RECENZE - Gambling With The Devil

Autor: Ondra Militký
Hodnocení: - -/10

HELLOWEEN - Gambling With The Devil
© 2007 - SPV Records

Helloween - Balancování s ďáblem

Koncem měsíce října vychází na hudebním trhu další řadový počin německých metalových Helloween. Album nese název Gambling with the Devil (Hazardní hra s ďáblem) a vychází pod křídly labelu SPV, kde Helloween našli své útočiště. A nutno podotknout, že Helloween splácejí pozornost, která je jim dopřávána u SPV, i s úroky. Vlastně celý rok 2007 byl pro příznivce tykví mlsáním smetánky v nejrůznějších podobách. Nejprve na sebe kapela upozornila vydáním koncertního DVD "Live On 3 Continents", které vyšlo hned v několika variantách a kde je zachycena vynikající atmosféra turné 2005/2006 Keeper of the Seven Keys - the Legacy. DVD se hemží nejen výbornou muzikou z různých koutů planety, ale i četnou řádkou bonusů včetně rozhovorů a videoklipů. Další dobrou zprávou bylo ohlášení společného turné s kapelou Gamma Ray, ve které - pro nezasvěcené - hraje duchovní otec Helloween - Kai Hansen. Helloween se v našich končinách zastaví hned třikrát. Ve Zlíně, Pardubicích a Plzni (viz. helloween.cz). V neposlední řadě je příjemnou skutečností, že kapela provedla změnu a aktualizaci svého oficiálního webu, kde nabízí ochutnávku písniček nového alba ve 30 vteřinových ukázkách, promo fotografie a všechny dosavadní videoclipy. Třešničkou na dortu je vyhlášená soutěž, spjatá s koupí limitované edice nového CD. Všechny tyto skutečnosti jen potvrzují slova nového bubeníka Daniho Löbla: "U Helloween se pracuje na velmi profesionální úrovni. Koncertujeme po celém světě, máme management. Všechno funguje na velmi profesionální úrovni. Tak tomu u kapel, u kterých jsem hrával dřív, nebylo. Ty na to bohužel neměly."

Pojďme se nyní podívat na desku Gambling with the Devil. Produkce se chopil Charlie Bauerfiend a nahrávalo se ve studiu Andiho Derise na Tenerife. Již z obalu je patrné, že ať budou témata textů jakákoliv, nemusíme to vše brát zase až tak vážně. Přesně to je styl, který Helloween sluší nejvíce. Prvotní nadšení z obalu mě ale bohužel brzy opustilo. S mírným odstupem času se mi zdá obal desky "přeplněný, příliš barevný". Jako obal nové hry k Playstationu proč ne. Plusové body nedostane ode mě bohužel ani nový videoklip. Netuším, zda to brát jako recesi, ale tohle snad Helloween nemyslí vážně. Přitom kvalita singlové písně As Long as I Fall není vůbec špatná. Ve srovnání s Mrs. God neporovnatelně o několik tříd lepší.
Album začíná intrem Crack The Riedle. Upřímně řečeno slabé. Začátky jiných skladeb na albu jsou daleko nápaditější. Hlas v intru patří Biff Byfordovi ze Saxon, ale ono je to vlastně jedno, přes zkreslení a efekty - hlas k nepoznání.
A začínáme pěkně na ostří nože. Zapomeňte na zpěvnou As Long as I Fall - Kill It je rozhodně z jiného soudku a pořádně nás přišpendlí k židli. Nejlepší otvírák, jaký mohl být. Helloween nás ubezpečují, že je potřeba s nimi počítat především jako s metalovou kapelou. Dalším kouskem je čitelná The Saints. Jasný rukopis Weikatha. Trochu to zavání jeho vzletnými All Over the Nations a the Tune. Ale dle mého soudu opratě udržel v mezích normy. Singlová As Long as I Fall. má pěkné dynamické přechody a chytlavý refrén. Hodně se mi líbí úplný závěr, kdy doznívá violoncelo - resp. spíš klávesy. Následuje kousek Paint New World. Zejména ve sluchátkách má skladba pořádný odpich. Pěkné rytmické změny a doprovody. Ovšem dovolím si jednu poznámku. Střední vyhrávky kytar jsou jako vystřižené od Briana Maye z Queen. Ale to mi vlastně lichotí. Pro zajímavost vyhledejte píseň Dead On Time z alba the Jazz.
Final Fortune je trefou do černého. Vše je jasné a není o čem diskutovat. Od prvního tónu do posledního srozumitelné. Ale troufám si říct, že se rychle oposlouchá. Nevím, tuším. Víc se mi asi líbí sloka, kde hezky vyzní Derisův feeling v hlase v různých výškách. V textu se mi zamlouvá "Far above this ignorance A higher force you ll find Forever giving answers to the blind".
Následující The Beels Of The Seven Hells je horkým kandidátem na titul kompilace roku. Deris použil snad všechny palebné síly, co měl v hudebním arzenálu. Přesto skladba není samovykrádačka jako v případě (Perfect Gentleman - Never Be a Stars). Naopak mi přijde logickým sestavením všech dobrých momentů a nápadů. Zkuste sami najít, co vám co připomíná. Já jen zdůrazním bridge mezi první a druhou částí refrénu, kde Deris sáhnul do Occasion Avenue, což pro pozorného posluchače není jediný motiv z bulváru příležitostí, který zazní. Naprosto mě dostává Derisův zpěv ve druhé sloce. Tato drsná poloha je úžasně kontrastní se vzletným refrénem. Mojí nejoblíbenější skladbou na albu je bezpochyby Fallen To Pieces. Zaposlouchejte se do klávesového doprovodu, který stojí za jeden samostatný poslech. V písni je úžasná dynamika, změna rytmů a gradace. Vsadil bych, že za sólem po druhé minutě písničky stojí Sasha. Škoda, že v tu chvíli nedostal více prostoru, sotva to netradičním způsobem rozjel a rozehrál, nastupuje vokální sekce. Píseň I.M.E. úžasně korensponduje s textem. Fráze typu "Am Me You better creep away Today I´m on my way" sice může znít jako klišé a daleko lepší variace na dané téma jsou v Don´t Spit On my Mind, ale s přimhouřením očka, proč ne. I.M.E. patří na albu k dobrému průměru.
Can I Do It - by sama o sobě byla děsným propadákem. Takové písničky skládal Olympic v 80. letech v bigbítovském kabátku. Ovšem pro někoho může být Can I Do It na albu příjemnou alternativou a výstřelkem. Když si představím Derise, jak tohle zpívá u mikrofonu, tak se musím smát. Tohle snad museli brát jako hustou recesi. La la la la la. Aby bylo dílo dokonáno, mezihra z bicích následného sóla je absolutní vata. Proboha a ty klávesy na pozadí vyhodit. Nekompromisně.
Dreambound - už je ovšem jiná výkonnostní kategorie. Typický Helloween jak ho chceme slyšet a jak ho chci slyšet já. Včetně tempa, zpěvného refrénu a optimistické nálady.
Posledním počinem na albu je Heaven Tells No Lies. Sladká tečka na závěr. Příjemný společník při jízdě autem do dalekých končin za svítání i stmívání. Pěkná střední část, dynamika, změna rytmu.
Já osobně jsem dal albu pracovní název Balancing with the Devil. A proč zrovna balancování?
V jednotlivých písničkách zaznívají motivy a nápěvy, které mi navozují náladu předchozích písní, a přesto nemám pocit vykrádání a opakování se. Jedná se o navození atmosféry. Nehledejte stejné tóny a melodie. Např. Dreambound a Paint New World mi evokují I live for your Pain a We Damn the Night. Kill It zdálky stínuje Push. I.M.E - I Can. Heaven Tells No Lies - My Life For One More Day. Prostě je cítit zvláštní podobná esence příchutí všech alb s Derisem. Písně mají zajímavé a moderní aranžmá, a přesto Helloween výrazně neopouští svůj styl. Album je zvukově hodně podobné albu KOTSK - the Legacy (zejména zvuk bicích a využití klávesového podbarvení), a přesto v něm někteří posluchači slyší návrat k prvnímu albu Helloween vůbec. A tak vzniká balancování mezi tím, kdy chceme slyšet starý dobrý Helloween - ale ne žádné vykrádání starých věcí. Chceme slyšet nové prvky - ale ne zase až tak moc. Album musí mít nový moderní zvuk, ale prosím žádná studiová alchymie. Chceme návrat ke kratší stopáži písní a tvrdosti ale neopouštějme to co dělá dýně dýněmi. A v tomto balancování mi Gambling with the Devil vychází jako absolutní vítěz. Kapela se v této sestavě dobře doplňuje a z každé písně je slyšet, že se Helloween muzikou nejen živí, ale především baví, a to je dobré zjištění.
A tak sám sebe přistihuji, jak kráčím po ulici, koukám na lidi, jak utíkají před deštěm pod kdejakou střechu, a já si zpívám: "We are the hive - We are the people - We ring The Bells Of The 7 Hells!" a nic mi nechybí.