RECENZE - Keeper Of The Seven Keys 2

Zdroj: Metalmaniacs.cz
Autor: RAVEN

HELLOWEEN - Keeper Of The Seven Keys part 2
© 1988 Noise

V roce 1987 vydala ještě stále mladá německá speedová kapela slyšící na název Helloween svou druhou desku, jenž nesla název Keeper of the Seven Keys. Tato deska byla téměř průlomová pro německý speed metal a po vynikajícím debutu Walls Of Jericho se stal z Helloween kult. Úspěch desky byl tak velký, že se kapela rozhodla vydat pokračování této desky. Celá tato myšlenka je zajímavá hlavně tím, že ani jeden z obou dílů "Strážce" není dílem koncepčním. Nutno také zmínit že na prvním díle se již publiku představil Michael Kiske...

Po nezbytném intru Invitation (stejnojmenné intro otevíralo i předchozí desku) se začíná velmi zvesela skladbou Eagle Fly Free. Pokud toto album využijete jako pohled do minulosti speed metalu zjistíte, že dnes hojně používané megalomanské sbory, orchestry a vše, čemu holdují dnešní speedové kapely (i ty let minulých) je teprve výdobytkem doby a za let minulých to šlapalo výborně i bez těchto doplňků. A pokud má zpěvák hlasový rozsah Michaela Kiskeho a ke skládání kompozic se postaví také Kai Hensen, nemůže to dopadnout jinak. Temnota jenž provází speed metal dnes je něco s čím rovnou nepočítejte. Eagle Fly Free se valí rychle, hodně vesele a nechybí ani velká hráčská zručnost. V následující skladbě se sice trochu zvážní a zpomalí, což Kiske využívá hlavně pro své hlasové výšiny, ale tento dojem padá při refrénu, který už opět vážnost skladbu pohřbívá. Holt s hlasem jako má Kiske snad ani zpívat smutně nejde :). A když jsem u té veselosti, jenž celé album provází, nesmím zapomenout na dvě následující skladby. První z nich, Rise and Fall přímo začíná zlověstným smíchem a úsměv na tváři sama způsobuje. Stejně tak jako následující Dr. Stein jenž upozorňuje na problematiku klonování, která se v té době pomalu začala probírat. Ironický text doplněný i o sbory v refrénu, jenž se sloku od sloky mění. Jen mě udivuje, proč jako němec vyslovuje Kiske jméno hrdiny skladby jako [sti:n] místo klasického německého [štajn]. Ovšem předpoklad že Kiske nedovede zpívat vážně napravuje balada We Got The Right. A po pravdě bych jeho hlas v nízkých polohách ani nepoznal. Ty však nedrží dlouho a používá je až v refrénu. Následující March of Time je už opět klasickou speedovou vypalovačkou jemně prolétávající volným prostorem bez potřeby jakékoliv destrukce. Už se nejede tak zvesela, ale do vážnosti dnešní podoby jak kapely Helloween tak Gamma Ray je ještě daleko. Stejně tak jako I Want Out jejíž začátek mi okamžitě připomněl kousek jedné skladby jiné speedové kapely Edguy. Kde jinde také čerpat inspiraci než u raných Helloween, nemám pravdu? Tato skladba je opět velkým hlasovým koncertem Kiskeho, jenž ze středních poloh přechází díky refrénu to závratných výšek. Ale všichni jsou již stejně natěšeni na skladbu, na níž se čekalo přes rok. Přes hodinu čistého poslechového času (jelikož první Keeper měl jen něco málo přes půl hodiny). Titulní skladba obou disků, téměř čtrnáct minut dlouhá kompozice Keeper of the Seven Keys. Výborně propracovaná, vyžadující víc než jeden poslech a obsahující všechny požadavky aby se stala nezapomenutelnou. A ona kolosální délka jen brání tomu, aby vám ihned zevšedněla. Musíte se do starodávného příběhu ponořit ještě jednou... a jednou... a až vám začne docházet vzduch, můžete zakřičet Save Us pro nástup poslední skladby, jenž mi ze všech přirostla k srdci nejméně. Na můj vkus příliš pacifistická a nezáživná, ale to může být jen subjektivní pocit. Čistě mluvený okamžik uprostřed skladby je ovšem výborný.

Toto album je klasikou. Jistě nezalžu, nazvu-li druhou část Keepera nejlepším speed metalovým albem jaké kdy spatřilo světlo světa. Album z něhož čerpalo inspiraci spousta kapel, ale jen některé dokázaly prorazit. Album jenž přitáhlo k speed metalu velkou vlnu fanoušků a učinilo z kapely Helloween teprve ten pravý kult. A nejlepší album v kariéře Michaela Kiskeho. Jedním slovem, BOMBA.