RECENZE - Gambling With The Devil

Autor: Jakub Ryšavý
Hodnocení: 8,5/10

HELLOWEEN - Gambling With The Devil
© 2007 - SPV Records

A je to tady. Všichni skalní fanoušci Německé heavymetalové skupiny Helloween určitě napjatě očekávají, co tito velikáni vykuchtí tentokráte. Po posledním titulu s troufalým názvem Keeper Of The Seven Keyes Part III - The Legacy se skupině dostalo vcelku slušného dozvuku. Dokonce při Legacy tour natočili DVD Live On 3 Continents, kde se zpěvák skupiny Andi Deris kásně popral s živým zpěvem a s výškami nešetřil. Přes léto skupina nabírala inspiraci na Španělském ostrově Tenerife, kde novou desku s názvem Gambling With The Devil také ve studiu Andiho Derise natočila. Nuže pojďme se podívat, jestli se nejedná o dort pejska a kočičky, ale album hodné nositi název Helloween.

Hned na začátku se objeví asi minutová průpovídka Crak The Riddle, mající za účel zřejmě navodit atmosféru nového alba. Následuje skladba od Andiho Kill It s chytlavým vyvrcholením a vražedným refrénem, podobajícímu se spíše něktéré písni z alba The Dark Ride(v jedné části mi připomíná sloku z Painkillera od Judasů) ve zrychlené formě. Každopádně je to pořádná "nakopávačka", při které mne neopouští nutkání klepat nohama, jako kdybych rychle šlapal zelí:). Andi tu evidentně využívá svých barevných hloubek v kombinaci s klasickými výškami, kterých je schopen. Skladba na mě celkově působí příjemně. Co dál? Druhá skladba nesoucí titul The Saints již od začátku dává tušit, že mistr Weiki neváhal a chopil se díla. Z mého pohledu to vypadá, jakoby mu něco říkalo: hoď tam pořádný speed! A to se mu taky povedlo. Po "drtičce" Kill It, jakoby název s evidentně křesťanským motivem udržoval rovnováhu. K této skladbě nevím, co bych řekl víc, než jen, že je podle mě asi jedna z nejlepších na albu. Pak následuje Andiho klasická komerční píseň As Long As I Fall. U tohoto počinu přesně nevím jak vyjádřit své pocity, abych neurazil kapelu a příznivce této skladby. Na mě působí dojmem "břéskačky" připomínající skladbu Mrs. God z předešlého alba, u které jsem marně hledal patu a hlavu, či snad nějaký spád, nicméně uši mi to neurvalo a zpěvná docela je. Další skladba nese název Paint A New World, kde Sasha s Weikim smíchali své nápady. Nijak zvlášť mne skladba nenadchla, ale klidně si ji zapískám. Spíše bych ji označil jako průměrnou záplatu.(vždycky mám takový pocit že, když graduje sloka, tak následuje spíše další sloka, nebo bridge, než refrén). Stručně řečeno: Nenadchne, ale neurazí.
Pak se náhle mistr Grosskopf příjemně projevil se svou prezentací Final Fortune, která má zpěvný refrén, sic vícekráte opakvaný, leč vůbec ne na škodu. Jako As Long As I Fall prezentuje skupinu z marketingového a obecného hlediska, tak vypadá Final Fortune, jako skladba vhodná k zaplnění koncertního setlistu(stylem podobná The Saints, ale zpěvák se až tolik nenadře, ale to se ještě nechme překvapit). Další počin nese název The Beells Of The Seven Hells. Tuto skladbu jsem si musel pusťit vícekrát, než ostatní, abyh jí přišel na chuť, ale čekání se vyplatilo. Není to sice podle mě nejlepší skladba na albu, ale Andi byl asi zrovna v příjemném rozpoložení. Na této skladbě se mě líbí zejména to, že na mě nepůsobí klasickým dojmem: bum bác sloka refrén sloka refrén bum bác sólo mezihra refrén refrén....nebo spíše působí:), ale tady mě to tak nějak pěkně sedne. Další skladba je též od Andiho a jmenuje se Fallen to Pieces. Kvalitativně bych ji přirovnal k předešlé skladbě. Možná nemá tolik zpěvný refrén, ale přijde mi, že instrumntálně je možná malinko výš. Použil bych zde výraz "příjemná věc".
Andi stále čerpá ze studny své inspirace a tahá další skladbu I.M.E. Ale co se to děje? Jakoby si nabral moc a provaz už nevydřel tíhu kbelíku. No co, voda z vodovodu taky není špatná a s rizikem přetržení provazu se musí počítat vždy, když se jde znovu ke studni. Pak následuje věc, na kterou jsem se těšil již když jsem spatřil název, Can Do It! Když slyším tuto skadbu, tak teču radostí, štěstím a láskou, kterou mistr Weiki vložil do svého díla:). Nechce se mi popisovat kvalita této skladby, protože to snad ani nejde, nejedná se totiž o věc po instrumentální stránce nějak zvlášť vysoce posazenou, ale pouze utvrzuje kladnou náladu ve skupině. Weiki se Sashou opět dali hlavy dohromady a jde poznat, že v případě Dreambound se jedná o počin dvou kytaristů. Po průměrné Paint A New World jsem byl zvědavý co z nich vyleze teď a jsem mile překvapen. Je to velice kvalitní počin a jde vidět, že si s ním chlapi pohráli...A v dáli se rýsuje název Heaven Tells No Lies s autorem, jehož jméno, když se vysloví, tak si představím "basu, úsměv a skvělou skladbu":) HTNL to jenom potvrzuje. Mírně veselá, mírně vážná, no prostě Marcus Grosskopf:). Na závěr bych chtěl upozornit, že se vše zakládá na mém subjektivním názoru, což samozřejmě ani nijak nejde, takže se mnou hodně lidí nebude souhlasit, někdo možná ano. Pokud bych měl obodovat každou skladbu číslem a pak propočítat konečný výsledek pomocí matematiky, tak to ztratí své kouzlo. Album hodnotím jako celek a dal bych mu asi 8,5/10. Po albu Rabbit Don´t Come Easy pro mě bylo sice Legacy změnou k lepšímu, ale pořád se mi zdálo, že tomu něco chybí, možná je to jenom proto, že se kapela teprve (doufejme) najisto ustálila a tak se zatím pouze s kvalitním materiálem "sehrávali". Teď můžu s klidm říct, že jsou již sehraní a pořád ti staří Happy Happy Helloween!