RECENZE - Treasure Chest + Buried Treasure

Zdroj: Metalopolis.net
Autor: Darkmoor

HELLOWEEN - Treasure Chest (+ Buried Treasure)
© 2002 Metal-Is/Sanctuary

Neradostná situace, neutěšený stav v táboře legendárních dýní. Po jobovce s nuceným odchodem bubeníka Uliho Kusche a kytaristy Rolanda Grapowa získala vydlabaná hlava trhlinu, kterou do současnosti ještě nebyla s to definitivně zacelit. O „zaručených" členech se v kuloárech naspekulovalo dost a dost, jenže po poměrně svižném angažmá tlučmistra Marka Crosse (ex-Metalium, Kingdom Come) zeje místo druhého struníka stále prázdnotou. Není se tedy co divit, že na překlenutí nastalé odmlky přispěchala vydavatelská firma s nejjednodušší alternativou - předmětným best of.

V začátku zmíněná pohroma má ještě další dopad. Ponecháme-li stranou dohady o tom, zda je Weikath skutečně takový despota, který po relativním neúspěchu poslední řadovky The Dark Ride, se kterou skupina vkročila na tenký led temně podladěného experimentu (mimochodem skvěle!), bez pardonu vyházel dva hlavní „viníky", dobereme se výsledku, že v jejich persónách Helloween ztrácí nejen vynikající instrumentalisty, ale zároveň také osobité skladatele. Schválně, zkuste si pozorně pročíst buklety posledních alb. Minimálně autorská práce Uliho Kusche je nepřehlédnutelná.

Základní verzi výběru tvoří dva kotoučky plné dobře známých hitovek. Můžeme polemizovat, zda i v „Derisovských časech" skupina zanechala stejně nesmazatelnou stopu jako v období Jerišských zdí nebo obou Strážců, nikdo jim ovšem nemůže odpárat slušný potenciál. Některé stařešiny byly znovu smíchány Charliem Bauerfeindem, ale jak už to tak v podobných případech bývá, klasika zůstane klasikou a původní verze vítězí. Samozřejmě, můžete postrádat svoji oblíbenou písničku, některá může naopak přebývat (sám mám stejný problém), jenomže to je osud všech výběrů. Za skutečný dramaturgický omyl považuji pouze zařazení verze písně Starlight s Kiskeho zpěvem, díky němuž z ní úplně vymizelo napětí originálu. Jinak best of na výbornou a dobrý dojem z neodfláknuté práce podtrhuje i vyčerpávající buklet plný dobových fotografií, historie skupiny a dokonce i graf znázorňující (i)migraci všech, kteří kdy kapelou prošli.

Zaměřme se teď na bonusový disk Buried Treasure, který ve svých útrobách skrývá něco raritek, převážně z četných singlů skupiny. Shit And Lobster pochází ze singlu Kids Of The Century, tedy z černého období boje o smlouvu kolem alba Pink Bubbles Go Ape, pochopitelně s Michaelem Kiskem za mikrofonem. Paradoxně tomu jde hudebně o typicky rozjuchanou hitovku. S dvojkou a trojkou poskočíme o dva roky dále k singlu When The Sinner. Oriental Journey je instrumentálka z pera mistra Grapowa, nic světoborného, ale vcelku příjemná na poslech, I Don´t Care You Don´t Care potom balancuje na střence zrockovatělého popíku, podotýkám že se ctí. Ještě jednou zalovíme ze singlových vod staromilci častěji proklínaného než milovaného Chameleona. Ain´t Got Nothin´ Better složil baskytarista Markus Grosskopf a jedná se o čistý rock´n´roll. Tím končí Kiskátorova éra a další zpívané položky už obhospodařuje z Pink Cream 69 příchozí Andy Deris. Ovšem ještě než se stihne ukázat, dramaturgický skok (mrtvý klasik by ho možná označil jako pověstný „krok stranou") nás žene až do roku 1998 a ze singlu Hey Lord skupina servíruje šílený perkusně kytarový jam Moshi Moshi-Shiki No Ula, sejmutý navíc živě. A konečně Deris. Dodnes jsem nepochopil, proč jeho píseň Can´t Fight Your Desire obsahoval pouze singl Mr.Ego a neobjevila se i na desce Master Of The Rings ze čtyřiadevadesátého, neb jde o hit nonplusultra. Ze stejného singlu pak přichází Star Invasion, takto klasická dýňovka se zatěžkaným spodkem. Rok zůstává, měníme pouze kotouček na Perfect Gentleman. I z něj ochutnáme dvě položky: Silicon Dreams ač z Weikathovy dílny melodicky voní po Růžovém krému ročníku šedesátého devátého, zatímco Grapowski´s Malmsuite 1001 (in D-Doll) je, jak už sám vtipný název napovídá, instrumentálka vyvedená přesně v barvách švédského „honiče". Zbývá jidášský cover Electric Eyes a závěrečná klávesy opředená speed-tečka A Game We Shouldnt´t Play ze singlu I Can. Velká škoda, že se Helloween nechopili příležitosti řádně za pačesy, takové dvoj CD obsahující všechny raritní a singlové věci pěkně pohromadě by potěšilo dvojnásob.

Pokud jste s německými dýněmi ještě nikdy neměli co do činění, máte jedinečnou příležitost dohnat zameškané. My ostatní si raději počkáme na chystanou novinku, která by měla zásadním způsobem potvrdit či vyvrátit pozici skupiny v čelním hloučku power metalového pelotonu. Hodnocení si tedy pro tentokrát odpusťme.