RECENZE - Gambling With The Devil

Autor: Mr.Stick
Hodnocení: 8,5/10

HELLOWEEN - Gambling With The Devil
© 2007 - SPV Records

Dva obligátní roky utekly a máme tu další dýňovou desku. Po těžkém zklamání z velké většiny odbytého Rabbit Don´t Come Easy, sice Helloween vydali celkem příjemnou, místy až chytlavou, desku Legacy, ale od nového materiálu jsem nečekal žádnou bombu. Respektive jsem možná trošku zatrpkle čekal propadák, sice v koutku duše přežívalo tušení, že moje srdcová kapela by mohla vstát z mrtvých, ale sám jsem tomu moc nevěřil. Nicméně stalo se. Ale zase ne nijak dramaticky.

Nové album Gambling With The Devil není průlomová ani převratná deska 21. století, je to prostě jen velmi dobře odvedenou prací, ze které po delší době cítím radost a pohodu. A to není málo, je to víc, než se na první pohled zdá. A teď k jednotlivým písničkám. Intro Crack The Riddle klidně mohlo být vypuštěno. Pro mě vycpávka, kterou nezachrání ani zajímavé zboosterovaný hlas hostujícího Bifa Bifforda z britských heavíkářů Saxon. Za to druhá písnička Kill It mě hned při první poslechu přibila na stěnu a pořádně zfackovala. Thrashový nosný riff a Andiho hlas balancující na hraně možností jsem opravdu od otvíráku nečekal. Hodně mě zaujala i valivá bassová linka. Pouze dost nesmyslný text v mých očí tuto skladbu lehce shazuje. Následující The Saints je typická Weikathova práce, ne příliš složitý riff, rychlé bicí a v refrénu tahaný vokál. Podobných písniček už Helloween mají tuny, zrovna tak stopáž mi připadá naddimenzovaná. Žádný převratný nápad, ale poslouchá se to celkem dobře. As Long As I Fall je zcela určitě Derisovina, hodně připomíná If I could Fly. Chytlavý refrén se mi líbí, ani volba, zvolit tuto skladbu jako singl, dle mého, není překvapivá. Zkuste se zaposlouchat do bicích, Dani v každé 3. době vybubnuje část pochodového rytmu Nibelung. Možná detail, ale není to právě to, co dělá písničku písničkou? Pátá v pořadí, Paint A New World je první na albu, která mi nic neříká ani po mnohonásobném poslechu. Prostě jedním uchem tam a druhým ven. Je rychlá, je melodická, má celkem netypický refrén, ale mně se prostě nelíbí. The Bells Of The 7 Hells trošku evokuje svým temnějším feelingem a podladěnými kytarami The Dark Ride. Ve skladbě je importováno hodně elektronických prvků, i Andiho hlas doznal značných změn. A všechno k sobě perfektně pasuje, tleskám. Sedmá Final Fortune se pro mě stala vrcholem alba. Jednoznačně nejlepší písnička, kterou dýně vyplodili za poslední roky. Možná je to tím, že ji napsal bassák Markus, který moc prostoru do teď nedostával. Skvělá melodie, příjemně vysoko položený hlas, skvělý text. Zkrátka negativa od mě na tento song neuslyšíte. Naopak Fallen To Pieces mi vyloženě nesedla. Místy mi připomíná, díky akustickým kytarám Immortal. Záměrem asi bylo napsat skladbu, která bude jevit známky progressivu a novot. Na mě to nezapůsobilo. Zajímavé ale je, že skoro všem z mého okolí se tato skladba líbí. Dvě po sobě jdoucí skladby I.M.E a Can Do It jsou si dost podobné. Mají jednoduché, ovšem chytlavé riffy, vůbec minimalismus je v obou znát skoro ve všem. A možná právě proto se mi obě celkem líbí. Předposlední Dreambound je mým druhým velkým favoritem z alba, skvélé hlasové frázování, kytarový hammering, vychytané bicí, které občas záměrně hrají v protirytmu a vše zastřešuje lehký nános patosu. Zavírák Heaven Tells No Lies je typově nezařaditelná, má od všeho trochu, i refrén mi v hlavě zůstal dlouho. Příjemná věc.

Shrnuto a podtrženo, album mě překvapilo, nutno říci, že pozitivně. Jsem rád, že se kapela sehrála nejen po lidské stránce, sehrála se i po muzikantské a je to slyšet. So catch your soul and turn the wheel … it´s gambling with the devil …