RECENZE - Chameleon

Zdroj: toprock.cz
Autor: Michal Zeman

HELLOWEEN - Chameleon
© 1993 EMI

To napětí ve vzduchu je prakticky hmatatelné. Energie jiskří a rozlévá se nejkratší možnou cestou od hlavy k hlavě. Ty hlavy patří mohutným zástupům fanoušků kultovní německé formace, která doslova zbláznila metalový národ svým Strážcem sedmi klíčů. Jenomže po tomto mega opusu byli všichni usazeni experimentálním zvukem Pink Bubbles Go Ape a teď se čeká na rozuzlení... Prásk! Áááách! Ten vzdech se nese vzduchem dodnes... Hudební klenot Chameleon je na světě, avšak... avšak 90 procent fanoušků láme nad "Dýněmi" hůl a posílá je do míst, z nichž je zpáteční cesta dlouhá a trnitá. Proč, ptáte se? Protože člověk je omezený, sobecký a panovačný tvor, proto! Helloween udělali nejodvážnější rozhodnutí, před kterým je potřeba smeknout a navěky se mu obdivovat. Dobře věděli, co přijde, ale to jim nezabránilo vytvořit nejprogresivnější desku - materiál plný překvapení, nápadů, pohody, smutku, radosti a muzikantského kumštu. Lidi, otevřete hlavy a srdce, zapomeňte na svá přání a oddejte se světu barev aspoň s odstupem deseti let!

Here we go... Helloween začínají finále, nástroje jedou naplno a z patetického akordu vybíhá rytmus Ingo Schwichtenberga (kdyby tak býval věděl, že jeho životní výkon bude i jeho labutí písní…) pronásledovaný stejně důsledným riffem. First Time ukazuje, že nahrávka je především uvolněná a plná zábavy. Pod touto slupkou se však skrývá všechno, co všichni chtěli slyšet, jenomže to jaksi zaslepeně odmítají připustit a jen nevěřícně kroutí hlavami. Pamatujete ještě na klip k When The Sinner? Skvělá věc, jenomže jsou zde využity trumpety, což pro většinu tehdejších metalistů znamená jednoznačnou konečnou. Další nevídanou věcí jsou hned tři pomalé písně. Windmill je překrásnou křehkou baladou a Longing? No, ještě je čas... Ze stejné kategorie jako When The Sinner jsou i Crazy Cat a In The Night, čili skladby přinášející naprosté uvolnění, zábavu a prima náladu, v níž největší problém představuje, zda si dáte tenhle nebo nějaký jiný drink. To už se však dostáváme k songům, jejichž stopáž většinou atakuje minimálně hranici sedmi minut, a ocitáme se tak na písečku, kde vládnou skutečně pouze mistři svého řemesla. Rozsáhlé plochy, jimiž zmítá jedna emoce za druhou, muzikantské výkony na hranici šílenství, harmonie, jež vám zůstanou sedět v temeni hlavy a které nedostanete ven ani ocelovou tyčí. Jde o nesmrtelné klenoty Giants, Music, Revolution Now a především I Believe. Tady pochopíte, co je to hudba, proč většina lidí považuje Kiskeho za jediného definitivního zpěváka Helloween, kam až se dá zajít bez nenapravitelného poškození mozku. "Uff, je to za námi, oddechneme si při Longing…" Blázni! Tahle "nenápadná" věc v sobě skrývá virus, který vás infikuje naprostou a neodvratnou fascinací. Lék neexistuje. Za doprovodu akustické kytary a orchestrálních aranžmá se odvíjí jeden z nejintenzivnějších hudebních momentů historie hudby. Můžeme o tom diskutovat, můžeme třeba i nesouhlasit, jenže to je tak všechno, co s tím naděláme.

Helloween si vykopali hrobeček, do něhož nakonec zasypali pouze Kiskeho (obrazně) a chudáka Schwichtenberga (skutečně). Je na čase, aby široká veřejnost Chameleona rehabilitovala, protože o nejnepochopenějším metalovém albu nemůže být sporu.