RECENZE - Rabbit Don't Come Easy

Zdroj: Metalmaniacs.cz
Autor: RAVEN

HELLOWEEN - Rabbit Don't Come Easy
© 2003 Nuclear Blast

Stále ještě docela kvalitní, ale už notně vlezlý heavy/power metal s kapičkou speedové omáčky... a dost podivným názvem

Není sporu o tom, že kapela Helloween položila základní kámen následující speed metalové vlny a ve své době patřila mezi tahouny tohoto, dnes již notně změněného, stylu. Po druhé části dvojalba Keeper Of The Seven Keys však odešel jeden z hlavních mozků kapely Kai Hansen a tvorba Helloween se již nikdy nepřiblížila tomuto legendárnímu počinu. S odchodem Kaie nastal i odchod některých fanoušků, ale také příchod nových, jimž se nová tvář Helloween zamlouvala. Já osobně musím říct, že mě tvorba bez Hansena nikdy příliš nechytla a nový vokalista Andi jen ztěží dosáhne na laťku kterou svým geniálním hlasem nasadil Michael Kiske.

Tvorbu po dvojalbu Keeper Of The Seven Keys jsem už příliš nesledoval, ale kritikou opěvované album Better Then Raw jsem poslouchal víc než by bylo zdrávo, a proto mě novinka vůbec nezaskočila. Přesto se daly očekávat změny, neboť byli z kapely vyhozeni kytarista Roland Grapow a bubeník Uli Kusch. Na místo Rolanda přišel mě neznámý Sascha Gerstner, zatímco na bubenickou stoličku měl usednout Michael Cross (který se také objevuje na fotkách k albu), ale těsně před nahráváním utrpěl jakési zranění, proto byl narychlo angažován Mikkey Dee, což byla nejspíš ta nejlepší volba, neboť svou hrou vnesl do kapely onu ztracenou dravost a útočnost. První útočí velice rychlá singlovka Just A Little Sign a tato skladba jen a jen dokazuje, že Helloween dovedou stále napsat pořádnou skladbu s hitovými ambicemi. Přesto se mi příliš nezamlouvá vývoj, kterým kapela prošla a přílišný odklon od speed metalových kořenů. Open Your Life svou atmosférou připomíná právě album Better Then Raw a vyjma jiného zvuku by na toto album zapadla naprosto bezchybně. Velmi příjemné překvapení však skýtá třetí skladba, melodická The Tune, nesoucí se v duchu starých skladeb, těch jenž už nikdy nebudou překonány. Nádherná, bezchybná "helloweenovka" okamžitě povznáší kvalitu alba o jeden stupínek výše a k naprosté dokonalosti chybí pouze Michel Kiske... ale musím kacířsky prohlásit že i výkon Derise je velmi, velmi dobrý, takže budu muset své pochybnosti o něm pomalu zakopat... Sparkem opěvovaná Never Be The Star, začíná překvapivě podivnými arabskými motivy, ale i přes chválu jaká na ni byla, mi připadá velice průměrně, jaksi bez energie, dravosti a nasazení. Pomalejší stadionovka, která mě ovšem vůbec nechytla. Power metalová Liar jen pohřbívá kořeny pod tuny prachu a ukazuje novou, progresivnější tvář kapely, ale i přes velkou snahu jít dopředu mi až moc chybí veselé melodie a alespoň hymnické refrény. V arabském začátku se shlédla i Sun 4 The World, opět pokračující v power metalovém duchu, tentokrát však notně pomaleji. Pomalá Don't Stop Being Crazy nabízí až popové melodie, ale tentokrát je to jen dobře a skladba působí jako uvolnění po zajímavých, ale ne příliš chytlavých skladbách. Speedové melodie přináší další Do You Feel Good, která opět přenáší duch na konec osmdesátých let, to se však mění s příchodem refrénu, který jako by se nemohl rozhodnout mezi starou a novou tváří Helloween. Hell Was Made In Heaven mírně poletuje na rozhraní power a speed metalu, zatímco Back Against The Wall na to jde zas trochu jinak, syrověji a nestydí se ani sáhnout pro pár thrash metalových prvků. Přes Listen To The Flies se dostáváme k poslední skladbě, více než osmiminutové Nothing To Say. Tady se už experimentovalo opravdu hodně a objevují se zde dokonce ska a reagge prvky, ovšem ve velice mírné a upravené míře. Rozhodně nečekejte žádný speed nebo power metal, jde o pohodovou pomalejší rockovou věc. Ne špatnou ale ke konceptu alba ne příliš vhodně zvolenou...

Helloween nezklamali a pokračují v kolejích, které si sami zvolili. Novinkové album představuje přesně to, na co fanoušci čekali, ale avizovaný "návrat ke kořenům" se nekoná. Toto album však začíná postrádat klasické prvky, hitové melodie a bombastické refrény, na které si už budeme muset chodit ke kolegům z Gamma Ray. Přesto se na albu objevují naprosté pecky, především pak Just A Little Sign a The Tune, které patří vůbec k tomu nejlepšímu co bylo kdy u Helloween napsáno.

Helloween už prostě nejsou "nejlepší speedová kapela Helloween", ale prostě jen Helloween. Příznivce kapely toto album nadchne, neutrály možná zaujme a fanoušci klasického speed metalu se spokojí s The Tune a pak se vrátí k Avantasii a kapelám, které i po tolika letech stále vyznávají klasický model speed metalu. Spousta lidí toto odsuzuje, nazývá to schématičností, vykrádáním a vypočítatelností, ale pořád je v tom ten starý dobrý duch, který dokáže udržet pozornost během prvního poslechu.