RECENZE - Unarmed - Best-Of 25th Anniversary

Zdroj: Rockmag.cz
Autor: Tykvůň
Hodnocení: 7,5/10

HELLOWEEN - Unarmed - Best-Of 25th Anniversary
© 2010 - Sony & SPV Records

Zakladatelé power metalu. Tak se někdy přezdívá německé skupině Helloween. V roce 1985 vlétli do světa metalu eponymním EP, v následujícím roce si odškrtli první dlouhohrající zářez Walls of Jericho a v letech 1987-1988 způsobili v metalovém světě poprask dvojicí desek Keeper of the Seven Keys I a II s nově přišedším králem vokálních výšek Michaelem Kiskem na postu zpěváka.

Následoval odstup od metalu v podobě Pink Bubbles Go Ape (1991) a Chameleon (1993), odchod M. Kiskeho a příchod Andiho Derise. Fanoušci Helloween se od té doby dělí na několik nesmiřitelných skupin a internetová fóra o kapele se ještě 16 let po změně za mikrofonem hemží žabomyšími flamewary, který že z pěvců je lepší, zajímavější.

Existují však ještě dva poněkud jiné nesmiřitelné tábory týkající se tvorby Helloween. Ti, kterým se zmiňovaná alba Pink Bubbles Go Ape, a (především) Chameleon líbí, a ti, (kterým ještě čouhá sláma z džísky), již je nemohou vystát. Neboť přestaneš-li jednou hrát metal, staneš se zrádcem.

Zradit jednou je zavrženíhodné, zradit podruhé neodpustitelné. A tak nám tito quislingové žánru, který v podstatě sami založili, naservírovali ku pětadvacetiletému výročí desku, z níž většině metalových prosťáčků vstanou vlasy na hlavě a někteří dost možná rozdupou všechna svá vypálená CD Helloween a vyhází je z oken do věčných závějí. Nedlouho poté, co výše zmíněný Michael Kiske (dnes známý odpůrce metalu a novokřesťanský filosof, jenž si na živobytí vydělává především hostováním na rozličných metalových projektech) vydal desku Past in Different Ways, sestávající z výhradně akustických skladeb, především předělávek kusů, kterými svého času přispěl ku slávě Helloween, vychází Unarmed - Best-Of 25th Anniversary z dílny samotných Helloween.

Nutno podotknout, že hudebně jde o podobného chameleona jako je ten z třiadevadesátého. Německé uskupení sáhlo do historie a pro narozeninové best of vybrali písně provařené i méně provařené a překopali je do rozličných stylů, tu více, tu méně úspěšně. U autora tohoto článku však převažuje spokojenost. A to nejen z hudební úrovně rýmejků, nýbrž i z kůže, kterou pánové přinesli na trh odvážným a neprvoplánovým zabalením svých hitů do jiných, nečekaných kabátů. Stará pravda (moje) totiž tvrdí, že většina dobrých coverů jsou ty, které se původní verzi příliš nepodobají. Kupříkladu památný cover tykví skladby "I Want Out" od kožených templářů HammerFall, který jako by z ucha vypadl původní verzi ocení kdekterý power fan, nám hudebním elitářům a snobům to však nestačí. Nuže, dost plkání, zaměřme se již konečně na Unarmed - Best-Of 25th Anniversary, a zaposlouchejme se, jak zní Helloween bez tvrdých kytar a s nástroji, které byste nečekali.

Tak kupříkladu první "Dr. Stein" (klip ku shlédnutí zde) je, stejně jako originál, skladbou chytlavou a zábavnou. Saxofon a laškovné piáno dodají patřičnou happy happy helloween náladu a celková kompozice se sbory vyznívá nenuceně optimisticky. Jemnému tucání hlavou do rytmu se ubrání snad jen zarytý agrometalista, poněvadž i nemetalový "Dr. Stein" má beatové koule.

Stopa č. 2 - nesmrtelný hit "Future World", provařený natolik, že se mně již počal zajídat, nahráli Weikath a spol. v jižanskorockovém country stylu, což ve mně opět zažehlo plamének zájmu o tuto sklabu. Jakoby se posluchač ocitl na tancovačce v nějaké zaplivané putyce (ovšem renovované a se světelnými efekty) na předměstí Nashvillu. Povedený kousek.

I následující "If I Could Fly" mě s léty už nebavila tolik, jako její sourozenci z The Dark Ride (2000), černé ovce diskografie Helloween (míněno v dobrém). Anžto se jedná o baladu, je o něco těžší upravit ji tak, aby splňovala má kritéria dobrého coveru. Ani chřestítka, smyčce a další serepetičky v novém "If I Could Fly" mě asi nepřinutí skladbu postupem času nepřeskakovat, ale o žádný propadák se nejedná. V podstatě jde o příjemnou písničku s pěkným piánkovým sólem jako ze SimCity 3000 :-)

"Where the Rain Grows" je pak moje pravděpodobně nejoblíbenější skladba Helloween vůbec. A její nová verze, překvapivě zbaladizovaná, se jí přinejmenším vyrovná! V tomto případě se ale jedná o přirozenou kvalitu songu, který je - přistupuje-li inovátor ke své práci s citem - relativně těžké zkazit.

Následuje "Keeper's Trilogy", sedmnáctiminutová směs tří veleskladeb (alespoň co do délky) - "Halloween", "Keeper of the Seven Keys" a "King for a 1000 Years" v symfonické verzi se sbory. Nutno říci, že vybrat si ke spolupráci na tomto opusu pražské symfoniky z FILMharmonic Orchestra and Choir (spolupracovali mj. například se Septicflash, Blind Guardian, ale i Celine Dion) byl tah tím nejsprávnějším směrem. Spojení melodií Helloween a české klasické hudební tradice vyústilo v monstrózsní hudební zážitek, který ani napodesáté neomrzí. I husí kůže slibovaná kapelou se dostavila.

Dalším z řady keeper-hitů je "Eagle Fly Free". Upřímně řečeno, tenhle kus jsem nikdy zvlášť nemusel, a ani po poslechu jeho nové verze se to zřejmě nezmění. Přesto má tato - z větší části akustická - verze něco do sebe. Sekundující zpěvačka vytváří s Andim Derisem zajímavý, opět spíše baladický duet, elektrické sólo pak přidává na slunečné, skoro indiánské atmosféře.

V letním duchu se nese i "Perfect Gentleman". Pohodová předělávka, která se vcelku drží své původní verze, pochopitelně bez příslušných tvrdých kytar. Jelikož píseň nepatří k mým favoritům, nevím, co víc bych k ní dodal. Nicméně k podvečernímu opekání špekáčků je jako dělaná:-)

Předělat baladu do balady je věc ošemetná. "Forever and One" budiž příkladem, že nová verze skladby předčí verzi původní. Skoro až griegovské pojetí klavíru dodává "Forever and One" téměř existenciální šťávu a baladě, která se i přes nesporné kvality po letech ohraje, vlili pánové přes noc novou krev do žil. Mezihra a la Mozart též povedená.

Velkým překvapením se stal megahit "I Want Out" jehož nový kabát se skládá převážně ze syntetických zvuků a nenásilné elektrické kytary. Dětský sbor byl dobrým tahem (a ještě lepším s přihlédnutím k textu; že to Kaie Hansena tehdy koncem osmdesátých let nenapadlo…?). Nutno slyšet.

"Fallen to Pieces" pak nese vlajku poslední řadovky Gambling with the Devil. Jedná se o jednu z lepších skladeb na Gamblingu, ovšem v konkurenci coverů na Unarmed poněkud zapadne. Žádný debakl to není, ale možná mohli Tykve z poslední desky vybrat a překopat jiného reprezentanta. Jakožto nevnucující se popík do auta se ale nový "Fallen to Pieces" hodí.

Na konec si pro nás Helloween přichystali srdceryvnou baladu "A Tale that Wasn't Right", avšak přílišný romantismus z tohoto počinu dělá spíše parodii sebe sama. Rozervaný jinoch stojící na skále nad rozbouřeným mořem, rudý západ slunce,… Přehnaný pokus Derise o pěvecký výkon strhává s sebou do vln přílivu i relativně povedené symfonické party. Spíše tragikomický závěr jinak velmi povedené desky.

Tím si však chuť kazit nenecháme, protože klady alba v tomto případě zastiňují i těch několik zméněných záporů. Rozloučím se tedy konstatováním, že z dílny otců power metalu opět vylezla nemetalová deska, která se bez problémů vyrovná svým tvrdším sourozencům, a přestože se jedná v podstatě o best of, nedá se říci, že by Helloween vykrádali sami sebe a žili ze své minulosti, jako to dělají mnozí jejich mladší následovníci.