RECENZE - Keeper Of The Seven Keys (The Legacy)

Zdroj: EPG
Autor: Vlastimil 'Hansy' Vyskočil
Hodnocení: 4/5

HELLOWEEN - Keeper Of The Seven Keys (The Legacy)
© 2005 SPV Records

Jízda hrůzy skončila, varietní králíček odhopsal a na scénu přichází zbrusu nové album německých power-metalových Helloween s velmi odvážným názvem "Keeper Of The Seven Keys - The Legacy". Po velmi nadprůměrné pětiletce, reprezentované alby "The Dark Ride" a "Rabbit Don't Come Easy", přichází Helloween s ještě vyššími ambicemi, než je pouze navázat na úspěšné tituly let minulých - vytvořit jakési volné pokračování dnes již legendárních alb "Keeper Of The Seven Keys I & II". Jistě má nejeden fanoušek stejné oprávněné otázky jako já. Je vůbec možné, aby po svévolném rozpadu dlouholeté sestavy, a tím i odchodu neskutečně nadaných individualit (bubeník Uli Kusch a kytarista Roland Grapow) a provizorně řešenému bubenickému postu, dokázal dnešní Helloween atakovat laťku tak vysokou?

Odpověď nám všem již brzy poskytne netrpělivě očekávané 2-CD. Přemýšlel jsem o tom, proč se vlastně kapela rozhodla pro realizaci svého nového materiálu ve formě dvou disků, když se celá stopáž pohodlně vejde na jeden dlouhohrající disk? Pravděpodobně se pravého vysvětlení dočkáme v některém rozhovoru. Prozatím nabízím vlastní teorii, v níž se Helloween každým jedním diskem hlásí k jednomu dílu Keeperů z 80. let. Pokud mírně předběhnu, v mém vlastním pohledu se jeví první CD více "podobné" Keepru II a naopak. Jedná se však o podobnost velmi subjektivní. A co nám tedy Helloween k halloweenu přichystal (album vychází v Evropě 31. října 2005)?

Velmi rád uvádím dojmy z prvního poslechu, protože mnozí lidé mohou mít na počátku pocity mým podobné, většinou rozporuplné a smíšené, ze kterých až následným poslechem vytušíme, jednalo-li se na počátku o hudbu na poslech složitou nebo neposlouchatelnou. Doslova smíšené pocity jsem měl i z prvního poslechu posledního alba Helloween. Nabyl jsem dojmu, že vše k tomuto albu bylo již řečeno na singlu "Mrs. God", který nás seznámil se skladbami Mrs. God, The King For A 1000 Years a My Life For One More Day, a že ostatní skladby jsou, jak jsem si doslova poznačil, jako "etudy v kytarové škole". Budete-li mít podobný pocit, neodsuzujte, prosím, toto album předčasně, mile vás jistě ještě překvapí. První disk je uvozován čtrnáctiminutovou epickou skladbou The King For A 1000 Years. Do jisté míry mi evokuje snahu napodobit kompozice skladby Keeper Of The Seven Keys. Působivé intro tajemného mystického hlasu nás uvádí do děje. Tedy epického torza, které tu Andy Deris zanechává. Po textové stránce skladba nenaplňuje mou představu epických metalových textur. Hudebně se však jedná o velmi zdařilý kousek. V úvodu celého pojednání o jednotlivých skladbách bych rád ještě poznamenal, že album by velmi ztratilo na kvalitě nebýt syntezátorové podpory téměř v každé vteřině. Je to nová dimenze zážitku z poslechu, když se zaměříte jen na precizně provedené klávesové podklady. To je, dle mého, největší kouzlo a deviza dnešních Helloween. Skutečně, i když všechny kompozice zklamou, tak už jen kvůli těm klávesám je nutné to slyšet! A právě v této skladbě je to balzám pro uši i duši. Byl jsem zvědavý, jak se uvede nový bubeník Dani Löble (dřívější člen Rawhead Rexx). Nutno přiznat, nebubnuje špatně a pěkně mu to šlape, ale Uli to není. Uli je neskutečná "hračička", co se bicích týká, a tím mi hodně přirostl k srdci. Dani ale svoji práci odvádí odpovědně a některé pasáže mají jeho osobitý styl. To dokazuje hned ve skladbě The Invisible Man. Je to rychlá melodická vypalovačka s pomalou prostřední částí a chytlavým refrénem. Takové skladby od Helloween zbožňuji - jejich poslech člověku hned pozvedne náladu. Born On Judgment Day je další z rychlých vypalovaček, zde si Dani opravdu máknul. Trošku mi připomíná skladbu The Tune (ne náhodou mají obě stejného autora) - rychlá, melodická. Sólo na bicí a baskytaru mírně připomene kompozice skladby Eagle Fly Free. Pleasure Drone se mi jeví z ne příliš originálních, ale na albu jsou i slabší skladby. Docela zajímavý se mi zdá trošku bluesem říznutý hlavní riff. Mnohým již známá skladba Mrs. God je vcelku rozporuplným momentem celé kompilace. Úvodní riff je jednoduchý a přitom tak efektní. Je to nejkomerčnější skladba alba, a proto si svoje místo vydobyla na singlu právem. První disk uzavírá opět melodická a opět rychlá skladba Silent Rain (nebojte, na druhém disku jich už tolik nebude). Tuhle jsem si opravdu oblíbil. Při Andiho zpěvu mi běhá mráz po zádech. Doporučuji užívat jako antidepresivum. Jediné, co bych ji vytkl, je neskutečně zvolený typ vokodéru v závěru skladby. Dokážu si tam představit desítku jiných, ale tento je opravdu mimo.

Intro druhého disku je poněkud odlišnějšího rázu než u disku prvního. Retrospektivně se v něm promítá historie prvních alb Helloween, aby vše vyústilo v to, že právě teď je čas na skladbu Occasion Avenue. Pravděpodobně měl tento song velké ambice, ale mne příliš nenadchl. Docela mi připomíná pro mne těžce stravitelnou The Time Of The Oath. Můžu ocenit rytmické a kytarové orgie, progresivitu, ale dost nudí. Dost nudná mi připadá i tuctová balada Light The Universe. I když se zpěvačka Candice Night velmi snaží, z průměrnosti ji nevytrhne. Její hlas nabíjí skladbu erotičnem, ale celková kompozice mi připadá dost "frigidní".

Trojici skladeb, kterým jsem nepřišel zatím na chuť, doplňuje Do You Know What You're Fighting For. Nemám k ní moc co dodat, trošku zbytečná a klidně vyměnitelná za Run ze singlu "Mrs. God". Něco zcela odlišného je titul Come Alive. Má v sobě jisté soulové kouzlo a trošku toho jazzíku. Možná právě tahle přijde mnohým nestravitelná, ale mne baví. Trošku zavání albem "Chameleon". Pomalu se blížíme k závěru a přichází The Shade In The Shadows. Pro mne dosti tajemná záležitost. Též je trošku obtížnější si na ni zvyknout, ale tahle skladba asi byla k rozporuplnosti přímo stvořena. Poslední záchvěv ozvěn Keepra jsem zaznamenal v intru skladby Get It Up. Kdo by se nadál, že i takto se dá předělat úvodní riff od I Want Out. Veselá, svižná, hravá. A jdeme do finále... A nutno říci, že se vší grácií. My Life For One More Day je vypalovačka obrovského kalibru. Radost poslechnout, jak to klukům tady šlape. Na koncertu to bude dost silná skladba.

I když jsem měl po prvním poslechu jízlivou chuť označit nový počin Helloween jako "Chameleon - The Legacy", vykrystalizoval nahraný materiál v moderní power-metal digitální éry. Spojitost s alby "Keeper Of The Seven Keys I & II" se mi jeví spíše symbolická a vzhledem k tomu, že z původní sestavy nezůstala Helloween ani polovina členů, nevidím přímý důvod, proč se obracet do minulosti tak vzdálené Helloween dnešní doby. Dovolil bych si jednu okrajovou poznámku. Jako album "Keeper Of The Seven Keys III" bylo v 90. letech označováno album "Heading For Tomorrow" od tehdy nově vzniklé formace Gamma Ray, kterou založil původní kytarista Helloween - Kai Hansen. Toto album má určitě k pojetí Keeprů blíže, než Keeper nynější. To však nic neubírá na tom, že zvuk alba je precizní, moderní a díky již výše zmíněnému syntezátorovému podbarvení také výrazově rozmanitý.

Přestože se mi materiál na druhém disku zdá mírně slabší, přijdou si na něm na své hlavně příznivci progresivní skladby. Nám, milovníkům melodie, pak první disk dozajista učaruje. Lze tedy říct, že by si tu na své měl přijít každý, kdo nachází zalíbení v současném trendu digitalizace a hledání power-metalu pro 21. století. Helloween tímto počinem jdou pomalu dál, vstříc evoluci hudby zítřka.

Budete-li mít možnost toto album slyšet, rozhodně ji využijte. Nebude to pravděpodobně historický milník hudební historie, ale dozajista další důležitý krok po schodech k budoucnosti. A věřím též, že se sejdeme na některém ze tří koncertů, které v ČR Helloween plánuje, bude to dozajista opět stát za to.