RECENZE - Master Of The Rings

Autor: russel
Hodnocení: 7/10

HELLOWEEN - Master Of The Rings
© 1994 Castle Communications

Píše se rok 1994 a po velice napjatých dobách, které vyústily v nutný odchod mistra pěvce M. Kiskeho a v této době už velice nemocného bubeníka Ingo Schwichtenberga, se skupina objevuje na trhu s novým, zatím neznámým albem a s novými členy - Andi Deris (zpěv) a Uli Kusch (bicí). Většina fanoušků už ani nevěřila v možný návrat na scénu a zvláště ne po odchodu Kiskeho, ale opak byl pravdou. Helloween nabírá druhý dech a duo Weikath - Deris začíná pracovat na plné obrátky.

Desku otevírá intro "Irritation", které podle mého názorů není vůbec povedené, inu Helloween rozhodně nejsou na otevíráky a při poslechu intra se Vám do hlavy dostane myšlenka, že Helloween jsou pořád ten "starý, popový, místy opravdu popový rock z dob 91 - 93", tím nechci shazovat kvalitu alb PBGA a CHAM, ale to je na jinou debatu. Po intru nastupuje první pecka "Sole Survivor" aneb poslední přeživší. Rychlá, energická skladba, která napoví v jakém duchu bude celé album. Dále zde máme další hitovku "Where The Rain Grows", která začíná typickou Kuschovou bubnovačkou, aby ji vzápětí následovalo Wekiho sólo-hra podbarvena Markusovou basou. Opět pěkná písnička, která ne jednou zazněla na koncertech. Další zářez na pažbě - "Why?" Ani nevím co napsat. Průměrná skladba táhnoucí se ve středním tempu. Nic víc, nic míň. Za to "Mr. Ego (Take Me Down)" je trochu zajímavější. Tento song napsal Roland Grapow a popisuje situaci ve skupině a konkrétně je namířena na Kiskeho. V jednom rozhovoru Weiki řekl, že Roland musel od Kiskeho hodně snášet a že si Kiske slepě myslel, že za ním Roland ve všem stojí - nebylo to tak. Teď je ovšem otázka proč jsou v posledních letech (Grapow - Kiske) takový velcí kamarádi - zde nejspíš platí, že čas všechno zhojí…no to je každopádně jedno, vraťme se zpět k desce. "Mr. Ego" je elegantní, spíše hardrockověji pojatá skladba, která rozhodně neurazí. "Perfect Gentleman" další hitovka od tykví, kterou má na svědomí již výše zmiňované duo Weikath - Deris. Píseň hýří optimismem a dobrou náladou a její jednoduchou melodii budete mít ještě dlouho v hlavě. Další optimistická a rychlá skladba "The Game Is On", která je hlavně postavena na klávesách a samplech. Mě osobně se moc nelíbí, ale je to věc názoru. "Secret Alibi" je další zářez od mistra Grapowa - zajímavá to skladba v mírně rychlejším tempu s povedenou melodií. Devátá v pořadí "Take Me Home" je podle mého názoru trochu zanedbávaná, protože by to byla rozhodně dobrá hitovka, jenže nevím proč, ale moc se neujala. Začátek v podání mistra Kusche (bicí) a Markuse (basa) je opravdu výborný a rozhodně si nemůžeme nevšimnout dobré nálady v kapele. Na řadu přichází předposlední píseň, ale první balada v nové sestavě "In The Middle Of Heartbeat". Nádherná balada, která zní ještě lépe na živo (viz. High Live). Na tomto kousku se můžeme přesvědčit, že Deris skládá opravdu brilantní balady, nemusíte souhlasit, ale to je tak jediný co s tím můžete dělat. No a máme zde poslední "Still We Go", která nám jasně říká, že skupina nekončí a že má a chce v hudbě ještě něco udělat. Je to klasická "heavy/speed" písnička, která pěkně uzavírá album a navnadí nás na další desku.

Jak bych to shrnul. MOTR je více syrovější a misí se sem trochu HARD ROCKu, což není vůbec na škodu. Tímto albem se skupina rozhodně vrátila do světa showbyznysu a určitě si neudělala ostudu. Problém (nevím jestli to je problém) je ale v tom, že se tábor fanoušků rozdělil na ty co chtějí zpátky Kiskeho a Deris jim k srdci nepřilnul a na ty co "pochopili", že Kiske se už rozhodně nevrátí a že HELLOWEEN je už trochu jiná skupina než z dob Keeperů. Je lepší, tvrdší a její budoucnost bude určitě světlá. Toť můj názor…