než nějaké další trapné best of.

V kapele je pět různých osobností. Chceš mi tedy namluvit, že jste se všichni jednoznačně shodli na myšlence nahrát album, které jde mimo váš styl?

Nikdo nemohl tušit, že to dopadne zrovna takhle. Pro každého z nás to bylo jedno velké dobrodružství, protože už na začátku jsme si byli vědomi, že to bude kontroverzní nahrávka. Bylo nám jasné, že fanoušci se okamžitě rozdělí na dva tábory. Počítám, že to dostaneme pěkně sežrat, ale také doufám, že především první generace fanoušků pochopí, co jsme tím zamýšleli. Vždycky se ale můžeš vrátit k našim původním nahrávkám. Jde jen o to, na co máš chuť. Nikomu nic nevnucujeme. Ortodoxní posluchače ale potěším, protože naše příští studiová deska bude o něco tvrdší, než jak jsme hráli doposud. Je to logické, protože poté, co máme za sebou tenhle úlet, máme nyní ještě větší chuť dělat metal. Žádné akustické kytary, ale pořádný randál!

Samotný výběr skladeb je dost variabilní, ovšem postrádám zástupce z "Wals Of Jericho"

Náš záměr byl skutečně takový, aby deska byla co nejvariabilnější. Ovšem ne všechny skladby jsou natolik pružné, že je můžeš překopat do jiného žánru. Byla spousta takových, které pak ztratily svou hlavní myšlenku, tudíž nemělo smysl se s nimi dál zaobírat. Potřebovali jsme skladby, kde je silný motiv, od kterého se můžeš odrazit. Přistupovali jsme k tomu jako autoři, kteří působí mimo kapelu. Musel jsem se třeba vcítit do role Robbieho Williamem a podle jeho vzoru jsme pak zpracovali "Where The Rain Grows". Udělali jsme z toho popový cajdák, který by okamžitě mohl vydat na jedné ze svých desek jako dobrý cover. A věř mi, bylo to děsné peklo. Všem nám buší pravé metalové srdce a je nesmírně těžké odpoutat se od svých návyků. Jsem schopen hrát dejme tomu minutu blues nebo jazz, ale jelikož nemám tyhle styly příliš v lásce, automaticky mě to stáhne zpátky k metalu. Podobně jsme probírali jednotlivé skladby a podle mě to byl fakt porod.

Pražské smyčce mezi dýněmi
Trilogii "Keeperů" jste na albu zpracovali jako Medley ze skladeb "Halloween", "Keeper Of The Seven Keys" a "The King for A 1000 Years". Monstrózní sedmnáctiminutový opus podtrhuje sedmdesátičlenný Pražský symfonický orchestr. Zcela otevřeně - byla to otázka financí, anebo jste přesvědčeni o výjimečných kvalitách našeho orchestru?

Dnes už neplatí, že Pražský symfonický orchestr patří mezi nejlevnější. Jejich cena je srovnatelná s ostatními evropskými standardy. Pravdou ale je, že peníze sehrály svou roli. Měli jsme na výběr také londýnský orchestr a zejména pak bostonský. V druhém případě bychom museli cestovat do Ameriky, a to už by nám sakra zatížilo rozpočet. Londýňané byli zase plně vytížení, takže padla volba na Prahu. I tak jsme to museli stihnout za deset dní, protože ani váš orchestr nemá času nazbyt.

Za osobní vrchol však považuji spojení tvého zpěvu a orchestru v nedotknutelné baladě "A Tale That Wasn´t Right". Jsi tu pouze ty a symfonici. Pro tebe to bylo zřejmě hodně výjimečné nahrávání?

Ani si neumíš představit, jak jsem se v tom vymáchal. Symfonický orchestr ti jako sólovému zpěvákovi nabízí tolik prostoru pro zpěv, že se v tom dokonale ztratíš. Tápal jsem, čeho se mám chytit, protože tady nejsou žádné kytary nebo bicí. Vyžaduje to zcela jiný přístup a bez zkušenosti s orchestrem je to neuvěřitelná dřina. Tady se jen tak neschováš a každý tvůj nádech je jasně čitelný. Hlas vyniká nad vším a na to jsem si nemohl zvyknout. Zní to prostě zcela nepřirozeně. Byla to dobrá zkušenost, ale už nikdy víc.

V temnotách s králíkem
Do nové podoby jste zpracovali i tvou oblíbenou "If I Could Fly", která vám v období vydání desky "The Dark Ride" otevřela dveře do Skandinávie a dalších, jinak zapovězených zemí. Nebyl to tehdy ale trochu paradox, protože byli fanoušci, kteří tohle album jednoznačně odsoudili.

Pro mě je těžké o této desce mluvit, protože do dnešních dnů patří k mým oblíbeným. Má to i své jasné opodstatnění. Napsal jsem na ni kolem deseti skladeb a většina se jich na album dostala. Za tou nahrávkou si pevně stojím. Celý zádrhel spočíval ve změně stylu. HELLOWEEN se pohnuli z tradičního power metalu a nahráli moderně znějící desku. Spousta fanoušků náš tehdejší mix moderního metalu s osmdesátými léty nepochopila a házela nás přes palubu. Ale uvědomte si, že v roce dva tisíce nebyl zájem o klasický power metal. Byl to hodně silný underground, a pokud jsme se chtěli udržet na trhu, museli jsme se přizpůsobit době. Jsem přesvědčený, že se nám to podařilo znamenitě. Začali nás oslavovat ve Skandinávii byli jsme číslo jedna v Japonsku a zabodovali jsme v Americe. Najednou se nám otevřely nové dveře a z úspěchu "The Dark Ride" těžíme dodnes. Dneska se situace změnila a power metal se opět dostal do popředí zájmu. Proto si i my můžeme konečně dovolit nahrát ryze powermetalovou desku. Nebýt ale "The Dark Ride", HELLOWEEN by tehdejší situaci nemuseli ustát. Byla to naše jediná šance jak přežít.

Myslím, že Weiki tvé nadšení z "The Dark Ride" nesdílí, dnes se k ní odmítá vyjadřovat.

Pochopitelně. Podobně jako rozlítila některé fanoušky, zapůsobila deska i uvnitř kapely. Na tehdejší situaci jsme ale pohlíželi především z obchodního hlediska. Mimo HELLOWEEN nemá nikdo z nás jiné zaměstnání, a pakliže bychom svůj styl práce nepodřídili požadavkům, byli bychom na dlažbě. Potřebovali jsme se hnout z místa a přesvědčit okolí, že máme budoucnost. Weiki se tehdy od celé desky distancoval, evidentně se nahrála proti jeho vůli. Nehledě na to, že stylově o to nejevil zájem.

Pak ale nechápu, jak mohla o tři roky později vzniknout deska "Rabbit Don´t Come Easy", kde se vesměs vracíte ke své tradiční formě.

To byla zlá doba. Nerad na to vzpomínám. Zásadní problém se objevil s novým bubeníkem Markem Crossem, který ze zdravotních důvodů nebyl schopen pokračovat, na rok a půl ho nemoc vyřadila z činnosti. Pamatuju si ho, jak sedával ve studiu na kanapi a nebyl schopný se pohnout. A to během produkce, což je pro kapelu totální katastrofa! Všemu navíc předcházely nepříjemnosti ohledně odchodu Uliho Kuste a Rolanda Grapowa, kteří proti kapele plánovali nechutné intriky a Weikiho s Markusem dohnali málem k šílenství. Nebylo možné s nimi pokračovat a museli stůj co stůj ven. Nejhorší bylo, že to šlo všechno mimo mě, protože já jsem tehdy byl jen do počtu a zbytek kapely se mezi sebou hádal na krev. Přišli jsme tak ale o dva důležité členy, které není jednoduché nahradit. Dodnes jsem přesvědčený, že Uli je jedním z nejlepších bubeníků, s jakým jsem kdy pracoval. Stejně tak schopný byl i Roland jako kytarista, a my jsme tak ztratili důležitou část kapely. Z bryndy nás dostal bubeník Mikkey Dee z MOTÖREHAD. Dlouho jsme byli v kontaktu a napadlo mě, že by právě Mikkey mohl nahrát bicí party. Vše se odehrálo velmi rychle, protože Mikkey byl vytížený koncertováním a nebyl čas to odkládat. Druhý den po mém telefonátu přiletěl na Tenerife a nahrál vše jako ryzí profesionál. S kytaristou Saschou to bylo jiné. Byl v kapele krátce a teprve se sžíval s prostředím. Nemohli jsme od něj očekávat, že se bude výrazně podílet na tvorbě. O "Rabbit Don´t Come Easy" nemůžeme proto hovořit jako o albu, které nahrála regulérní kapela. Je to jen skládačka dobrých nápadů, které jsme ve studiu pospojovali dohromady. Byli jsme často bezradní a nevěděli, čím v dané chvíli HELLOWEEN jsou. Nebylo tedy možné nahrát pokračování "The Dark Ride". Stála tu rozložená kapela, která se vzpamatovávala k životu. Můj názor je, že řada skladeb z "Rabbit Don´t Come Easy" jsou pouhé demoverze. Kdyby na nich nyní zapracovala celá kapela, mohli jsme mít skvělé album.

Z tvého pohledu to tedy bylo nejtěžší období, jakým jsi v HELLOWEEN prošel?

Naprosto. Nikdo nevěděl, jak bude kapela pokračovat. I když bylo "The Dark Ride" kontroverzní album, jeho nahrávání probíhalo v pohodě a zažívali jsme velký tvůrčí vzestup. Byli jsme překvapení, jaká dobrá čísla album mělo. Dostali jsme se i do čela hitparád, tudíž i přes veškeré spekulace kapela fungovala skvěle. "Rabbit Don´t Come Easy" byl pro nás nový start. Sascha teprve na turné zjistil, co jsou HELLOWEEN zač a jak pracují. Nebylo to pro něj jednoduché. Musel zastat místo po Rolandovi a nás přesvědčit, že je adekvátní náhradou. Trvalo to celou šňůru, než jsme nabyli přesvědčení, že Sascha je pro nás správná volba. U dalšího nahrávání se ukázalo, že Sascha je nový hnací motor kapely, protože převážně on si vzal na starosti rychlé kousky a přiblížil se nejvíc zvuku klasických HELLOWEEN.

Ve stínu Kiskeho dědictví (?)
Tvůj významný okamžik přišel v roce 1994. Naskočil jsi do HELLOWEEN po davem zbožňovaném Michi Kiskem. HELLOWEEN byli v těžké situaci - ztratili bezkonkurenční hlas a po albech "Pink Bubbles Go Ape" a "Chameleon" neměli pevnou půdu pod nohama. Na tebe se okamžitě strhla vlna kritiky, že jsi hlasově zcela jiný formát a Kiskeho vysoko posazené skladby neuzpíváš. Počítal jsi tehdy s tím, že na tebe bude vyvinutý až tak masivní atak fanoušků a kritiky?

Byl jsem na to připravený. Každý nový člen kapely je zprvu hodnocen kriticky. Kolikrát jsem měl i pocit, že i kdybych dané skladby nazpíval lépe, nikdy bych podle kritiků nebyl tak dobrý jako Kiske. HELLOWEEN ale nehledali Michiho repliku. Markus a weiki mi tehdy řekli, abych se nesnažil někoho kopírovat, ale byl sám sebou. Nechtěli již vysoko zpívajícího frontmana. Chtěli hlas, který bude znít rockově, potažmo metalově. Kdyby tomu bylo naopak a já se musel vyrovnat Kiskemu, nikdy bych se k HELLOWEEN nepřidal. Můj příchod do kapely ale také znamenal nový přísun fanoušků. Mnozí, co mě znali z PINK CREAM 69, se začali zajímat, kam že se to Deris vlastně vydal, a začali tak poslouchat HELLOWEEN. Netvrdím ale, že Kiskeho hlas na metalové scéně nechybí. Stále nechápu, proč plýtvá svým potenciálem a zpívá pop. Celková situace ohledně jeho odchodu z HELLOWEEN se zklidnila s vydáním alba "Master Of The Rings". Panovala vlna nadšení, že HELLOWEEN jsou zpět a opět hrají metal. K tomu se zároveň přidalo i přesvědčení, že právě Kiske tlačil kapelu jiným směrem.

Paradoxem je, že na albu "Master Of The Rings" zpíváš hodně vysoké rejstříky, které by v jistých pasážích dokonale sedly Kiskeho vokálu. Myslím, že teprve následující "Time Of The Oath" ukázalo, jaký potenciál v tobě dřímá?

U alba "Master Of The Rings" nebylo příliš času, abychom mohli o něčem dlouze přemýšlet. Produkce i nahrávání desky šly neskutečně rychle a nikdo příliš neřešil, jak jsou posazené vokální linky. Nebyl prostor měnit aranže a já se musel přizpůsobit situaci. Když se za tím vším ohlédnu, bylo to trochu hloupé, protože jsem si jednoduše stoupnul před mikrofon a zpíval. Nepřemýšlel jsem, zda mi ta či ona pasáž sedí. Musel jsem podat co možná nejlepší výkon a hlavně bez reptání. Pamatuji si, že mě tehdy lidé osočovali, že jsem se k HELLOWEEN přidal z čistě obchodních pohnutek. To je holý nesmysl. PINK CREAM 69 byli v té době úspěšnou kapelou a měli jsme nakročeno na mnohem vyšší mety. Naopak HELLOWEEN byli pomalu se potápějící lodí, která neměla slibnou budoucnost. Hlavní důvod byl, že v PINK CREAM 69 nebylo možné dále svobodně tvořit. Uvnitř se odehrávala hotová válka. U kapely hledám hlavně harmonii a vnitřní klid. Věděl jsem tedy, že s PINK CREAM 69 nemůžu dál pokračovat. S HELLOWEEN jsem opět pocítil chuť tvořit. Najednou tu byli týpci, se kterými je opět zábava, a pobyt ve zkušebně byl plný pozitivních vibrací. Bylo tedy jednoduché se rozhodnout, kam nasměrovat své další kroky.

V kterém okamžiku jsi pocítil jistotu a podporu fanoušků HELLOWEEN?

Bylo to hned po vydání "Master Of The Rings", protože HELLOWEEN se opět vyhoupli na špičku, a překvapením bylo, že se opět začaly skvěle prodávat oba díly "Keeperů". Mělo to svou logiku. Spousta fanoušků PINK CREAM 69 mě následovala, zjišťovala, co jsou HELLOWEEN zač, a začala kupovat jejich starší desky. Tehdy jsem pocítil, že mám skutečně silnou podporu. Trvalo zhruba dva týdny a obraty z "Master Of The Rings" mnohonásobně překonaly naše očekávání. S Weikim jsme strávili nekonečně dlouhé hodiny v autě, protože jsme dokola objížděli rádia a poskytovali rozhovory. Každý den jsme dostávali maily, že jsme v první desítce prodejního žebříčku, a najednou tu byla platinová deska. Takový úspěch jsme si neuměli představit. A mně se splnil sen.

Jak vypadaly vaše vztahy s Kiskem? Když jste se potkávali, byla mezi vámi cítit rivalita?

Abych pravdu řekl, poté, co jsem nastoupil do HELLOWEEN, jsem se už Michim nepotkal. Něco jiného to bylo za časů, když jsem byl u PINK CREAM 69. Zpravidla jsme se v kompletním složení potkávali v jedné hamburské restauraci. Mezi oběma kapelami probíhala přátelská komunikace a nejčastěji jsem se pouštěl do hovorů a Markusem nebo Weikim. Michi byl ale jiný. Není ten typ, který vysedává po barech nebo restauracích. Vždy se držel stranou. Všehovšudy jsme na sebe narazili asi čtyřikrát. Myslím, že s Michim jsem za celý život prohodil tak maximálně deset vět. Nikdy nemrhal časem a v podstatě do restaurací chodil jen v případě, kdy kapela projednávala interní záležitosti. Jinak nejevil zájem.