kritika & články

Zdroj: SPARK - 02/2010
Poděkování: Vobusa

HÁDANKA SEDMI KLÍČŮ

Velkolepé výročí a netradiční oslava plná diskutabilních připomínek. Legenda a zakladatelé power metalu se oblékli do fraků, výjimečně otočili volume doleva a po pětadvaceti letech se veřejnosti představují jako kapela z televizního varieté, v lepším případě jako nablýskaní elegáni jazzové sekce nebo spíše blues. Nepředstírejte překvapení, u HELLOWEEN musíte být přece na výstřelky zvyklí. Jsou zkrátka nevyzpytatelní. Záhy ale pochopíte, že slovo "nevyzpytatelný" hraje v historii dýňového metalu zcela klíčovou roli. Ať už jde o hudbu jako takovou nebo samotné členy. Osud připravil kapele pár tvrdých ran a i fanoušci jim několikrát ukázali, jak chutná hořkost porážky. HELLOWEEN mají silného ducha. Ten přežívá ve dvou strážcích. Možná právě oni vlastní oněch sedm klíčů, které HELLOWENN otevřely dveře mezi metalovou elitu. "UNARMED" je jedno nečekané překvapení. Vás ale teď čeká ještě jedno a daleko větší. Po pětadvaceti letech můžete oslavovat odhalení. Ještě nikdy nebyli členové HELLOWEEN tak upřímní a otevření jako v případě výročního rozhovoru. Nyní tedy odkryjete identitu dvou strážců a zároveň si uvědomíte, co skýtá být věrným služebníkem HELLOWEEN.

Máme tři jména, z kterých lze hádat. Tři osobnosti, bez kterých by HELLOWEEN byli dávno zatraceni. První z nich je služebně nejmladší, a přesto nepostradatelný - ANDI DERIS

Jazz a blues jako metalové čtvrtstoletí

Sledoval jsem internetové diskuze, kde mnoho fanoušků vyjádřilo zklamání, že k pětadvacátému výročí dostávají "pouhé" výběrové album. Mnohem žádanější byla zbrusu nová deska. Logicky se teda ptám, proč právě překopané verze vašich klasických hitů?

Na to mám hned dvě odpovědi. Za prvé, další řadové album chystáme již na podzim tohoto roku, a za druhé jsme měli chuť udělat opravdu něco netradičního. Bylo by hloupé přijít s dalším zbytečným best of. To už od nás fanoušci dostali nesčetněkrát a myslím, že tohle téma je už poměrně vyčerpané. Ani nové verze starších hitů nám nepřipadaly jako dobrý nápad, a tak jsme se na to podívali z jiné strany a zkusili něco bláznivého. Paradoxem je, že v podstatě vydáváme výběrové album, ale v takové podobě, která obrátila celé HELLOWEEN naruby. Byla to výzva, protože jsme se museli odtrhnout od tradičního mustru a vcítit se do mnoha různých hudebních žánrů.

Rozhodně jste šokovali a nebojím se říct, že celou širokou metalovou veřejnost. U klipu "Dr. Stein" jste se ale vyjádřili v tom smyslu, že tou nahrávkou chcete podpořit metalovou hudbu. Vysvětli nám, jak to myslíte. Protože podporovat metal pomocí saxofonu a dětského sboru se mi nezdá jako nejlepší nápad.

Chápu tvé rozpaky, ale mi tu desku zbožňujeme. Je natolik stupidní a zvrácená, že ji prostě musíš milovat. Jistě, najdou se i zatvrzelí metaloví fans, kteří nás odsoudí po deseti vteřinách. Ale uvědom si, jaký nový rozměr naše hudba dostala. Je plná různorodých nálad, poloh, pocitů a najednou si uvědomíš, že ty melodie fungují i mimo rámec metalového žánru. A to je přece skvělé. Objeví se spousta lidí, které zaujmou právě verze na tomto výběru. Melodie jim utkví v hlavě a budou pátrat po kapele, která to nahrála. Umíš si představit, jako pro ně bude zjištění, že jazzovou nebo bluesovou skladbu nahrála metalová kapela? Otvíráme tak dveře metalu pro nové, ještě neposkvrněné posluchače. Na svou oblíbenou melodii tu narazí ve zcela originální verzi a jistě se to mnohým bude zamlouvat víc než to, co slýchali dříve. Bylo pro nás nesmírně vzrušující zjišťovat, zda je naše tvorba natolik variabilní, aby se dokázala přizpůsobit zcela odlišným hudebním odvětvím. Vyvracíme tím chabou pověru, že metaloví muzikanti dokážou hrát jen metal. Rozdíl je pouze v aranžích a zvuku, který utváří hudební žánry. Mnohem důležitější je ale schopnost napsat dobrou skladbu. V tom leží celá genialita hudby.

Chtěli jste tedy světu ukázat, že nejste limitováni jen metalovým žánrem?

To nebylo původně v plánu, ale zamlouvala se nám myšlenka, že jazzoví, popoví nebo klasičtí hudebníci se nad tímto albem zastaví a budou zaujatě polemizovat o faktu, že to nahrála metalová banda. Znamená to tedy, že kdybychom se rozhodli dělat jiný styl, můžeme se do toho hned vrhnout. Skutečně nejsme ničím omezení. To, že hrajeme metal, je naše volba.

Kdo vlastně přišel s tímhle šíleným nápadem?

Vzpomínám si, že to byl Markus. On vždycky experimentoval s hrou na basu a užíval i různorodé techniky hraní. Své zkušenosti pak přenášel do naší tvorby a tím ji učinil unikátní. Nikdy by mě nenapadlo, že lze zkombinovat jazzovou basovou linku s metalovým rytmem. Jako důkaz skvěle poslouží "Eagle Fly Free". Dobře si poslechni, jak tu Markus hraje. Málokde něco takového uslyšíš. Tím, že Markus přináší prvky jazzu nebo blues, vytváří skvělý prostor pro dobré kytarové nebo vokální harmonie, což si posluchači zřejmě neuvědomují. HELLOWEEN můžou být MArkusovi vděční, že si dopřává večírky, na nichž svou hrou fúzuje hudební styly. Přesně ví, jak co do dané skladby zakomponovat, aby to působilo přirozeně a nerušilo. Svým způsobem je to génius. Z mého pohledu je to jeden z nejdůležitějších členů HELLOWEEN. Nesmíš zapomenout, že je jedním ze zakladatelů a nese v sobě pravého ducha kapely. Nebýt jeho, měli dnes HELLOWEEN zcela jiný zvuk. Dokáže hodiny a hodiny poslouchat skladby ve studiu a my napjatě vyčkáváme, jaký bude jeho verdikt, protože má v kapele rozhodující slovo. Všichni jeho názory plně respektujeme, a pokud se mu něco nezamlouvá, nemá smysl o tom spekulovat. Markus je HELLOWEEN a toho jsme si všichni dobře vědomi. Obdobně to bylo i s nápadem, že nahrajeme naše staré skladby v nových verzích s pozměněnými aranžemi. Myšlenka se zrodila během našeho posledního turné v autobusu, a čím víc se rozvíjela, tím víc se nám zamlouvala. Mohu všechny ujistit, že za tím nejsou žádné ekonomické výpočty, že opět vytěžíme prachy na našich největších hitech. Produkce takového alba totiž mnohonásobně přesáhla rozpočet, který obvykle spolkne jedna naše deska. Vložili jsme do toho takové prostředky, protože se domníváme, že netradiční forma HELLOWEEN bude pro fanoušky mnohem atraktivnější, než nějaké další trapné best of.

V kapele je pět různých osobností. Chceš mi tedy namluvit, že jste se všichni jednoznačně shodli na myšlence nahrát album, které jde mimo váš styl?

Nikdo nemohl tušit, že to dopadne zrovna takhle. Pro každého z nás to bylo jedno velké dobrodružství, protože už na začátku jsme si byli vědomi, že to bude kontroverzní nahrávka. Bylo nám jasné, že fanoušci se okamžitě rozdělí na dva tábory. Počítám, že to dostaneme pěkně sežrat, ale také doufám, že především první generace fanoušků pochopí, co jsme tím zamýšleli. Vždycky se ale můžeš vrátit k našim původním nahrávkám. Jde jen o to, na co máš chuť. Nikomu nic nevnucujeme. Ortodoxní posluchače ale potěším, protože naše příští studiová deska bude o něco tvrdší, než jak jsme hráli doposud. Je to logické, protože poté, co máme za sebou tenhle úlet, máme nyní ještě větší chuť dělat metal. Žádné akustické kytary, ale pořádný randál!

Samotný výběr skladeb je dost variabilní, ovšem postrádám zástupce z "Wals Of Jericho".

Náš záměr byl skutečně takový, aby deska byla co nejvariabilnější. Ovšem ne všechny skladby jsou natolik pružné, že je můžeš překopat do jiného žánru. Byla spousta takových, které pak ztratily svou hlavní myšlenku, tudíž nemělo smysl se s nimi dál zaobírat. Potřebovali jsme skladby, kde je silný motiv, od kterého se můžeš odrazit. Přistupovali jsme k tomu jako autoři, kteří působí mimo kapelu. Musel jsem se třeba vcítit do role Robbieho Williamem a podle jeho vzoru jsme pak zpracovali "Where The Rain Grows". Udělali jsme z toho popový cajdák, který by okamžitě mohl vydat na jedné ze svých desek jako dobrý cover. A věř mi, bylo to děsné peklo. Všem nám buší pravé metalové srdce a je nesmírně těžké odpoutat se od svých návyků. Jsem schopen hrát dejme tomu minutu blues nebo jazz, ale jelikož nemám tyhle styly příliš v lásce, automaticky mě to stáhne zpátky k metalu. Podobně jsme probírali jednotlivé skladby a podle mě to byl fakt porod.

Pražské smyčce mezi dýněmi

Trilogii "Keeperů" jste na albu zpracovali jako Medley ze skladeb "Halloween", "Keeper Of The Seven Keys" a "The King for A 1000 Years". Monstrózní sedmnáctiminutový opus podtrhuje sedmdesátičlenný Pražský symfonický orchestr. Zcela otevřeně - byla to otázka financí, anebo jste přesvědčeni o výjimečných kvalitách našeho orchestru?

Dnes už neplatí, že Pražský symfonický orchestr patří mezi nejlevnější. Jejich cena je srovnatelná s ostatními evropskými standardy. Pravdou ale je, že peníze sehrály svou roli. Měli jsme na výběr také londýnský orchestr a zejména pak bostonský. V druhém případě bychom museli cestovat do Ameriky, a to už by nám sakra zatížilo rozpočet. Londýňané byli zase plně vytížení, takže padla volba na Prahu. I tak jsme to museli stihnout za deset dní, protože ani váš orchestr nemá času nazbyt.

Za osobní vrchol však považuji spojení tvého zpěvu a orchestru v nedotknutelné baladě "A Tale That Wasn´t Right". Jsi tu pouze ty a symfonici. Pro tebe to bylo zřejmě hodně výjimečné nahrávání?

Ani si neumíš představit, jak jsem se v tom vymáchal. Symfonický orchestr ti jako sólovému zpěvákovi nabízí tolik prostoru pro zpěv, že se v tom dokonale ztratíš. Tápal jsem, čeho se mám chytit, protože tady nejsou žádné kytary nebo bicí. Vyžaduje to zcela jiný přístup a bez zkušenosti s orchestrem je to neuvěřitelná dřina. Tady se jen tak neschováš a každý tvůj nádech je jasně čitelný. Hlas vyniká nad vším a na to jsem si nemohl zvyknout. Zní to prostě zcela nepřirozeně. Byla to dobrá zkušenost, ale už nikdy víc.

V temnotách s králíkem

Do nové podoby jste zpracovali i tvou oblíbenou "If I Could Fly", která vám v období vydání desky "The Dark Ride" otevřela dveře do Skandinávie a dalších, jinak zapovězených zemí. Nebyl to tehdy ale trochu paradox, protože byli fanoušci, kteří tohle album jednoznačně odsoudili.

Pro mě je těžké o této desce mluvit, protože do dnešních dnů patří k mým oblíbeným. Má to i své jasné opodstatnění. Napsal jsem na ni kolem deseti skladeb a většina se jich na album dostala. Za tou nahrávkou si pevně stojím. Celý zádrhel spočíval ve změně stylu. HELLOWEEN se pohnuli z tradičního power metalu a nahráli moderně znějící desku. Spousta fanoušků náš tehdejší mix moderního metalu s osmdesátými léty nepochopila a házela nás přes palubu. Ale uvědomte si, že v roce dva tisíce nebyl zájem o klasický power metal. Byl to hodně silný underground, a pokud jsme se chtěli udržet na trhu, museli jsme se přizpůsobit době. Jsem přesvědčený, že se nám to podařilo znamenitě. Začali nás oslavovat ve Skandinávii byli jsme číslo jedna v Japonsku a zabodovali jsme v Americe. Najednou se nám otevřely nové dveře a z úspěchu "The Dark Ride" těžíme dodnes. Dneska se situace změnila a power metal se opět dostal do popředí zájmu. Proto si i my můžeme konečně dovolit nahrát ryze powermetalovou desku. Nebýt ale "The Dark Ride", HELLOWEEN by tehdejší situaci nemuseli ustát. Byla to naše jediná šance jak přežít.

Myslím, že Weiki tvé nadšení z "The Dark Ride" nesdílí, dnes se k ní odmítá vyjadřovat.

Pochopitelně. Podobně jako rozlítila některé fanoušky, zapůsobila deska i uvnitř kapely. Na tehdejší situaci jsme ale pohlíželi především z obchodního hlediska. Mimo HELLOWEEN nemá nikdo z nás jiné zaměstnání, a pakliže bychom svůj styl práce nepodřídili požadavkům, byli bychom na dlažbě. Potřebovali jsme se hnout z místa a přesvědčit okolí, že máme budoucnost. Weiki se tehdy od celé desky distancoval, evidentně se nahrála proti jeho vůli. Nehledě na to, že stylově o to nejevil zájem.

Pak ale nechápu, jak mohla o tři roky později vzniknout deska "Rabbit Don´t Come Easy", kde se vesměs vracíte ke své tradiční formě.

To byla zlá doba. Nerad na to vzpomínám. Zásadní problém se objevil s novým bubeníkem Markem Crossem, který ze zdravotních důvodů nebyl schopen pokračovat, na rok a půl ho nemoc vyřadila z činnosti. Pamatuju si ho, jak sedával ve studiu na kanapi a nebyl schopný se pohnout. A to během produkce, což je pro kapelu totální katastrofa! Všemu navíc předcházely nepříjemnosti ohledně odchodu Uliho Kuste a Rolanda Grapowa, kteří proti kapele plánovali nechutné intriky a Weikiho s Markusem dohnali málem k šílenství. Nebylo možné s nimi pokračovat a museli stůj co stůj ven. Nejhorší bylo, že to šlo všechno mimo mě, protože já jsem tehdy byl jen do počtu a zbytek kapely se mezi sebou hádal na krev. Přišli jsme tak ale o dva důležité členy, které není jednoduché nahradit. Dodnes jsem přesvědčený, že Uli je jedním z nejlepších bubeníků, s jakým jsem kdy pracoval. Stejně tak schopný byl i Roland jako kytarista, a my jsme tak ztratili důležitou část kapely. Z bryndy nás dostal bubeník Mikkey Dee z MOTÖREHAD. Dlouho jsme byli v kontaktu a napadlo mě, že by právě Mikkey mohl nahrát bicí party. Vše se odehrálo velmi rychle, protože Mikkey byl vytížený koncertováním a nebyl čas to odkládat. Druhý den po mém telefonátu přiletěl na Tenerife a nahrál vše jako ryzí profesionál. S kytaristou Saschou to bylo jiné. Byl v kapele krátce a teprve se sžíval s prostředím. Nemohli jsme od něj očekávat, že se bude výrazně podílet na tvorbě. O "Rabbit Don´t Come Easy" nemůžeme proto hovořit jako o albu, které nahrála regulérní kapela. Je to jen skládačka dobrých nápadů, které jsme ve studiu pospojovali dohromady. Byli jsme často bezradní a nevěděli, čím v dané chvíli HELLOWEEN jsou. Nebylo tedy možné nahrát pokračování "The Dark Ride". Stála tu rozložená kapela, která se vzpamatovávala k životu. Můj názor je, že řada skladeb z "Rabbit Don´t Come Easy" jsou pouhé demoverze. Kdyby na nich nyní zapracovala celá kapela, mohli jsme mít skvělé album.

Z tvého pohledu to tedy bylo nejtěžší období, jakým jsi v HELLOWEEN prošel?

Naprosto. Nikdo nevěděl, jak bude kapela pokračovat. I když bylo "The Dark Ride" kontroverzní album, jeho nahrávání probíhalo v pohodě a zažívali jsme velký tvůrčí vzestup. Byli jsme překvapení, jaká dobrá čísla album mělo. Dostali jsme se i do čela hitparád, tudíž i přes veškeré spekulace kapela fungovala skvěle. "Rabbit Don´t Come Easy" byl pro nás nový start. Sascha teprve na turné zjistil, co jsou HELLOWEEN zač a jak pracují. Nebylo to pro něj jednoduché. Musel zastat místo po Rolandovi a nás přesvědčit, že je adekvátní náhradou. Trvalo to celou šňůru, než jsme nabyli přesvědčení, že Sascha je pro nás správná volba. U dalšího nahrávání se ukázalo, že Sascha je nový hnací motor kapely, protože převážně on si vzal na starosti rychlé kousky a přiblížil se nejvíc zvuku klasických HELLOWEEN.

Ve stínu Kiskeho dědictví (?)

Tvůj významný okamžik přišel v roce 1994. Naskočil jsi do HELLOWEEN po davem zbožňovaném Michi Kiskem. HELLOWEEN byli v těžké situaci - ztratili bezkonkurenční hlas a po albech "Pink Bubbles Go Ape" a "Chameleon" neměli pevnou půdu pod nohama. Na tebe se okamžitě strhla vlna kritiky, že jsi hlasově zcela jiný formát a Kiskeho vysoko posazené skladby neuzpíváš. Počítal jsi tehdy s tím, že na tebe bude vyvinutý až tak masivní atak fanoušků a kritiky?

Byl jsem na to připravený. Každý nový člen kapely je zprvu hodnocen kriticky. Kolikrát jsem měl i pocit, že i kdybych dané skladby nazpíval lépe, nikdy bych podle kritiků nebyl tak dobrý jako Kiske. HELLOWEEN ale nehledali Michiho repliku. Markus a weiki mi tehdy řekli, abych se nesnažil někoho kopírovat, ale byl sám sebou. Nechtěli již vysoko zpívajícího frontmana. Chtěli hlas, který bude znít rockově, potažmo metalově. Kdyby tomu bylo naopak a já se musel vyrovnat Kiskemu, nikdy bych se k HELLOWEEN nepřidal. Můj příchod do kapely ale také znamenal nový přísun fanoušků. Mnozí, co mě znali z PINK CREAM 69, se začali zajímat, kam že se to Deris vlastně vydal, a začali tak poslouchat HELLOWEEN. Netvrdím ale, že Kiskeho hlas na metalové scéně nechybí. Stále nechápu, proč plýtvá svým potenciálem a zpívá pop. Celková situace ohledně jeho odchodu z HELLOWEEN se zklidnila s vydáním alba "Master Of The Rings". Panovala vlna nadšení, že HELLOWEEN jsou zpět a opět hrají metal. K tomu se zároveň přidalo i přesvědčení, že právě Kiske tlačil kapelu jiným směrem.

Paradoxem je, že na albu "Master Of The Rings" zpíváš hodně vysoké rejstříky, které by v jistých pasážích dokonale sedly Kiskeho vokálu. Myslím, že teprve následující "Time Of The Oath" ukázalo, jaký potenciál v tobě dřímá?

U alba "Master Of The Rings" nebylo příliš času, abychom mohli o něčem dlouze přemýšlet. Produkce i nahrávání desky šly neskutečně rychle a nikdo příliš neřešil, jak jsou posazené vokální linky. Nebyl prostor měnit aranže a já se musel přizpůsobit situaci. Když se za tím vším ohlédnu, bylo to trochu hloupé, protože jsem si jednoduše stoupnul před mikrofon a zpíval. Nepřemýšlel jsem, zda mi ta či ona pasáž sedí. Musel jsem podat co možná nejlepší výkon a hlavně bez reptání. Pamatuji si, že mě tehdy lidé osočovali, že jsem se k HELLOWEEN přidal z čistě obchodních pohnutek. To je holý nesmysl. PINK CREAM 69 byli v té době úspěšnou kapelou a měli jsme nakročeno na mnohem vyšší mety. Naopak HELLOWEEN byli pomalu se potápějící lodí, která neměla slibnou budoucnost. Hlavní důvod byl, že v PINK CREAM 69 nebylo možné dále svobodně tvořit. Uvnitř se odehrávala hotová válka. U kapely hledám hlavně harmonii a vnitřní klid. Věděl jsem tedy, že s PINK CREAM 69 nemůžu dál pokračovat. S HELLOWEEN jsem opět pocítil chuť tvořit. Najednou tu byli týpci, se kterými je opět zábava, a pobyt ve zkušebně byl plný pozitivních vibrací. Bylo tedy jednoduché se rozhodnout, kam nasměrovat své další kroky.

V kterém okamžiku jsi pocítil jistotu a podporu fanoušků HELLOWEEN?

Bylo to hned po vydání "Master Of The Rings", protože HELLOWEEN se opět vyhoupli na špičku, a překvapením bylo, že se opět začaly skvěle prodávat oba díly "Keeperů". Mělo to svou logiku. Spousta fanoušků PINK CREAM 69 mě následovala, zjišťovala, co jsou HELLOWEEN zač, a začala kupovat jejich starší desky. Tehdy jsem pocítil, že mám skutečně silnou podporu. Trvalo zhruba dva týdny a obraty z "Master Of The Rings" mnohonásobně překonaly naše očekávání. S Weikim jsme strávili nekonečně dlouhé hodiny v autě, protože jsme dokola objížděli rádia a poskytovali rozhovory. Každý den jsme dostávali maily, že jsme v první desítce prodejního žebříčku, a najednou tu byla platinová deska. Takový úspěch jsme si neuměli představit. A mně se splnil sen.

Jak vypadaly vaše vztahy s Kiskem? Když jste se potkávali, byla mezi vámi cítit rivalita?

Abych pravdu řekl, poté, co jsem nastoupil do HELLOWEEN, jsem se už Michim nepotkal. Něco jiného to bylo za časů, když jsem byl u PINK CREAM 69. Zpravidla jsme se v kompletním složení potkávali v jedné hamburské restauraci. Mezi oběma kapelami probíhala přátelská komunikace a nejčastěji jsem se pouštěl do hovorů a Markusem nebo Weikim. Michi byl ale jiný. Není ten typ, který vysedává po barech nebo restauracích. Vždy se držel stranou. Všehovšudy jsme na sebe narazili asi čtyřikrát. Myslím, že s Michim jsem za celý život prohodil tak maximálně deset vět. Nikdy nemrhal časem a v podstatě do restaurací chodil jen v případě, kdy kapela projednávala interní záležitosti. Jinak nejevil zájem.

Zdroj: SPARK - 02/2010
Poděkování: Vobusa

Existuje jeden strážce, který HELLOWEEN ctí jako vlastní duši. Je pro ně nepostradatelný a nenahraditelný. Dokázal složit zkoušku nejtěžší a jednou nohou visel nad jámou pekelnou - MARKUS GROSSKOPF

Neozbrojení a připravení k útoku

Podle tvrzení Andiho Derise to byl tvůj nápad překopat starou klasiku do nových aranží.

Původně jsem měl v úmyslu udělat něco se symfonickým orchestrem. Máme spoustu skladeb, které využívají motivy klasické hudby, a ta možnost se tedy sama nabízela. Myslím, že má vize se dokonale naplnila. S orchestrem zníme opravdu velkolepě. Současně jsme se také drželi myšlenky, že album by mělo obsahovat všechny naše nejúspěšnější skladby. Tak vznikl i průřez "Keeperů". Nemohli jsme si dovolit jeden opomenout. Na to jsou to příliš kvalitní alba a výroční deska takové monumenty musí obsahovat.

Pro tebe to prý nebyl zas až takový problém odklonit se od klasického zvuku HELLOWEEN?

Můj názor je, že jsme vždy experimentovali. Nikdy jsme se nepodřizovali stylu, ale pokoušeli se do tvorby vtěsnat motivy z jiných žánrů. Uvažovali jsme, že by nebylo špatné nahrát pouze akustické album. Jak se ale záhy ukázalo, byla by to asi celkem nuda. Šli jsme tedy ještě víc do hloubky a pokusili se každou skladbu zpracovat jinak.

Ne všechno jsou ale vaše nápady. Na albu se podílela řada vlivných hudebníků z různých koutů světa.

Není jednoduché změnit pohled na vlastní tvorbu. Dobře jsme věděli, že u toho musí být někdo další. Nejlépe ten, kdo se metalové hudbě nevěnuje vůbec. Jedině pak jeho úsudek mohl být zcela korektní a odpovídat našim požadavkům. Tento způsob práce dokonale prověřil kvalitu našich skladeb. Pokud je totiž melodie univerzální a použitelná ve všech dalších žánrech, potom jsi dobrý skladatel. Jsem hrdý, že HELLOWEEN za svou kariéru napsali tak dobrý materiál.

Je možné, že se na vás současné nahrávání projevilo natolik, abyste nasbírané zkušenosti zúročili u produkce další desky?

Maximálně co se práce s aranžemi týče. Mohu tě ujistit, že další naše album bude ryze metalová záležitost. Jsme teď nabuzení pro pořádnou kytarovou řežbu, takže těm, co jsou současným albem zklamaní, bohatě splatíme dluh.

Planý poplach před zkázou

Pokud by člověk mapoval celou vaši diskografii, zjistí, že od počátku nepřestáváte posluchače překvapovat. Po určité periodě se dostáváte do stavu, kdy se zcela otevřete experimentům a všem dokonale zamotáte hlavu. Cítíš něco podobného i u této desky?

Částečně ano, protože pětadvacáté výročí si zaslouží něco mimořádného, a podle toho to musí vypadat. Jsem toho názoru, že pokladnice našich klasických hitů je už definitivně vyčerpaná, a proto nebylo možné sestavit jen další výběrové album. Na druhé straně jsme neměli příliš mnoho prostoru, kde by se dalo ještě čerpat. Jsou to tři roky, co jsme vydali živák s průřezem naší dosavadní tvorbou. Nebylo tedy jednoduché být u příležitosti pětadvaceti let originální. Současně jsme udělali radost i sami sobě, protože pro nás to byla jedinečná událost a produkce byla zcela odlišná od všech našich dosavadních nahrávek.

Nemáš tedy obavu, že riskujete přízeň fanoušků?

Po celou naši kariéru riskujeme. Už tehdejší nástup Kiskeho a následující "Keeper Of The Seven Keys 1&2" byl velký risk. Nikdo nemohl vědět, jak se tyto nahrávky ujmou. Pak jsme zariskovali znovu. "Pink Bubbles Go Ape" a "Chameleon" představovaly další kroky do neznáma. Je to tím, že jsme se nikdy nepodřizovali trhu nebo požadavku vydavatelství. Každou nahrávku jsme dělali s vědomím, že to tak cítíme, že je od srdce. Pak jsme mohli jen doufat, že nás lidé pochopí. Samozřejmě se našla spousta takových, kteří nás zatracovali, a stejně to bude i se současným "Unarmed". Už jsem slyšel řadu poznámek, že jsme se museli definitivně zbláznit. Ale my oslavujeme. Je to náš mejdan, ke kterému se mohou všichni přidat, ale nikoho nenutíme. Z jistého úhlu pohledu může být i naše další řadové album velký risk, protože jsme odhodlaní, že natočíme desku ve stylu "Walls Of Jericho". Zřejmě to nadšeně uvítají starší fanoušci HELLOWEEN. Těžko ale říct, jak bude reagovat mladší generace, která nás zná hlavně díky posledním albům. Uvidíme, jaké budou ohlasy. Mohu slíbit, že vydání další desky nebude trvat dlouho, protože termín byl stanovený na říjen, maximálně listopad tohoto roku. Rozhodně se ale nebudeme vracet ke způsobům zpřed dvaceti let. Dnes vnímáme hudbu zcela jinak a nahrávka s obdobnou produkcí jako "Walls Of Jericho" by neobstála. Ani to není možné, protože HELLOWEEN je dnes úplně jiná kapela a tehdejší chemii si nevymyslíš. Ale co je důležité - máme chuť udělat opravdu syrové album, které stylově bude "Walls Of Jericho" hodně blízko.

Kdysi ses přidal k Hansenově kapele proto, že jsi hledal tvrdší styl hudby. Nahrávka "Walls Of Jericho" byla albem, se kterým jsi musel být maximálně spokojený. Jak jsi pak ale vnímal, že s "Keepery" přešli HELLOWEEN na melodičtější styl hraní?

Celá hádanka se zrodila u skladeb "Future Word" a "Dr. Stein". Měli jsme jen několik základních motivů, o kterých jsme přemýšleli, zda je zpracovat do výsledné podoby. Šlo to přímo z nás a nikdo pořádně netušil, jak se takové věci zrodily. Pokud ale hudba vzniká přirozeně, zřejmě to tak má být, a my nahráli první dema, se kterými jsme byli maximálně spokojení. Samozřejmě jsme nemohli ani tušit, jak vše zafunguje, protože podobným stylem nikdo nehrál. Kdo znal naše první album "Walls Of Jericho", byl zaskočený, říkal si, co ti HELLOWEEN vlastně vymysleli. Jenže právě tato dvě alba nám ukázala směr, jakým by se kapela měla v budoucnosti vydat. Tady se zrodili skuteční HELLOWEEN a dědictví "Keeperů" neseme s sebou v každé nahrávce.

Nebezpečná droga

Patříš ke členům, kteří jsou v HELLOWEEN od samotných počátků. Zároveň jsi také členem, který o HELLOWEEN nikdy nepochyboval a vždy věřil, že má smysl pokračovat. Co i v těch nejtěžších dobách udržovalo tvou důvěru ke kapele?

Vždy jsem byl hrdý, čeho se nám podařilo dosáhnout, a dokud svítala naděje, že kapela může pokračovat, nevzdával jsem to. Nemohl jsem to najednou zastavit. Stále se mě zmocňovala touha hrát a pokračovat s HELLOWEEN. Našel jsem dokonalé působiště, které bohatě uspokojovalo mé hudební choutky. Těžko se takové drogy vzdáš a už vůbec se ti nechce uvěřit, že celý příběh najednou skončí. HELLOWEEN byli nevyzpytatelní jako sám život. Neustále se měnil styl, nahrávací společnosti, odcházeli přátelé, přicházely nové tváře. Zažili jsme skvělou dobu, ale také se ocitli téměř na samotném dně. Časem si člověk na takové změny zvykne a zjistí, že šance existuje za každé situace.

Vaše kariéra byla vůbec jeden velký balast a pravidelně jste z vrcholu spadli rychle dolů. Asi poprvé jste byli na pokraji rozpadu v roce 1993, kdy jste vyhodili Kiskeho…

(Markus mě přerušuje) Nebylo to jen v této době. Nikdy jsme neměli pevnou půdu pod nohama. HELLOWEEN byli vždy nevyzpytatelní a život s námi není jednoduchý. Neumíme dělat věci na objednávku, ale naopak děláme rozhodnutí, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou pro kapelu nejlepší. Jsme ale také jen lidé, kteří přirozeně chybují. I když, co se týká HELLOWEEN, nelituji ničeho.

V hodně špatné situaci jste se ocitli v roce 1995, kdy váš bývalý bubeník Ingo Schwichtenberg skočil pod jedoucí metro a vy jste byli nekonečně spojováni s jeho sebevraždou. Kolovaly zprávy, že důvodem tohoto činu bylo jeho vyhození z HELLOWEEN

Na to dnes neexistuje přesná odpověď. Kdo zná celý ten příběh, dobře ví, že s Ingem nebylo možné dál spolupracovat. Tedy pokud chceš mít skutečně profesionální kapelu. Byl velmi nemocný, a i když jsme se snažili mu pomoct, jeho přístup byl negativní. Dávali jsme mu další šanci, vzali ho na turné po Japonsku, najali pro něj odbornou pomoc, ale byl pod velkým vlivem drog, alkoholu a schizofrenie. Bylo jednoduché napsat, že Ingo spáchal sebevraždu deprimován, že nemůže být dál členem HELLOWEEN. Dodnes je to citlivé téma a s Ingem jsem se nikdy definitivně nerozloučil. Při pohledu na staré fotografie to stále uvnitř bolí…

Chápu dobře, že ani HELLOWEEN nebyli čistí a během kariéry jste přičichli k drogám?

Vlastně jsem to byl já, kdo začal s Ingem brát drogy. Chtěli jsme si hlavně užívat a pravidelně jsme byli na párty sjetí. Na rozdíl od Inga jsem ale věděl, kdy mám přestat, abych mohl druhý den fungovat. Ingo neznal hranici a zacházel do extrémů. Pořád se okolo nás pohybovali lidé, co zvrhle chlastali a brali kokain. Bylo těžké se tomu vyhnout. Navíc, my jsme od zbytku kapely v jiné pozici. Kai, Weiki a Michi psali skladby a my s Ingem stáli tak trochu v pozadí. Daleko víc jsme pařili a nemuseli se zaobírat myšlenkami na kapelu. Každý večer jsme vyráželi do ulic, obcházeli bary, a čím častěji, tím větší byla naše potřeba. Můj osobní zlom přišel ve chvíli, kdy jsem zjistil, že jsem schopen skládat, a to mi dalo nový cíl. Přestal jsem brát drogy a soustředil se na práci pro kapelu. Pro Inga už ale nebylo cesty zpět. Bylo obtížné ho přesvědčovat, že má přestat. Vždyť jsem to byl já, kdo s ním rozjel tenhle špinavý život.

Poté co jste jej vyhodili z kapely, snažili jste se mu ještě pomoct?

Měl naši plnou podporu. Podařilo se nám ho na pár týdnů dostat na odvykací kúru, obstarali jsme mu profesionální zdravotní péči. Pro mě osobně bylo zdrcující pozorovat, čím vším Ingo prochází. Neskutečně trpěl a já cítil s ním. Nemohl jsem přenést přes srdce, že "ubližuji" svému příteli. Neuměl jsem se zbavit starých vzpomínek, kdy mi všechno připadalo báječné a Ingo byl pro mě nezaměnitelný parťák.

Rozvrácená rodina a vytrpěný mazánek

K Ingově nevyrovnanosti se ještě přidaly problémy s Kiskem, který byl na vyhazov už v roce 1991, kdy Weiki poprvé oslovil Andiho, zda by se nechtěl k HELLOWEEN přidat. Michi prý usiloval nejen o jinou tvář kapely, ale především jeho chování bylo mnohdy nad rámec lidského chápání…

Snažil jsem se jeho manýry přehlížet. Pro mě bylo klíčové, že po albu "Chameleon" chtěl HELLOWEEN směrovat podobným alternativním stylem, což se ale neshodovalo s úmysly ostatních členů. Na "Chameleon" jsme se pokusili víc experimentovat. Pak jsme ale opět chtěli nahrát metalovou desku, která bude mít blíže k našim kořenům. To se s představami Michiho neslučovalo. Snažili jsme se ho pochopit a najít nějaký kompromis, ovšem on byl neústupný. Sám dneska dobře vidíš, co dělá za hudbu. Kdybychom mu vyšli vstříc, byli bychom zcela jiná kapela a postrádali vlastní identitu. To co dnes slyšíš na jeho sólovkách, by podle něj měli být HELLOWEEN.

Jak si ale mám vysvětlit, že kupříkladu nejpopovější skladbu z "Chameleona", "Windmill", nenapsal Kiske, ale Weikath?

Weiki se dokonale přizpůsobil produkci alba, které byly napsány přesně pro Michiho hlas, ovšem i tak byl Kiske nespokojený a vyžadoval větší progresivitu. Nikdo nic takového ale už nechtěl, a když Michi nesouhlasil s dalším vývojem kapely, nemělo smysl si ho držet jen kvůli hlasovým kvalitám. Plnil by pouze úlohu "najatého" zpěváka. My jsme však potřebovali plnohodnotného člena, který se s kapelou ztotožňuje.

Dalo se předpokládat, že sáhnete po Derisovi. Připadaly v úvahu ještě nějaké další alternativy kromě Andiho?

Nikoho dalšího jsme v záloze neměli a doufali jsme, že Andi naši nabídku přijme. Nebyli jsme si ale jistí. Věděli jsme, že uvnitř PINK CREAM 69 jsou napjaté vztahy, ale jako kapela byli úspěšní a měli před sebou slibnou budoucnost. Naše intuice se však potvrdila, Andi se v kapele skutečně trápil. Po rozhovorech s námi rychle nabyl přesvědčení, že v HELLOWEEN se bude opět cítit spokojený a najde vnitřní klid.

Zdroj: SPARK - 02/2010
Poděkování: Vobusa

INGO SCHWICHTENBERG - In memoriam

Ingo byl nejen původní člen kapely, ale především bubenický talent, kterému kritici věštili velkou budoucnost. Těžko se dalo odhalit, že za jeho věčně usměvavou tváří se schovává člověk, který trpí schizofrenií a silnými depresemi. Svou "spásu" našel v drogách a alkoholu. Zlí jazykové tvrdí, že Ingo se nikdy nesmířil s odchodem Kaie Hansena a nebyl pak schopen kontrolovat stav osobnosti. Několikrát odmítl léčení a stala se z něj nepoužitelná troska. V roce 1993 byl donucen kapelu opustit. Paradoxně pomocnou ruku mu nabídl právě Hansen, který měl pro něj místo v GAMMA RAY. Podmínkou bylo, že Ingo půjde na léčení a bude čistý. Neschopen ale ustát své stavy a vlivem silné závislosti skoncoval Ingo 8.března 1995 svůj život skokem pod jedoucí metro. Bylo mu devětadvacet let. Rozpoutala se mediální vlna, že právě HELLOWEEN jsou částečně odpovědní za toto tragické úmrtí. Kapela mu věnovala své následující album "The Time Of The Oath".

MICHAEL KISTE - ZAKLETÝ IDOL

Vzývavý, obdivovaný, jedinečný, nesmazatelný a proklínaný. Takový byl a zřejmě nadále bude Michi Kiske. V osmnácti letech se vrhá po mikrofonu v nadějných HELLOWEEN a následuje raketový vzestup, který Michimu nenávratně zamotá hlavu. Natočí dvě komerčně nejúspěšnější desky kapely - " Keeper Of The Seven Keys 1&2". Díky svému výjimečnému rozsahu se stává ikonou vysoko pějících vokalistů a ovlivní tak další generace frontmanů. Světová popularita, nadšené davy uctívající ho jako modlu a tisk nešetřící chválou vynesou Kiskeho na pěvecký Olymp. Avšak minimálně u turné k druhému dílu "Keeperů" se projeví Michiho ego. Pro kapelu se stává nesnesitelnou primadonou, která se chová jako nevyzpytatelná střela. Napětí se naplno rozohní s komerčními neúspěchy následujících dvou nahrávek "Pink Bubbles Go Ape" a "Chameleon". Kiske se stává neovladatelným a i ve svých tvůrčích představách se s kapelou rozchází. Weikath jeho manýry dlouho trpí, avšak v roce 1993 mu dochází trpělivost a po konzultaci s ostatními členy je Kiske z kapely vyhozen. Současně kolují spekulace, že Kiske nahradí Bruce Dickinsona v IRON MAIDEN. Nestalo se tak a Michi zůstává na volné noze. Jeho tvrzení a vyjádření k metalové scéně však šokují celý svět. Kiske prohlašuje, že metal je nudný a pro něj již zcela vyčerpaný žánr. Nechce být s tímto stylem nadále spojován a začíná budovat novou identitu. O to větším překvapením je, když se v roce 1996 objeví jako host u Hansenových GAMMA RAY. Rok nato jejich spolupráce pokračuje a Hansen naopak přijme pozvání na Kiskeho první sólovku "Instant Clarity". Trvá celých pět let, než se Kiske s pompou odhodlá podílet na metalovém projektu. Všechny jeho typické atributy oprášil Tobias Sammet (EDGUY) s metalovou operou AVANTASIA. Comeback se ale nekoná. Kiske je zabředlý ve svém nitru a buduje novou kapelu SUPARED. Fanoušci nejeví zájem a Michi zažívá další zklamání. Reputaci si snaží napravit v další metalové opeře AINA. A by toho nebylo málo, nazpívá Kiske o dva roky později metalovou šlehu pro brazilského vokalistu Renata Tribuzyho. Současně se také objeví na EP Sammetových EDGUY a jeho jméno je opět skloňováno metalovými periodiky. Michi se obhajuje, že to pro něj nic neznamená, hostování přijímá nezávazně a plnohodnotný návrat na metalovou scénu stále popírá. Důvody, proč se účastní nahrávání prvotiny nové kapely Tima Tolkkiho (STRATOVARIUS) nebo čím ho zlákal Kai Hansen na nadcházející desku GAMMA RAY, zná asi jen on sám. Pravidelně je zasvěcován i do dalších pokračování AVANTASIE, díky které nelze brát jeho výroky ohledně metalové hudby vážně. Tobbias Sammet se kdysi k celé situaci otevřeně vyjádřil slovy: "V případě AVANTASIE jsme nikdy neřešili, zda půjde o metalové skladby nebo balady. Měl možnost celý materiál slyšet a neměl k tomu jedinou výhradu. Za tu dobu, co se známe, si nemyslím, že by měl negativní přístup ke všem metalovým kapelám. Víc se ho dotýká, když mu lidé diktují, co by měl dělat. Bude-li chtít nahrát metalové album, udělá to ze své vůle." Kiske se tedy nikdy definitivně metalu nevzdal. Odloučil se jen a pouze od HELLOWEEN. S nimi odmítá nadále spolupracovat. Jeho novou kapelou je formace UNISONIC, kterou tvoří bývalí členové PINK CREAM 69. Kapela právě nahrává debutové album a vystoupí na letošním festivalu Master Of Rock.

HELLOWEEN TRAX

Ingo Schwichtenberg (1989)

Ke hraní mě přivedli AC/DC. Na zadní straně obalu desky "Let There Be Rock" byla krásná fotka s bicí soupravou. Když jsem jí viděl, řekl jsem si: "Wow, to je něco" V tu chvíli mě napadlo, že chci hrát na bicí.

Michael Kiske (1989)

Hraní v Doningtonu byla velká legrace, akorát tam umřeli dva lidé (Někdo, nejspíš Michael Weikath, se směje v domnění, že jde o vtip) Nedělám si srandu, to je pravda!

Michael Weikath (1989)

Britové mají svojí vlastní angličtinu. Pořád vymýšlejí nová slova, aby ti ukázali, že jsi jenom blbec z kontinentu. Ale při několikáté návštěvě jim začneš rozumět.

Michael Kiske (1993)

Námět na obal k desce "Chameleon" mě napadl, když jsem nahrával zpěv. Každá skladba je jiná, musel jsem vystřídat hodně barev hlasu, a řekl jsem si, že kapela je vlastně chameleon, měmí barvu s každou písní. Chtěl jsem taky, aby byl obal pozitivní a barevný. A ostatním se můj návrh líbil… Po albu "Pink Bubbles Go Ape" nám hrozilo, že vypadneme z rovnováhy, kvůli všem těm problémům, co jsme tenkrát řešili. Ale teď už jsme se našli, je to vidět na tom, že deska "Chameleon" se dobře prodává. Udělali jsme ji tak, jak jsme chtěli, bez ohledu na to, jestli se někomu bude líbit nebo ne. Všechno děláme přirozeně, nikdy nepromýšlíme, jakým směrem se dát. Kdybych chtěl znovu dělat speed metal, dělal bych ho. Ale speed metal je nuda, je jednotvárný, pořád dokola. Už ho dělat nechceme, jestli se to někomu nelíbí, tak zkrátka nejsme kapela pro něj. Někteří lidé mají dost primitivní představy o síle a energii. Leckterá thrashmetalová alba mi přijdou na poslech strašně nudná, bez energie, bez nových nápadů. A pak slyším baladu od AEROSMITH, která mě svojí energií posadí na zadek. Energie nesouvisí s rychlostí a s hlasitostí, ale s emocemi.

Michael Weikath (1998)

Se STRATOVARIUS máme hodně společného, alespoň to lidé tvrdí. V jejich hudbě jsou světlé chvilky, ale měli by se víc snažit, být originálnější. Myslím to jen jako konstruktivní kritiku, hodně jejich věcí se mi líbí, a líbily by se mi ještě víc, kdyby byli originálnější.

Markus Grosskopf (2007)

Andi Deris má stále nové a osvěžující nápady. Jeho šestnáctiletý syn poslouchá všechny ty moderní kapely a to Andiho možná trochu inspiruje. Máme svůj styl, se kterým se lidé identifikují, ale musíme ho samozřejmě občas ozvláštnit nějakými moderními prvky. Držíme se v mezích stylu, ale neustále experimentujeme.

Michael Weikath (2007)

Fanoušci mají málokdy pravdu. Názoru fandy, kterému je pětačtyřicet nebo šedesát, si vážím mnohem víc než názoru mladšího fanouška, který nezažil šedesátá a sedmdesátá léta. Všechna moje tvorba vychází z této doby, ale mladí lidé o ní nic nevědí. Těžko pak mohou naši tvorbu kritizovat. Názor starších lidí má u mě zkrátka větší váhu.

Michael Weikath (2007)

DRAGONFORCE jsou jediná britská kapela, která zní jako skupina německá. Zpěvák má dokonce německou výslovnost. Na můj vkus jsou příliš hektičtí. My jsme ze začátku hráli skoro tak rychle jako oni, ale zpomalili jsme, protože se to nedá dlouho vydržet. Stále píšeme i rychlé skladby, ale není přece možné mít všechny skladby stejné. A to oni zatím mají. Počkejte, jak budou DRAGONFORCE hrát za pět, šest let.

Zdroj: DVD Live On 3 Continents (2007)
Poděkování: Vobusa

JOINING HELLOWEEN

Markus: Sex, drogy a rock´n´roll, 25 let u Helloween. Začínali jsme hrát někdy v roce 1981 a v tý době to všechno už existovalo. My jsme to rozhodně nevymysleli. Všechno už to tu bylo. My jsme akorát něco přidali.

Weiki: Mě vstrčili do kapely někdy v roce 1982 nebo 1983. Líbila se mi kapela Iron Fist, která byla v Hamburku známá z takzvaného Klubu muzikantů nebo jak se tomu říkalo. Existovala skupina poloprofesionálních kapel, který do toho klubu patřily. Já a moje divná kapela a jiná divná kapela, ve který na basu hrál Markus, jsme do toho klubu patřili taky. Na jedný straně ta kapela byla hodně imponující, protože tam byli lidi, kteří toho hodně dokázali. Na druhý straně to byla nejpříšernější a nejtvrdší kapela, kterou jsem kdy viděl...

Markus: ...taky jsme si mysleli, že jsme dobrý...

Weiki: ...já jsem si to rovněž myslel. Tedy aspoň většinou. Do tý doby, než zahráli "Gorgar". To bylo dost šílený. Ale já jsem si to zapamatoval a nikdy na to nezapomněl. A říkal jsem si, že je zajímavý, že si vzpomeneš dokonce na takový šílenosti: jako na to "Gorgar will eeeat youuu". Ale taky jsem si myslel, že to všechno není tak špatný. Alespoň je to dost "heavy". Kdyby se do těch všech blbostí dala přidat špetka melodie, mohla by to být docela dobrá mixatúra.

Markus: Někdy v 80-tých letech, když už s námi hrál Weiki, nás zvolili za nejošklivější kapelu v metalu. Ne protože on se k nám přidal, ale tak všeobecně. To se mi v tý době dost líbilo, tenkrát jsem tomu říkal "Peklo spreje na vlasy" a já jsem na to byl hodně pyšnej, že nás zvolili za nejošklivější kapelu.

Weiki: Stali jsme se nejošklivější kapelou v Shit Paraderu, což byl tenkrát novej americkej magazín. To bylo skvělý a my jsme na to byli opravdu tak nějak pyšný.

Andi: 1994-moje začátky u Helloween. Byla to jedna z nejzásadnějších změn v mým životě. Nebylo to jednoduchý rozhodnutí. Předcházelo tomu to, že mi Weiki zavolal už po vydání alba Keeper 2. Tou dobou jsem ale právě ve studiu nahrával demáče s Pink Cream 69. Ti kluci patřili mezi moje nejlepší kamarády a já jsem nikdy - ani na sekundu - neuvažoval o tom, že bych je opustil. I kdybych měl přestoupit ke kapele, která má na kontě Zlatý či Platinový desky. Prostě mě to tenkrát nenapadlo. Nenapadlo mě to ani po albu "Pink Bubbles". Ale o několik let později, po albu "Chameleon", ano. To když jsem měl vážné problémy s mými spoluhráči. Asi se jednalo o cestu nejmenšího odporu…… Přesto zůstává skutečností, že na mě čekali "tykve". A oni měli rádi mojí muziku, chtěli mě do kapely a to nejenom jako zpěváka, ale i jako autora. Během dvou měsíců bylo evidentní, že to bylo správný rozhodnutí a jasný bylo všechno nejpozději tehdy, když se už údajně mrtvým "tykvím" podařil fantastický comeback, který byl nastartován albem "Master Of The Rings". To bylo neuvěřitelný…neuvěřitelný.

Sascha: U nás obou to proběhlo podobně. Dá se říct, že jim je náš producent Charlie Bauerfeind, který nás oba dva znal, doporučil.

Dani: Dá se to tak říct. A potom zazvonil telefon, dostali jsme letenku a potom…v jednom okamžiku…byl člověk na ostrově. Na tom ostrově. Na tom ostrově s jednou horou…. (smích) Ne s padesáti horami, ale s jednou horou.

Sascha: Byli jsme na ostrově a najednou se šlo do studia a už jsem nahrával kytary. U něho a jeho bicích to bylo stejný. Šlo to hodně rychle. Ale oni nás tak testovali a chtěli vědět, jestli jsme schopný jít do toho. Jestli se vyrovnáme s tím tlakem. A na každýho z nás to byl hodně silný tlak.

LIFE SINCE HELLOWEEN

Weiki: Hodně lidí říká, že úspěch prvního a druhýho dílu alb Keeper ukázal, kdo je skutečný šéf v dějinách metalu. Bylo velmi příjemný být v pozici, ve který člověk měl volný ruce. To bylo v pořádku. Prostě existuješ, nahráváš alba a každej o tom mluví a ty lezeš na pódium. Babičky v metru - protože jsme měli špatný smlouvy, neměli jsme na taxíky - nás prosily o podpisy pro vnuky. To bylo jedno ze znamení, že jsme slavný. Anebo listuješ v trafice magazíny a tvůj blbej ksicht je na titulní stránce a ty se podíváš doprava a všichni ty lidi se na tebe dívají, protože tě viděli na tý titulní stránce. TO JE ON. A ty se prostě snažíš co nejrychleji zmizet. To bylo opravdu hodně divný.

Sascha: Nemusím si přivydělávat bokem, protože tahle kapela je plnohodnotnou prací, což je samozřejmě pozitivní aspekt. To byla první zásadní změna. A potom člověk samozřejmě má šanci vidět daleký, široký svět.

Dani: U Helloween se pracuje na velmi profesionální úrovni. Koncertujeme po celém světě, máš management. Všechno funguje na velmi profesionální úrovni. Tak tomu u kapel, u kterých jsem hrával dřív, nebylo. Ty na to bohužel neměli.

Sascha: Má to samozřejmě hodně pozitivních aspektů v porovnání s kapelami, se kterými jsme dříve spolupracovali. Máš víc svobody a neexistuje tolik věcí, které by ti bokem ubíraly volný čas. V kapelách, ve kterých jsme dříve hrávali, neexistovalo zázemí, který by ti umožnilo se více soustředit na práci na písničkách nebo ve studiu. To se mi tady hodně líbí. Samozřejmě tady existuje i pár negativních aspektů. Jako například to, že strašně moc cestujeme a tím pádem člověk není moc často doma. Ale my jsme to nakonec přesně takhle chtěli a tak jsem s tím spokojený.

HELLOWEEN SOUND

Andi: U každého z nás je přístup ke kompozici písničky hodně odlišnej. Vím, že každý z nás má svůj vlastní recept a že každý z nás při "vaření" improvizuje. Já osobně většinou sedím u televize a brnkám si na kytaru a hraju, co mě zrovna napadne. Tak jsem to dělal v uplynulých 15, 20 letech a tak to zřejmě budu dělat i v průběhu dalších 15, 20 let. Protože je to koníček a protože to všechno nechci brát příliš vážně. Kdybych si sedl a umínil si napsat hit, určitě by to nevyšlo. Tak to nefunguje. Takže raději jenom tak - jako obvykle - sedím s mojí kytarou a hraju, protože mě to baví. No a někdy si najednou řeknu: "Co to bylo?" Posléze to zkusím zahrát ještě jednou, což většinou funguje - moje krátkodobá paměť se zdá být v pořádku….(smích). Potom u toho zůstaneš, pracuješ na tom a možná najdeš jednu nebo dvě pasáže, který se k tomu hodí. A potom se klidně může stát, že za dvě hodiny dáš dohromady písničku. Taky je možný, že tu pasáž uložíš na 3, 4 týdny na stranu do té doby, než dáš dohromady jiný pasáže, které se k tomu hodí. Ale na to neexistuje žádný dokonalý návod. U mě jde spíš o to fanouškovství, o tu lásku ke kytaře, k hudebnímu nástroji. Ani ne tak k hudbě, jako spíš ke kytaře. V tu chvíli, když dokomponuješ písničku, začíná opravdová práce. Začíná nahrávání. Všechno musí být dokonalý, protože to, co uděláš, bude navěky dokumentovaný na albu. A možná, že se venkovnímu světu nebude líbit co jsi udělal. To je jako neúspěšné dítě. Protože album je pro tebe jako dítě. A s dětmi je to prostě tak, že chceš, aby je měl každý rád. To bohužel není možný.

Sascha: Dobrá věc na týhle kapele je - a o tom se v rozhovorech zmiňuju pokaždý - že v ní jsou ty nejrůznější charaktery a že každej z nás komponuje. A každej z nás komponuje absolutně vlastním způsobem. A každej má vlastní vkus, což tahle kapela prostě vyžaduje. Jinak by s ní člověk nehrál. Z týhle mixatúry se vytváří typickej zvuk Helloween. Že s novými členy kapely dostaneš i poněkud odlišný zvuk je normální. Tedy alespoň pokud to není jako u jiných kapel, kde směr a zvuk udávají dva členové. Tady v tom vládně relativní volnost a každej charakter se může volně vyvíjet. To je výhoda.

SINGING-QUESTION

Andi: Téma zpěvák bylo neustále přítomný. Můj problém spočívá v tom, že musím nahradit tři zpěváky. Nebo abych to vyjádřil přesně: zkoušel jsem v minulosti nahradit tři zpěváky. Jednalo se o Kaie, našeho prvního zpěváka, potom tam byl Michi, což je skvělý zpěvák a potom jsem tady já. A já sám se rovněž chci ukázat. Před koncerty Keeper Of The Seven Keys jsem si řekl, že na to kašlu. Používám vlastní techniku a na ostatní zapomínám. Jasně. Jsou skladby, který kvůli tomu naživo nehrajeme, jako "Perfect Gentleman", kvůli čemu mi krvácí srdce. Ale ty se prostě nedají zpívat v rámci dvouhodinového koncertu, protože bych se musel vrátit k té rock´n´rollové "řvací" pěvecké technice. Po takové písničce se nemůžu jen tak vrátit ke klasické technice se všemi těmi vysokými polohami, ve kterých ti drnčí plomby. Řekli jsme, sakra, ty písničky vynecháme, i když to bude bolet. Naštěstí máme dostatek skvělých písniček v mezích mojí pěvecké techniky. V rámci tohoto turné jsem se stejně rozhodl pro kompletní změnu techniky. Vrátil jsem se k tý starý technice, kterou jsem používal na prvním albu Pink Cream. S písničkami z Michiho éry to funguje stejně dobře jako s velkou částí mých písniček. Možná to zní trochu odlišně, protože je zpívám touto technikou. Teď připravujeme DVD…. Poslouchal jsem několik novějších koncertních záznamů a musím říct, že zní dobře. Jinak než ve studiových verzích, ale podobně dobře. A ohledně otázky zpěváka, který nahrazuje jiného zpěváka…. Z tý slepý uličky stejně neexistuje cesta ven. To je starý anglický přísloví a je dobrý. Je to pravda. Nejde to. Někdo tě má rád, někdo tě nenávidí a ty vůbec nevíš, proč tomu tak je. To je jednoduchý - prostě s tím žiješ.

LYRICS

Andi: Na textech pracuju tak, že začnu s názvem, který si někdy napíšu na papír. Věci, u kterých si říkám, hele, dobrá věta, zajímavý téma, o tom bych měl konečně něco napsat. Někdy z této věty vznikne písnička. Pro mě je důležitý, abych se s tím mohl v pohodě identifikovat. Proto pro mě jsou texty velmi důležitý. Bez textu je klidně možný, že zamilovanou písničku odložíš. Nemyslím si, že by se to hodilo. Na druhé straně se obávám, že jsme něco takového už udělali. Na to neexistuje dokonalý návod. Píšeš tak, jak se cítíš. Co ti vadí? Cítíš se opravdu dobře? To by mohlo být dobrý album, ale trocha "happy, happy Helloween" v tom je pokaždý. Někdy ti takové veselé písničky dají hodně zabrat, protože se například necítíš nejlíp. Posluchač kapely od ní očekává dávku radosti a to je v pořádku. Je důležité být jednou z mála metalových kapel na této planetě, které hrají metal s pozitivními texty. My nikomu neříkáme, běž, skoč ze střechy, zastřel se, ty idiote. To se mi vůbec nelíbí, protože to definitivně není můj svět. Taky to není heslo mého života.

SPEED UP!

Sascha: Hlavně on musí určit rychlost.

Dani: Jasně. Hlavně já musím určit rychlost. Proč?

Sascha: Protože jsi bubeník.

Dani: Protože jsem bubeník (smích)

Zdroj: DVD Live On 3 Continents (2007)
Poděkování: Vobusa

THE PRESS

Andi: Tisk nám byl celkově nevybíravý pouze v Německu. Oni nás…..Jak to mám říct? Nechci být neférový, protože nám taky hodně pomohli, ale prorok ve vlasti vždycky dostane o stránku míň. Je to znát i na našich Zlatých a Platinových albech, který jsme získali v zahraničí. V cizích zemích hrajeme v halách s kapacitou mezi 4000 a 8000, někdy dokonce na stadionech. V naší vlasti hrajeme v klubech pro 1000 až 1500 lidí. Ale to je zcela v pořádku, protože na tomto turné jsme odehráli skvělý koncerty a po dlouhý době mě dost bavilo hrát v Německu. Pocítil jsem, že doma existují fanoušci metalu, co na nás mají chuť. A že se nenechají odradit tím, co se o nás píše v časopisech.

FANS

Andi: S Pink Cream jsme to našlápli kolem roku 1990 jako předkapela White Lion a mezi tehdejšími s dnešními fanoušky nevidím rozdíl. Jediný rozdíl spočívá v tom, že metalové publikum má v sobě větší nadšení. Pink Cream se mnou byli - jak informovanější diváci budou vědět - spíš hard rockovou kapelou. V metalu existuje daleko víc nadšení. Vlajku nahoru, žádné kompromisy a podobný věci. Tam jde pouze o metal, nade vše. To se mi líbí.

Dani: Fanoušci jsou tam všichni skvělý. Sao Paulo včera bylo opravdu skvělý. Bylo tam 6000 nebo 7000 fanoušků, na třech poschodích.
Andi: Když s tebou publikum zpívá a ty vidíš každý pohyb jejich rtů, je dokonalý, že se na ty rty můžeš dívat, abys věděl, co bude následovat. Někdy zapomeneš texty, to už se mi taky stalo - to je prostě výborný. To není poklepávání na rameno nebo vychvalování sám sebe. Jednoduše to dokazuje, že ty lidi sdílí tvoje pocity, že ty lidi mají podobné obavy a potřeby jako ty, i když žijí 10 000 kilometrů dál, často v hodně horších podmínkách. Nakonec to dokazuje, že my všichni chceme jednu jedinou věc. I když jsme se v posledních tisících letech tak často navzájem nakopávali. Chceme dobře žít. Přímý kontakt s fanoušky je hodně důležitý. Můj problém spočívá v tom, že téměř pokaždé musím zůstat v mém hotelovém pokoji se smíšenými pocity a nevycházím, protože venku jsou buďto 3 stupně pod nulou nebo sněží nebo se potím. O dva dny později starej Deris chytí bronchitidu a musí začít brát antibiotika a kortizon a turné musí být přerušený. A na to nemám chuť. Tady v Jižní Americe mě můžete potkat venku častěji, protože je tady poměrně teplo a dokonce se po koncertě teploty pohybují okolo 20 stupňů. Tady neexistuje nebezpečí toho, že bych se mohl nachladit a tak je to v pohodě. Taky nemusím mít obavy z toho, že mě bude objímat holka s nachlazením nebo bronchitidou a já bych od ní nainhaloval viry a potom na dva dny onemocněl. To se tady stává málokdy. Klima je zde zdravější a proto se mezi zdejší fanoušky rád vypravím. Takže ještě jednou, drazí Evropané - a v této souvislosti i drazí Severní Američané, kteří se se mnou nemohli sejít v New Jersey, když tam bylo venku 43 stupňů pod nulou - přijměte prosím moji omluvu za to, že mě tak často nevídáte. Doufám, že tomu rozumíte….(smích)

GIRLS - GIRLS - GIRLS

Andi: V zahraničí automaticky vidíš o hodně víc holek, protože páry jsou vždycky spolu. Žiju teď 8 let ve Španělsku a musím říct, že ta srdečnost a pohoda v těchto končinách nejsou pouhé legendy nebo klišé, ale něco, co vidím každý den. Páry spolu tráví každou volnou sekundu. Když se dva milují, neexistuje nic, co by je mohlo rozdělit, ani žádný metalový koncert…...(smích)

AFTERSHOW PARTIES

Sascha: Samozřejmě můžeš po koncertě absolvovat mejdan, ale nedá se to dělat neustále, protože posléze jsi tak vyřízenej, že už ani nemůžeš stát. Hlavně pro zpěváka a bubeníka je to těžký, protože oni se ze všech nejvíc namáhají. Je to pro ně těžký a pro ostatní taky. To platí pro techniky a pro muzikanty. Jestli chceš hrát konstantně dobře, nemůžeš to dělat.

Dani: Jasně. Někdy jsou s náma na turné kapely, který s námi hrají pouze dva nebo tři týdny. Pro ně je to jako kdyby byli na dovolený. Ty někdy chlastají každou noc a diví se, proč nepijeme s nima. Ale když jsi na turné rok a půl jako my právě teď, tak to prostě nejde. To prostě nejde. Protože potom nemůžeš podávat sto procent a jednoho dne skončíš. My se po koncertě věnujeme vlastně pouze osobní hygieně.

Andi: K mejdanům dochází velmi často. Naštěstí se jich ne každý člen kapely a techniky zúčastňuje. Jeden oslavuje tady, druhý tam a posléze se k tobě stejně ty veškeré historky dostanou. Většinou se samozřejmě nezúčastňuji, protože druhý den musím fungovat. Našel jsem společně s mým novým spoluhráčem Danim zdravý střed. Ten je bubeníkem a ničitelem minimálně jedné lahve vína za noc. Od té doby, co s námi ten kluk hraje, mi nic nechybí. Je to skvělý chlapík, z kterého se za posledních pár měsíců stal velmi dobrý kamarád. A taky je to milovník vína. Jedinýho nápoje, kterému se na turné věnujeme. S Danim jsme se domluvili na tom, že se z nás na turné stanou znalci vína. Až se po skončení turné vrátíme k našim Bownmores a Island Whiskies…..(smích) Ale na turné hraje důležitou roli dobré, červené víno.

ANDI DERIS

Dani: Pohodovej chlapík. Moc pohodovej chlapík. Skvělej zpěvák. Naučil jsem se toho od něho hodně. Je to můj gurmánskej brácha. Ukázal mi svět vína. Je to můj kmotr, který mi ukázal všechen ten luxus, jako Cohibas a podobný věci.

TOUR 2006

Andi: U Helloween určitě neexistuje jízdní řád, podle kterého by se dali uvést do pohybu úspěšné koncerty. Upřímně musím přiznat, že toto je první turné, v rámci kterého všechno probíhá absolutně pohodově, kde je kapela spokojená sama se sebou a kde cítíme, že se publiku líbíme. Se všemi těmi chybami, které možná ani nejsou slyšet. Já se taky někdy jdu podívat na koncerty mých oblíbených kapel a posléze se bavím s kytaristou nebo zpěvákem a ti si stěžují: "Sakra, katastrofa, chyby, hráli jsem hrozně!" Ale já něco takového neslyším a jenom řeknu: "Promiňte, ale mě se to hodně líbilo". Cítí to tak zřejmě většina kapel. Na pódiu máš ten dojem, že to bylo příšerný, ale lidi před pódiem si myslí, že to bylo skvělý. Byl to bezva mejdan a tak by to mělo být. Nejdůležitější je, aby se lidi skvěle bavili. Potom je jedno, jestli uděláš pár chyb nebo ne.

Dani: Je to samozřejmě skvělý, ale já to momentálně ještě nemůžu hodnotit. Až budeme mít zase nějakou přestávku, budu potřebovat pár týdnů……A všechno si to zpětně nechám projít hlavou. Nemůžeš si všechno pamatovat. Proto se fotí a proto se nahrávají DVD…. (smích a ukazování na kameru)

ON THE ROAD

Andi: Život v tour busu……. Je hodně odlišný. Svatý Grál. To není tak špatná definice tour busu, protože to je tvůj obývací pokoj, tvůj nemocniční pokoj, tvoje herna, tvoje mejdárna, tvoje kuchyně tvoje koupelna, prostě tvoje všechno. Žiješ v tom a tvůj zadek je přemísťován z bodu A do bodu B a ty to ani nezaregistruješ. A když jsi po polovině láhve vína utahanej a hlava se ti motá, lehneš si do tvojí kóje nahoru a tvůj manažer tě vzbudí druhý den ráno a vykopne tě z postele. Po 4 měsících turné je to hodně zvláštní představa, že jsi někdy měl i něco takovýho, jako je vlastní domov. Takže tour bus je skutečně Svatým Grálem pro všechny.

Weiki: Hodně koncertujeme a na turné je s námi hodně odlišných charakterů Vždycky je to tak 12 až 16 lidí……..

Markus: Jo, jo…..

Weiki: Někdy je hodně těžký být v pohodě a příjemnej a tak dále a chovat se k sobě navzájem dobře. Lidi se nás ptají, jestli to není všechno daleko komplikovanější, čím déle turné trvá. Na tomhle turné máme skvělou snůšku charakterů. Každýmu se čas od času stane něco špatnýho, každej se dostane do blbý situace a chce na někoho řvát nebo někoho mlátit. Dá se to vysvětlit pouze tak, že všichni mají hodně zkušeností.

Markus: Umění spočívá v tom, se opět uklidnit. Vždycky dojde k něčemu blbýmu, když jsi v autobuse s patnácti lidma. S charaktery, s kterými jsi předtím ještě nikdy nespolupracoval. A najednou jsi na turné několik měsíců a stanou se nějaký věci. V noci spolu sedíme, vypijeme pár piv, bavíme se. V tu chvíli poznáš lidi o hodně líp a potom to všechno funguje.

Weiki: Mám ten dojem, že se všichni tihle lidi řídili tím, že k sobě budou příjemný a opravdu to fungovalo. Je nezdvořilý, když na sebe lidi řvou nebo když začnou šílet. Kdokoliv by se takhle začal chovat. Cítil by se tady hodně blbě. My se nechceme podbízet, ale chceme akorát využít tuto příležitost a hodně poděkovat našemu realizačnímu týmu a i nám. Zatím všechno bylo skvělý.

Markus: S tím můžu akorát souhlasit…..

MICHAEL WEIKATH

Dani: Velmi inteligentní člověk. Moc ho respektuju, protože je hodně talentovanej. Velmi často ho lidé nechápou, protože téměř nikdo nedokáže pochopit, jak on uvažuje a jaký má humor. Člověk ho musí znát. A já si myslím, že ho znám.

BAND-GEOGRAPHY

Andi: Vzdálenosti mezi jednotlivými členy kapely - jeden žije v Hamburku, jeden v Norimberku, další na Kanárských ostrovech - dnes už nejsou problematické. Máš internet, zapneš si skype, máš přístup k vizuálnímu telefonu za 2,18 centů. Otevřeš "wormhole" a máš dokonalý spojení, přes který můžeš poslat kompletní písničku se všemi složkami bleskovou rychlostí pře celý glóbus. Vzdálenosti už nejsou problematické. Pět neděl před tím, než začneme nahrávat ve studiu se sejdeme s v tu chvíli už každý z nás zná všechny nápady ostatních. Více či méně jdeš připravený do zkušebny, kde okamžitě začneš ty věci více či méně dobře hrát. A 5 týdnů ve zkušebně s hotovými nápady, ze kterých se musí aranžovat písničky, představují pro kapelu moře času.

BODENSEE VS. COPACABANA

Dani: Rozdíl? To je těžký…. (jakoby se zamýšlí….) Není tady sníh. A pláž je tady asi poněkud větší. A vlny jsou tady taky poněkud vyšší. A vodě je tady více soli a my nemáme kokosový ořechy. Jsi konečně spokojenej? Uznávám, že existují lepší místa než Bodamský jezero… (smích)

Zdroj: DVD Live On 3 Continents (2007)
Poděkování: Vobusa

THE FRONTMAN

Andi: Jako takzvaný výstavní kousek kapely jsi vždy trochu nervóznější než zbytek kapely. Tak je tomu dokonce ještě dnes. Řekl bych, že jako zpěvák jsem o hodně vzrušenější než zbytek kluků. Někdy to možná souvisí s tím, že si nejsem stoprocentně jistej, jestli je můj hlas v pohodě…nebo že jsem se při rozezpívávání cítil divně nebo něco takovýho. V tom případě se lehce klepeš a je jedno, jestli na tebe čeká 800 nebo 80 000 lidí. Je to strach z propadáku. Coby zpěvák se ale naučíš žít s tlakem. Vždyť jsi se pro tuto profesi rozhodnul sám. Každý zpěvák něco takového cítí od svého prvního koncertu, ať už se koná v klubovně nebo před kamarády v obýváku. …Sakra - teď je to na mě, protože se na mě všichni dívají. Bohužel, tak to je. Zpěvák je ten, na koho se všichni dívají. Já jsem ten ubohý chlapík, na kterého je vždy zaměřen světelný kužel, ten na koho se pořád svítí. Po písničce taky nesmím držet hubu, protože musím prezentovat další písničku, někoho uvést nebo něco podobnýho. Víš, co mám na mysli…. Pro mě neexistuje anonymita, mám staženej zadek. Někdy to dopadne výborně, protože mám dobrou náladu a vím, že můj hlas je v pořádku. Někdy si ale taky skoro naseru do kalhot, když vím, že jsem nemocnej. V minulosti se mi už stalo, že jsem přišel na pódium a lidem řekl: "Poslouchejte, já nechci odejít z pódia, ale už téměř nemůžu zpívat. Jestli chcete, aby koncert pokračoval, musíte mi pomoct." To se mi v průběhu mojí kariéry stalo třikrát. V Oslo, v Berlíně a v Belgii. A musím říct, že je hodně skvělý, když máš opravdový fanoušky, když vidím tam dole před sebou jejich nadšený obličeje a ty máš 40 stupňovou teplotu. Sotva se držíš na nohou a najednou se pusy fanoušků otevřou a oni s tebou zpívají. To je tak skvělý!

MARKUS GROSSKOPF

Dani: Markus nebo "Maggl". Co dodat? Cítím se v jeho společnosti velmi dobře. Hodně rád s ním během zkoušek nebo nahrávání žiju v jednom bytě, protože se skvěle doplňujeme. Hodnotím ho velmi vysoko. Řekl bych, že je to jeden z nejlepších rockových baskytaristů v Evropě….hodnotím ho velmi vysoko.

3 CONTINENTS REVISITED

Andi: Všechna tři místa měla samozřejmě zcela odlišný půvab. Já jsem například vůbec nevěděl, co očekávat od Sofie v Bulharsku, protože to pro nás bylo více či méně pannenské území. V minulosti jsme tam vlastně nikdy nehráli. Je jasný, že lidi tam můžou bejt skvělý, ale taky je možný, že budeš hrát někde, kde tě publikum vůbec nebude brát. Potom jsme tam nahrávali DVD a všude měli všechny ty kamerové jeřáby a lidi, kteří se neustále pohybují s kamerama. Samozřejmě, že máš obavy, že se to všechno nepovede, protože máš pocit, že se jedná o mimořádnej koncert. Musíš se ale hodně snažit, vždyť na tom místě vzniká DVD, ale všechno to vypadá o hodně důležitější než by to vypadat mělo. Je vždycky velmi příjemný hrát koncert, kterej není až tak důležitej…(smích). Na koncertech, kde stojí všechny ty jeřáby, musíš lidem vysvětlit, co se děje. Oni to chtějí vědět. No…všechny ty obrovský jeřáby a všichni ti kameramani se stejně nedají přehlídnout. My jsem lidem řekli, že ten večer natáčíme DVD a reakce byly neuvěřitelný. Oni málem zešíleli. Takže za několik málo sekund bylo jasný, že Sofia v Bulharsku byla fantastická volba. Ty lidi byli opravdu neuvěřitelný, absolutně šílený! V Tokiu, lépe řečeno Kawasaki jsme naopak více méně věděli, co na nás čeká, protože tam se vyznáme. Lidé tam vědí co očekávat už ve chvíli, kdy se začne na pódium tlačit tykev a my zrovna tak víme, co očekávat od nich. Ale bylo pro nás velmi zajímavý vidět, že Japonci jsou dnes o hodně víc otevřený, než bývali před 5 nebo 10 lety. Jižní Amerika - Sao Paulo. Myslím, že víme, do čeho jdeme. Jižní Američani jsou metalový maniaci….. (promiňte - zapaluje si další cigaretu)…Oni nám zítra zřejmě už předem zazpívají, co se od nás očekává. Už se moc těšíme.

Dani: Tady si musíš pouze uprdnou a všichni nadšeně tleskají a volají: Dani, Dani…. Zatímco v Německu ti každej řekne, že jsi prase….(smích)

Sascha: To je to samý s podpisama. Prostě je to tady odlišný. V Německu ti řeknou: "Hele. Tvoje poslední album nestálo za nic. Ale stejně se mi prosím podepiš Ale ne sem do toho rohu. Do toho druhýho!" To je tady jiný. Hodně odlišný. Tady jsou lidi strašně hlasitý, dokonce ještě předtím než začne koncert. Ty se někdy na začátku koncertu ani neslyšíš…..

Dani: …..to je fakt….. (pokyvuje hlavou)

Sascha: …..je to zcela odlišná mentalita.

Dani: Žádný monitorový systém tady nemá šanci.

Andi: V El Salvadoru to bylo skvělý. To je neuvěřitelně pěkná země! Možná to souviselo i s naším hotelem. Ten byl tak skvělej, že jsem měl málem špatný svědomí…(smích). Bylo to tam moc dobrý, s tím obrovským bazénem a dokonalým počasím. Helloween byla první metalová kapela, který kdy v El Salvadoru hrála….. Lidi tam totálně začali šílet, strhli bariéry a my jsme dokonce museli dvakrát koncert přerušit. Zní to možná podivně, ale opak je pravdou. Bylo to skvělý! Koncert jsme ukončili za podmínek, které ohrožovaly naše životy…..(smích)….skvělý.

Dani: V Salvadoru se málem navzájem pozabíjeli, což bylo divný. Nebylo to příliš v pohodě, i když samotnej koncert stál za to. Promiň Salvadore, ale na mě toho bylo trochu moc!

Andi: Myslím si, že na příštím turné přidáme pár dalších zemí v těch končinách, protože to tady je tak skvělý. Měli bychom tady hrát v každý zemi, která má metalové fanoušky. Řekl bych, že tady všude žijí pouze samí nadšenci. To je zatraceně skvělý!

JAPAN

Andi: Japonec to má těžší než Jižní Američan, Severní Američan, Evropan nebo zbytek světa. Japonec musí zůstat déle v kanceláři a musí si vybrat volno, aby mohl jít na koncert. A zřejmě se musí ještě posléze do kanceláře vrátit, i v deset večer. My si to nedokážeme ani pořádně představit. Ale já to mám přímo před očima…..jsem v mém slabě osvíceném hotelovém pokoji někde na 28-ém poschodí a dívám se dolů na Tokio nebo Osaku nebo Nagoyu nebo na jiné japonské město… Je vidět až do vnitřku všech těch kancelářských věží a jsou všechny světle osvícené a dokonce o půlnoci je v nich živo. Je to neuvěřitelný. Zdá se mi, že nikdy neodpočívají.

Dani: Zatím na mě udělalo silnej dojem Japonsko. Ta disciplína a ten pořádek. Je tam neuvěřitelně čisto a všechno je dobře organizovaný. I když máš někdy dojem, že se jedná o kuřata na útěku.

Andi: Rybí trh v Tokiu nebo rybí trhy v Asii všeobecně, protože všude v Asii je to podobný…. Ten v Tokiu byl první, který jsem viděl na vlastní oči a srovnával jsem ho s rybím trhem v Hamburku, což by se zřejmě jenom tak nemělo dělat, protože ryby v Hamburku jsou po smrti. V Japonsku se cítíš jako kdyby jsi procházel popravčím táborem. Zabíjení vlevo, vraždění vpravo. Ve všech možných formách a způsobech. Něco, co opravdu atakuje žaludek Evropana. Japonci ale říkají, že tím způsobem zůstává ryba déle čerstvá. Když rybě prořízneš vaz, ona nějak i nadále žije. Nebo taky ne…. Ale hlavně, že ryba zůstane čerstvá….. Pro nás Evropany je to něco, co by ochranáři zvířat nikdy nemohli akceptovat, ale ty si na to prostě nějak musíš zvyknout, protože se do těchto zemí dostaneš víc než jedenkrát.

SASCHA GERSTNER

Dani: Společně se Saschou jsem v kapele nejmladší, i když já jsem o něco starší… Můžeme se bavit o všem. Jsme poněkud naivní v tom, že se hudbě věnujeme tělem i duší. Nemáme v tom ještě tak jasno jako zbytek kapely. Hodně mě baví, se s ním bavit o všem možným. O událostech všude na světě, o vztazích, o hudbě. Rozumíme si.

KEEPER OF THE SEVEN KEYS - THE LEGACY

Markus: S albem Legacy, které jsme nedávno vydali, to bylo něco! To ti musím říct. Opravdová bomba! Weiki říkal, že teď opět máme pohromadě sestavu, s kterou dokáže udělat další album Keeper. Což dokazuje, jak hodně je o týhle sestavě přesvědčenej.

Weiki: Ale protože pár chytráků nás neustále otravovalo a ptalo se nás: "Kdy uděláte další album Keeper?", tak Andiho to taky dost inspirovalo a říkal, že bychom to mohli udělat. A byl to dobrej nápad, protože všichni členové kapely jsou teď hodnoceni úplně jinak, protože udělali tohle, než kdyby udělala "pouze" další album Helloween. Já jsem vlastně pouze souhlasil, což jsem nikdy předtím neudělal. Když se mě na to někdo někdy předtím ptal, vždycky jsem říkal, že ne. Vykašleme se na to, proč bychom něco takového měli dělat? A teď samozřejmě, musíš poslouchat nějaký stížnosti a nadávky o tom, co na albu není v pořádku. Důvody pro to jsou různý. Některý lidi říkají, že se měli zúčastnit i bývalí členové kapely…

Markus: …ale já jsem si říkal, že to nejzajímavější na tomhle projektu je to, že všechno dáme dohromady bez těchto lidí…

Weiki: ….ale hodně lidí vůbec nezajímá, co chceme nebo co nás zajímá…

Markus: ….jasně! A proto jsem si řekl, že s Helloween nikdy nebo téměř nikdy nezvolíme tu nejjednodušší cestu nebo nebudeme odporovat. Samozřejmě by bylo velmi jednoduchý přibrat ty dva bývalý členy a dát dohromady album Keeper. Kdyby nás opět opustili, vzali by si s sebou velkou část toho, co jsme dokázali. O čem by něco takovýho bylo? Nejsme opičáci nebo cirkusoví artisti. Říkali jsme si, že je to těžší dokázat bez všech těch lidí. Taky jsme se bavili o tom, že se budeme orientovat tím, jak jsme dělali starší Keepery. To znamená: Kašleme na to, polibte nám prdel, protože my si to uděláme přesně tak jak chceme a jak to cítíme. Tohle sebevědomí je to, o čem Keeper je. Kdyby jsi připustil, aby tě lidi ovlivňovali, tak od začátku není možný, aby to byl Keeper.

Andi: My jsme samozřejmě doufali, že Legacy bude bomba, ale nebyli jsme si jistí. Napíšeš písničky, z nichž ti některé udělají husí kůži, jsi fanoušek té či té písničky, nebo snad všech najednou. Ale co víš….? Jediná věc, kterou v tomto businessu víš, je, že nic nevíš. Díky bohu, byli jsme za tvrdou práci odměněni a nebyl nám ukázán prostředníček. Nikdy jsme nepracovali tak tvrdě, jako na tomto dvojalbu, takže tohle je opravdový odkaz těch skvělých alb Keeper. Už jenom tato hláška by každého měla přesvědčit o tom, že jsme jenom tak neseděli a neříkali si: Ok, uděláme nové album. Seděli jsme se staženými zadky. Všechno, co jsme slyšeli, dělali a o čem jsme se bavili, jsme opakovali třikrát nebo čtyřikrát za sebou. Do té doby než jsme cítili, že to opravdu stojí za to. Bylo to brutální. Co se nám v rámci příprav alba opravdu povedlo, je to, že jsme se vrátili o 15 let zpátky - se všemi těmi legráckami a hádkami, které jsme ve zkušebně zažili, až do doby, kdy jsme ještě neměli smlouvu s gramofonovou firmou a kdy jsme se málem poprali kvůli tomu, jestli je melodie dobrá nebo nikoliv. Bojuješ. Takhle to bylo i u alba Legacy. To je ten fór. O tom jsou kapely.

Dani: Můžu mluvit pouze za sebe. Bylo to pro mě něco vyjímečnýho. Helloween jsou nakonec kapelou mojí generace. Začal jsem poslouchat heavy metal taky s Helloween, hlavně přes alba Keeper. A najednou mi zavolali, abych nahrál poslední díl, třetí album Keepera. To je pro mě velká čest. Je absolutně mimořádný hrát s takovou kapelou. Být s ní na turné a blbnout s ní.

Sascha: Bylo to hodně velký sousto, protože oni jsou jednou z největších metalových kapel v Evropě. Ale samozřejmě mě to hodně nakoplo.

DVD-RECORDING YESTERDAY

Andi: Bavilo mě to, i když bych řekl, že se každý z nás hodně zapotil, protože nás pan manažer přinutil těžce dřít: Musíš udělat tohle, támhleto a myslet na tohle a na tamto. Šli jsme na pódium a byli jsme na pokraji šílenství a udělali jsme pár chyb, ke kterým by jinak nedošlo. Ale to je jedno: stejně to nikdo nezaregistroval.

FINAL WORDS

Weiki: Tímto chceme ukončit tento rozhovor a chceme vám poděkovat za zájem o naše stupidní kecy a naše podbízení a všechny ty ostatní věci, o kterých jsme mluvili, protože je to pravda a taky všechny ty ostatní věci, který možná byly poněkud kontroverzní a já se moc omlouvám za moje buzerantský a divný chování.

Markus: …….smích….

Zdroj:  SPARK - 09/98
Poděkování:  Pavel Soukup

Helloween
Jak šel čas - komentovaná diskografie část I.

Jedna z předních heavy metalových kapel planety má v České republice masívní a věrné fanouškovské zázemí. Michael Weikath si je toho dobře vědom a na fans kapely nedá nikdy dopustit. Právě kvůli nim si vyhradil nemálo času, aby ho strávil v mé společnosti a okomentoval kompletní diskografii HELLOWEEN včetně všech alb, mini EP a singlů. Je před vámi první část tohoto rozsáhlého materiálu, který, doufejme, obohatí archív příznivců dýňového metalu o další zajímavé skutečnosti z tábora HELLOWEEN…

"DEATH METAL"

(sampler se dvěmi skladbami od HELLOWEEN)

"JUDAS" (EP)

HELLOWEEN vznikli fúzí se starou skupinou Kaie Hansena. Ta se jmenovala IRON FIST. Vedle Kaie v ní tenkrát hráli ještě Markus (Grosskopf) a Ingo (Schwichtenberg). Relativně brzy po vzniku jsme se vydali do Berlína. Měli jsme tam nahrát dvě skladby pro jmenovaný sampler. Vedle nás na něm byli zastoupeni mimo jiné například RUNNING WILD. Jedna ze skladeb se jmenovala "Oernst Of Life" a ta měla poměrně vtipný text. Pojednával o tom, jak si tvoje máma dělá starosti o to, abys v životě udělal všechno správně, abys našel slušné zaměstnání atd. Samotný refrén se potom nesl v tom smyslu, že "mám hlasitou kytaru, zesilovač a bude ze mě hvězda. Jenom ještě přesně nevím, kdy…." Druhou skladbou byla "Metal Invaders", věc, která se později objevila na "Walls Of Jericho" a původně pocházela ještě z dob IRON FIST. Kompozičně to byla Kaiova záležitost a stylově už tenkrát bylo jasný, kam bude Kai směřovat. Všechny jeho následující věci, jako třeba "Murderer" nebo "Judas" si totiž byly strašně podobný. Jednou jsem mu řekl: "Kai, prosím tě, bylo by možný, abys zkomponoval skladbu, která by se alespoň minimálně odlišovala od toho, co jsi udělal doposud?!" I když na "The Time Of The Oath" teď máme věc s oním "vyřvávacím" refrénem. "We Burn"… Skladby ze sampleru se, pokud vím, nikdy neobjevili na CD. Možná, že je to tak lepší, zvukově nebyly nic moc!

"HELLOWEEN" (Mini LP)

Především Ingo v té době strašně intenzivně cvičil a tím zlepšoval svou hru na bicí. Ve zkušebně jsme to všichni ještě tolik nerealizovali, ale když jsme se dostali opět do Berlína do studia, všimli jsme si, o kolik set procent se zlepšil. To byl úplně nový Ingo, takhle jsme ho vůbec neznali! Tento pozitivní vývoj hodně souvisel s tím, že Ingo tenkrát hrál ve zkušebně často s bývalým bubeníkem RUNNING WILD Haschem a Hasche byl ve skutečně dobré formě! To chtěl být Ingo rovněž, a tak se hodně zlepšil. Samotné mini bylo v pořádku, byly na něm dobré věci. "Cry For Freedom" bylo vskutku prastarý. Skladba procházela ještě z repertoáru mé první skupiny, hráli jí i IRON FIST. Později se na trhu mini objevilo ještě ve verzi picture disku a na tom se jako bonus nacházela vánoční písnička, kterou nazpíval již Michael Kiske.

"WALLS OF JERICHO"

Provokativní názvy skladeb - viz "Murderer", přilákaly na naše koncerty tenkrát hodně thrasherů a někdy jsem měl tu největší chuť uprostřed koncertu opustit pódium. Během našich vystoupení na pódiu často stříkala krev! Naštěstí už v té době začala být naše hudba variabilní, a tak na nás začali chodit i "normální" lidi! Mnoho lidí tenkrát v souvislosti s HELLOWEEN kritizovalo, že Ingo umí hrát jenom rychle. Vlastně to byla pravda a i to byl důvod, proč jsem začal komponovat mnohavrstvé věci jako "Guardians" a z části "How Many Tears". Už tenkrát existoval nápad ke zkomponování jedné epické kompozice s předběžným názvem "Keeper Of The Seven Keys".

"KEEPER OF THE SEVEN KEYS Part I"

"FUTURE WORLD" (EP)

Kai můj nápad k napsání monumentální kompozice realizoval jako první, a tak vzniklo "Halloween". Pro mé ego to nebyl větší problém, protože jsme už předtím počítali s tím, že uděláme dvojalbum a že se na něj vejdou kompozice obě. Naše tehdejší firma bohužel o albu měla představu poněkud jinou, a protože se na Kaiovo místo s Michim Kiskem nastoupil nový zpěvák, byly jejich obavy ještě větší. Kai se mohl vyřádit alespoň jako skladatel, a tak velká část materiálu pochází z jeho pera. Moje vlastní kompozice se zřejmě zdáli být příliš ujeté a komplikované! Album mělo obrovský úspěch. V rámci tohoto úspěchu nás oslovovaly starší dámy a děti v metru a prosily nás o podpisy a fotky. My jsme těmto lidem bohužel nemohli uniknout do taxíků, protože jsme na ně neměli! "Future World" se tenkrát stalo obrovským hitem a picture disk této skladby obsahoval dvě rarity: Michim znovu nazpívané a lehce remixované verze "Victim Of Fate" a "Starlight". Mnozí je tenkrát považovali za příliš fádní…

"DR. STEIN" (EP)

Jeden z bonusů tohoto EP, totiž "Livin Ain't No Crime", byl původně plánovaný jako samotný singl, ale výpověď skladby tenkrát připadala mnohým zdánlivě příliš pozitivní! Ještě si pamatuju na komentář producenta Tommyho Newtona, který nám říkal, že nám ta skladba zlomí vaz! Náš tehdejší druhý producent Tommy Hansen tu skladbu tenkrát Inga přímo naučil, protože ho nebavilo ji hrát… "Savage" byl další z bonusů. Michiho kompozice, která se mi odjakživa líbila! On byl tenkrát dost velkým fanouškem ANTHRAX a prostřednictvím "Savage" nám tenkrát všem chtěl ukázat, "jak to má vypadat". U té skladby mi vadilo vlastně jenom to, že byla strašně rychlá a já jsem vůbec nechápal, komu musíme dokazovat, že umíme rychle hrát… "Dr. Stein" byl hit, dostali jsme se s ním dokonce do první desítky tehdejší německý singlový hitparády. Zatímco zaměstnanci naší tehdejší distribuční firmy si z na nás vydělaných peněz kupovali nová auta a byty, u nás se nezměnilo vůbec nic! Místo 1800 marek měsíčně začali vydělávat 2500 marek měsíčně…

"KEEPER OF THE SEVEN KEYS Part 2"

Tentokrát pocházela většina materiálů z mého pera a album mělo ještě větší úspěch než předchůdce! Mnozí mě najednou začali nazývat vizionářem a já jsem se marně snažil vysvětlit, že žádný vizionář nejsem a že za úspěch celého alba je zodpovědná celá skupina! Bez výsledku. Ten problém máme i do dneška. Všichni nazývají Andiho a mne skvělým týmem, který dostal HELLOWEEN opět nahoru a přitom zapomínají na to, že za konečnou podobu jak "The Time Of The Oath", tak i "Master Of The Rings" jsou zodpovědní ze stejné části i Uli, Roland a Markus! Kai nás tenkrát už během nahrávání upozornil na to, že celá záležitost je pro něj v mezičase spojená s příliš velkým stresem a že už nechce koncertovat především kvůli jeho soukromému životu. Navrhl nám tedy, abychom všechno poněkud zklidnili. Nápad to nebyl špatný, ale to bychom potom všichni museli zažádat o sociální podpory. Díky "velkorysosti" Noise byly tenkrát koncerty naší jedinou pořádnou obživou a já jsem neměl chuť o ní přijít!

"I WANT OUT" (EP)

Bonus "Don't Run For Cover" byl původně plánován jako singl, dokonce už jsme pro něj měli připravenou obálku, na které byly tykve s podobou pštrosů. Všechny měly hlavy zastrčené v písku, jenom jedna jí měla pyšně vytaženou. Byla to moje kompozice, ovšem Kaiovi se zdála být příliš měkká, a tak se singlem nakonec stalo "I Want Out".

"THE BEST, THE REST, THE RARE"

Zbytečný sampler, na jehož obálce je znázorněn boj K.U. Walterbacha (šéf Noise) a nás. Opravdu směšný! Niose mohli na sampler alespoň umístit pár rarit pro fanoušky. Například ty skladby, které byly k mání pouze na vinylu… Nedošlo k tomu a nám se alespoň před soudem podařilo zabránit prodeji alba. To, že je stále ještě k mání v každém normálním obchodě, mě poněkud zaráží. Asi se dostalo na nějaké zvláštní povolení… Mnohem víc se mi líbil nápad Noise dodatečně vydat oba "Keepery…" ve formě 2CD, obohaceného o pár bonusů. To byla pro fanoušky i nové zájemce dobrá věc. Nápad spojení obou tehdejších obálek v jednu byl rovněž O.K., ale nakonec převládly elementy z první části alba. To bylo "Hansenovo album" a Kai je s GAMMA RAY stále u Noise! Ale podobný věci mě už dávno přestaly rozčilovat!

"KIDS OF THE CENTURY" (EP, 1991)

SPARK: Jak jste přišli na relativně šílený nápad nahrát coververze klasické rock 'n' rollové skladby "Blue Suede Shoes" z repertoáru Elvise Presleyho?

Weiki: Kiske na to měl chuť a mně se ten nápad rovněž líbil. Já jsem tenkrát do skladby nahrál opravdu dobré rock 'n' rollové sólo, načež za mnou Kiske přišel a říká: "Člověče, to se to fakt povedlo!". On to určitě myslel dobře, ale já jsem se na něho jenom podíval a řekl: "Chlapče, já jsem na rock 'n' rollu vyrůstal. Zahrát takové sólo není pro mne zas tak komplikované.". Kiske o mně tenkrát říkal, že s ničím nejsem spokojený a že mě člověk vlastně ani nemůže pořádně pochválit. Možná, že v tom byl kousek pravdy.

SPARK: Michiho hlas se do skladby opravdu hodil výborně.

Weiki: Kiske je reinkarnace Elvise. Ale vážně. To se mu opravdu povedlo!

SPARK: Druhým bonusem byla skladba "Shit And Lobster". Popravdě řečeno hodně popová kompozice z Markusova pera.

Markus: Myslím si, že se jedná o jednu z mála kompozic HELLOWEEN, která by se mohla líbit i ženám v domácnosti, protože se dá poslouchat i při luxování (smích).

Weiki: Já nevím proč, ale mně skladba a především Kiskeho zpěv dost připomínaly ABBU!

SPARK: Jak z dnešního pohledu hodnotíte skladbu "Kids Of The Century" jako pilotní singl pro album "Pink Bubbles Go Ape"?

Weiki: U nás se tenkrát před každým rozhodnutím hlasovalo, ale zrovna ohledně pilotního singlu, se tenkrát na hlasování zapomnělo. Přesto si myslím, že to byla na představení alba dobře vybraná skladba. Kiske mi tenkrát její demoverzi přehrál v autě na dálnici a já mu řekl, že je to opravdu dobrá věc, ve které slyším vlivy LED ZEPPELIN a T-REX. Tehdy jsem mu rovněž řekl, že tou skladbou mě definitivně přesvědčil a že mu už nikdy nebudu pochybovat o jeho kompozičních schopnostech. Ještě bych chtěl vysvětlit jednu věc: Já Michaelovi po celou dobu říkám Kiske. Michael nebo Michi ode mne nikdy neslyšel. Možná, že to zní arogantně, ale já jsem mu tak říkal odjakživa. U nás na gymplu bylo oslovování příjmením něco jako ocenění.

Markus: Taky ti každý říká Weikath!

Weiki: Přesně tak!

SPARK: To jsme si tedy vysvětlili a pojďme dál. Skutečně ve skladbě "Kids Of The Century" slyšíš vlivy LED ZEPPELIN nebo dokonce T-REX?

Weiki: V demoverzi slyšet byly, v konečné verzi už bohužel ne. Právě proto jsem taky vůbec nebyl spokojený s Chrisem Tsangaridesem, který jako producent a zvukař na žádné experimenty nepřistupoval a dělal všechno podle sebe. Přitom přesně vím, že kdybych tehdejší demo přinesl Tommymu (Hansenovi - nynějšímu producentovi skupiny - pozn. autora) a řekl mu, že ve skladbě slyším vlivy T-REX, určitě by je do finální verze dokázal adaptovat. Přesto je to i tak hodně dobrá písnička.

"PINK BUBBLES GO APE" (CD, 1991)

Weiki: Předem jsme věděli, že Chris není typem flexibilního producenta. Přesto jsme si mysleli, že ho dokážeme alespoň částečně zpracovat po našem. Bohužel se nám to nepodařilo.

Markus: Naše představa o albu byla úplně jiná, než jaký byl konečný výsledek.

Weiki: Kdybychom tenkrát měli k dispozici opravdu dobrého producenta, album by bylo daleko experimentálnější a znělo by pravděpodobně tak, jak později znělo album "Chameleon". Chris má ale jakousi šablonu, podle které více či méně zní každá skupina, kterou kdy produkoval. Navíc je to typ producenta, který je dost líný a rád pracuje se skupinami, které přesně vědí, jak chtějí znít. My jsme ale v té době potřebovali člověka, který by s námi víc spolupracoval a z jehož strany by přišlo víc návrhů.

Markus:  V Tommym jsme takového producenta mezitím naštěstí našli!

Weiki: Tommy dokáže udělat dobrou věc i z odpadu. Chris naopak řekne, že je to odpad a že se na tom nebude dělat. On vlastně není ani tak producent, ale spíš zvukař, který ti podle dokonale vypracovaného dema dokáže udělat album. Nedej bože, aby za ním do studia přišel někdo kdo by chtěl improvizovat a neměl hotové všechny skladby. To by v té chvíli zřejmě dostal infarkt!

Markus: Kvůli nám ho taky téměř dostal!

SPARK: je pravda, že se tenkrát na album dostaly i skladby, které měly být pouze bonusy? Například "Heavy Metal Hamsters"?

Weiki:  Chris si tenkrát stěžoval, že máme pro album připraveného příliš malé množství svižných kompozic a když si potom poslechl i skladby, které byly předurčené na EP, rozhodl se, že na album půjdou i "Heavy Metal Hamsters" a "Im Doing Fine, Crazy Man". Z dnešního pohledu to samozřejmě bylo vyloženě debilní rozhodnutí! Ale to, že jsme tenkrát neměli tolik svižných kompozic, souviselo především s tím, že Ingo (Schwichtenberg tragicky zesnulý bývalý bubeník skupiny - pozn. autora) v té době nechtěl hrát agresívně. Ulítl na popových a pohodových skladbách a najednou nechtěl hrát na dva kopáky. Skladby jako "Someones Crying" tenkrát hrál až po sáhodlouhých domluvách z naší strany.

Markus: Vím, že tenkrát při té rychlosti měl problémy se skladbou jako takovou. Absolutně nestíhal breaky.

Weiki: Ingovi se nelíbilo, že jsme do skupiny přijali Rolanda (Grapowa - kytaristu - pozn. autora). Předem tedy bojkotoval veškeré jeho kompozice. Čas od času to mimochodem dělal i u mých kompozic. Myslel si, že když se mu skladba nelíbí nebo když ji nechce hrát, že ji nebude hrát ani zbytek skupiny. On tenkrát vůbec měl motivační problémy a na nahrávání se připravoval tím způsobem, že seděl doma na posteli a mlátil paličkami do polštářů. Potom přišel do studia a teprve tam musel začít vymýšlet přechody a breaky, které už dávno měl mít připravené. Jinak si tenkrát myslel, že z našich řad Roland stejně co nevidět zase zmizí a že se jeho písničky stejně nebudou nahrávat. Ale v tom se zmýlil!

SPARK: Byli jste tenkrát při nahrávání hodně negativně ovlivněni probíhajícími procesy s vaší bývalou vydávající firmou Noise?

Weiki: Tenkrát jsme měli úplně jiné problémy. Nejhorší to bylo s Kiskem, který ti dokázal zkazit i oběd. Přišel za tebou a začal ti říkat: "Víš vůbec co to jíš?!". Přitom já jsem si pouze chtěl v klidu sníst svůj kousek masa. Myslím, že tenkrát byl hlavní problém v tom, že jsme nahrávali v dánských studiích "Puk", které jsou uprostřed bramborových polí. Jak známo, taková pole se často stříkají látkami proti škodlivému hmyzu a myslím si, že to byly právě tyto látky, které způsobily, že jsme všichni byli strašně agresívní. Mimochodem jsem ještě neslyšel o skupině, který by ve studiích "Puk" nahrávala v klidu a v pohodě. Ať už to byli JUDAS PRIEST, Michael Schenker nebo PRETTY MAIDS. Agresívní tam byli všichni a u téměř všech došlo i k tělesným potyčkám!

Markus: Situace s Niose nás tenkrát ovlivnila v tom, že jsme přesně nevěděli, kdy začneme naše album nahrávat. Kvůli různým právním termínům se odjezd do studia neustále posouval a nám nezbylo nic jiného, než skoro rok chodit do zkušebny a hrát tam stále ty samé věci. Něco takového k pohodě uvnitř skupiny samozřejmě nepřispěje! Byli jsme čím dál tím víc nervózní.

SPARK: Kvůli právní situaci bylo album tenkrát k mání pouze v Anglii a v Japonsku.

Weiki: To bylo dost tvrdé. Naši němečtí fanoušci a vůbec hodně fanoušků na celém světě nemělo šanci album dostat. Pamatuju si na to, že se CD "Pink Bubbles Go Ape" - jako import z Anglie tenkrát prodávalo v Hamburku pod pultem.

Markus: Bohužel jsme proti tomu nemohli vůbec nic dělat, a tak album oficiálně mohlo vyjít až s několikaměsíčním zpožděním.

"NUMBER ONE" (EP, 1992)

Weiki: Pamatuju si, že jedním z bonusů byla instrumentální skladba "Les Hamburgeois Walkways".

SPARK: Ne jenom náhodou se název určitě vztahuje na známou kompozici Garyho Moorea s názvem "Parisienne Walkways". I nálada vaší skladby je podobná.

Weiki: Chtěl jsem samozřejmě název Garyho skladby parodovat a chtěl jsem do jejího názvu nějakým způsobem integrovat slovo "Hamburk". Zeptal jsem se našeho tehdejšího grafika Fredericka Moulaerta a on mi řekl, že se skladba potom musí jmenovat "Les Hamburgeios Walkways". Věřil jsem mu a myslím si, že je to opravdu příjemná instrumentální kompozice. Zajímavostí přitom je, že se jedná o adaptaci skladby, kterou jsem dávno před založením HELLOWEEN hrál s jednou svou školní skupinou. Skladba tenkrát vyšla i na desce, kterou jsme si vydali ve vlastním nákladu asi jednoho tisíce kusů. Verze HELLOWEEN se liší pouze v tom, že má o hodně lepší zvuk a že v ní hraju na kytaru tak, jak jsem na tom v té době hráčsky byl.

SPARK: Nemůžu si pomoci, ale mně "The Hamburgeois Walkways" chvílemi evokuje vaši klasickou kompozici "Follow The Sign".

Weiki: Poslouchal jsi určitě správně, protože já si do dnešního dne myslím, že Hansen svého času vykradl můj nápad. On shodou okolností tu moji na vlastní náklad vydanou desku znal… Naštvalo mě to z toho důvodu, protože Hansen svého času říkal, že moje kompozice je slušná, ale zároveň to není nic pro HELLOWEEN. No a za dva roky přišel do zkušebny a pustil mi demoverzi "Follow The Sign". To bylo hodně směšné! Najednou se něco takového pro HELLOWEEN hodilo.

Markus: Druhým bonusem byla skladba "You Run With The Pack". V té době mě napadlo, že by nebylo špatné zkomponovat trošku víc skladeb než doposud. Přece jenom jsem jednoho dne chtěl dostat vlastní kompozici nejenom na singl, ale i na album HELLOWEEN.

Weiki: Skladba neměla ten správný metalový zvuk, ale kdyby ho měla, klidně by se o ní dalo mluvit jako o Markusově pozdní odezvě na album "Walls Of Jericho".

SPARK: Podobně jako později k albu "Chameleon" jste i na podporu "Pink Bubbles Go Ape" natočili pouze jeden videoklip, a sice k "Kids Of The Century". Přitom zrovna z "Number One" by s tím správným klipem mohl být hit.

Weiki: To je možná pravda, ale na jeho realizaci jsme neměli peníze. Zmítali jsme se tenkrát jako skupina kvůli těm nekonečným hádkám s naší bývalou firmou v dluzích a dokonce z dnešního pohledu naší tehdejší vydávající firmě EMI musíme poděkovat. Udělali toho pro nás hodně a kdyby některé věci neudělali podle sebe, ale podle nás, možná bychom přišli o naše pravidelné platy a mohli bychom jít na pracovní úřad a staly by se z nás sociální případy.

Markus: V EMI samozřejmě dělali chyby a nedostali nás tam, kam nás dostat mohli a navíc investovali zčásti i naše peníze do věcí, do kterých se investovat nemělo. Ale na druhé straně nám nikdy neházeli klacky pod nohy a beze všeho nás propustili z dlouhodobých smluv.

"WHEN THE SINNER" (EP, 1993)

SPARK: I z dnešního pohledu geniálně vybraná skladba na singl, i když se samozřejmě nabízí otázka, jestli to byl geniální singl pro vaše účely.

Weiki: Můj jediný problém se skladbo je ten, že mi i při dnešním poslechu příliš připomíná nějakou písničku od Roberta Palmera. Ale to zase tolik nevadí. Byla to příjemná skladba, kterou Kiske dotáhnul do posledního puntíku. Legrační na tom bylo, že mimo něho nebyl ve skupině nikdo, kdo z "When The Sinner" chtěl udělat singl. Ale videoklip se povedl a to za mnohé odškodnilo.

Markus: Klip byl opravdu skvělej. Tenkrát jsme podstatu HELLOWEEN chtěli definovat jiným způsobem a k tomu se skladba "When The Sinner" hodila.

Weiki: Akorát, že skladba byla příliš dlouhá…

SPARK: Klip tenkrát obsahoval geniální adaptaci vašich soudních hádek s Noise. Čí to byl nápad?

Weiki: Celkovou koncepci klipu měl v hlavě Kiske. Dal si s tím hodně práce a výsledek byl opravdu hodně v pořádku.

SPARK: S tím výsledkem, že alespoň v Evropě klip běžel jednou nebo dvakrát na MTV a nazdar…

Weiki: Očekával jsi snad něco jiného?! O tom se nemá cenu bavit. Ale napadá mě, že tenkrát byl úplně skvělý chlap, který v klipu hrál šéfa naší vydávající firmy. Šel z něho strach.

Markus: Když jsme klip dokončili, on za námi přišel a omlouval se nám, že to možná trochu přehnal a že nám nahnal hrůzu.

Weiki: Říkal: "Sorry, ale jsem herec. Je to moje povolání!".

SPARK: Jedním z bonusů na singlu byla skladba "I Don't Care, You Don't Care". Snad nejpomalejší skladba v dějinách HELLOWEEN.

Weiki: Byla z repertoáru mé prastaré skupiny POWERFOOL. Určitě jsme ji tenkrát při nahrávání zahráli příliš pomalu, to je fakt.

Markus: Byla to skladba, kterou jsme původně chtěli umístit už na "Pink Bubbles Go Ape", ale Chrisovi se nelíbila. Přitom měla opravdu dobrej text!

SPARK: Pokud vím, tak s vámi skladbu, podobně jako všechny bonusy na EP a turné k albu "Chameleon", pořídil výpomocný bubeník Ritchie Abdel Nabi.

Weiki: Ingo byl bohužel v té době psychicky už dost vedle a nedalo se s ním dál spolupracovat na rozumné bázi. Ale ještě bych se vrátil k rychlosti skladby jako takové. Například "Number One" jsme svého času chtěli nahrát v podobně pomalé verzi, ale nepovedlo se to. Nakonec jsme toto "zpomalovací snažení" dotáhli do zdárného konce až v titulní skladbě alba "The Time Of The Oath". "I Don't Care You Don't Care" je dokonalá ukázka toho, že HELLOWEEN tenkrát nebyli v pohodě. Při nahrávání a při míchání jsme si všichni libovali a říkali si, že je všechno v pořádku. Dnes si to poslechneš a zaťukáš si na čelo: "Hrají to moc pomalu!"

SPARK: Ještě víc než samotné album tenkrát dokumentovaly bonusy na EP, že jste se hudebně v daném období hodně pohybovali v sedmdesátých létech.

Weiki: Stačí se podívat na tehdejší fotky. Pohybovali jsme se v sedmdesátých letech a hudebně jsme z nich hodně čerpali.

SPARK: Japonská verze EP obsahovala Rolandovu instrumentální skladbu "Oriental Journey".

Weiki: Dobrá instrumentálka, kterou jsme svého času hráli na koncertech v Japonsku.

Markus: Hráli jsme ji i na prvních koncertech našeho německého turné "Chameleon", ale reakce byly dost špatné, tak jsme s tím přestali. Nebyla to koncertní záležitost.

"CHAMELEON" (CD, 1993)

SPARK: Fanoušci "klasických HELLOWEEN" po poslechu alba protestovali ještě víc než po vydání "Pink Bubbles Go Ape". Jedinými "typickými" skladbami tenkrát byly "Giants" a "I Believe".

Weiki: "First Time" bych do této kategorie rovněž zařadil. To byla mimochodem další stará kompozice POWEERFOOL.

Markus: Ale nám nešlo o typické album HELLOWEEN. I proto název "Chameleon".

SPARK: Možná to nebylo typické album, ale přesto si nemyslím, že by do vaší diskografie nějak zapadlo. Právě naopak. Nezklamalo vás, že vás většina posluchačů nedokázala pochopit?

Weiki: Souviselo to zřejmě s tím, že sedmdesátá léta byla dávno pryč.

Markus: Byla to extrémní změna, ale my jsme ji chtěli. Věděli jsme, že album kdekoho možná zaskočí, ale nás nudilo být pořád jenom rychlejší a tvrdší, a tak jsme udělali něco úplně jiného.

Weiki: Chtěli jsme si pohrát s očekáváním posluchačů. To se nám určitě povedlo. V sedmdesátých letech přece nejedna skupina nahrála absolutně netypické album BEATLES nebo KISS a jejich "The Elder". Album, které dost propadlo, ale které dodnes uznávám. HELLOWEEN tenkrát byli v pozici, ve které bylo všechno dokonale naplánováno a zkonstruováno. Nemohli jsme si dovolit ani krok doleva nebo doprava. Tak jsme se rozběhli a šli na to úplně odjinud. Nahráli jsme album, o kterém jsme věděli, že na něj v té podobě máme, i když znělo dost jinak než ta předtím.

Markus: Myslím si, že každá úspěšná a známá skupina, která se proslavila v jednom směru, bude jednoho dne chtít udělat něco pro ni absolutně netypického.

Weiki: My jsme to udělali na "Chameleon" a to dost důkladně. Album mělo tu výhodu, že nám potom už nikdo nikdy neříkal: "Vy umíte hrát jenom heavy metal. Jseš metalovej kytarista. Jseš metalovej basista. Jseš metalovej idiot!"

SPARK: Dá se protidrogová skladba "Step Out Of Hell" pochopit jako Rolandův pokus o pomoc Ingovi?

Weiki: Roland to v téhle formě nepřiznal, ale byla to určitě jedna z možných interpretací.

Markus: Rolandovi bývalí spoluhráči ze skupiny RAMPAGE měli podobné problémy jako Ingo. Myslím si, že skladba byla i pro ně. Bohužel ani jim nepomohla, protože jeden z nich, mimochodem tenkrát jeden z nejlepších kytaristů v Hamburku, se oběsil a další, zpěvák a baskytarista, se uchlastal k smrti. Kytarista mi stále ještě dluží krabici šesti piv. Až se dostanu do nebe, budu mu o ně muset říct. Na zemi by mi určitě řekl: "O ničem nevím!". V nebi mi ho ale okamžitě vrátí!

"I DON'T WANNA CRY NO MORE" (EP, 1993)

Weiki: Titulní skladba představovala Rolandův tribut pro svého tragicky zahynuvšího bratra. Oba bonusy se pohybují stále hlouběji do sedmdesátých let. Především instrumentální jam "Red Socks And Smell Of Rees".

Markus: Z dnešního pohledu je to dost nudný jam. Zbytečně jsme ho natahovali. Druhý bonus "Ain't Got Nothing Better" byl relativně v pohodě. Tenkrát jsme dost ulítával na hudbě GEORGIA SATELLITES a to je tam dost evidentní.

"WINDMILL" (EP, 1993)

Weiki: Pěkná balada, ale mohla být o hodně lepší. Moje původní demoverze zněla tak, že v ní byl jenom Kiskeho zpěv, decentní kytarové sólo a zbytek zaplňoval klasický orchestr. Všichni ale tenkrát říkali, že ve "Windmill" musí hrát kompletní skupina a že se tam smyčce vůbec nehodí. Nakonec to dopadlo tak jak to dopadlo. Skladba jako taková byla v době vydání šest let stará a já jsem ji potenciálu odhadoval jako jeden z největších hitů HELLOWEEN všech dob. Zajímavostí bylo, že Ingo "Windmill" přímo nenáviděl a ve studiu mi při jejím nahrávání nadával. Ale stále ještě doufám, že skladby jednoho dne ujmou KELLY FAMILY a že ji nahrajou ve vlastní verzi. Myslím si, že v tu chvíli by to byl obrovský hit!

Markus: Skladba se určitě hodí víc k nim, než se hodila k nám!

Weiki: Jejich manažerovi jsem EP dával. Uvidíme, jestli se jim do toho bude chtít jít.

Markus: Jedním z bonusů byla moje skladba "Cut In The Middle", kterou jsem zkomponoval na Weikiho popud,

Weiki: Říkal jsem Markusovi, že nutně potřebujeme nějaký kvalitní bonus. On zanedlouho na to přišel do zkušebny s demoverzí "Cut In The Middle". To bylo přesně to, co jsem chtěl slyšet. Uvnitř HELLOWEEN to tenkrát byla vůbec ta nedusnější fáze. My jsme si s Markusem jako vždycky předtím a potom rozuměli, ale všichni ostatní se mezi sebou nemilosrdně hádali. To většinou vypadalo tak, že jeden člen něco řekl, druhý člen několik minut na to řekl, že je to blbost a následující hádka trvala minimálně půl hodiny. Opravdu dusno! Na celé záležitosti bylo vtipné to, že "Cut In The Middle" obsahovalo textovou řádku: "Kdybych tady nebyl, vůbec by mi to nevadilo!". Markus tehdejší situaci skvěle vystihnul.

Markus: Ritchie skladbu tenkrát nejenom nabubnoval, ale zpíval v ní i dost dobré vokály.

SPARK: Dalším z bonusů byla hodně vtipná kompozice, nebo lépe řečeno scénka "Introduction".

Weiki: Jednalo se o parodii. O scénku, ve které jsem mluvil já coby naivní německý muzikant, který totálně ztratil kontakt s realitou, a náš dlouholetý tour manažér Johnnie Allen jako arogantní anglický hudební novinář. Já se tomu novináři snažím vnutit úplně evidentní plagiát skladby "Rock 'n' Roll All Nite" od KISS jako tu největší bombu. Trochu mě k tomu inspirovala jedna figura ve filmu "Three Amigos" a zároveňń i někteří kolegové, kteří se při rozhovorech a při veřejných vystoupeních chovali jako absolutní idioti. Hodně zasvěcených se při poslechu scénky skvěle pobavilo, někdo ji poslouchal s dost bledou tváří…

Markus: Scénka obsahuje absolutně skvělý zvuk zvonku u dveří a vedle toho je v ní slyšet i zvuk ventilátoru, který skvěle evokuje to, že byt toho muzikanta, ve kterém se scénka odehrává, musí být hodně zaneřáděný.

Weiki: Ono je to na začátku vlastně tak, že novinář chce kvůli smradu a hluku okamžitě odejít, ale muzikant ho přemluví k poslechu. Končí to tím, že novinář přece jenom uteče a muzikant si říká: "Ten člověk mě vůbec nepochopil! Příště si budu muset promluvit s někým z KERRANGU!".

SPARK: Jak často se Johnnie musel při nahrávání smát? Jak často jste museli přerušovat?

Markus: Maximálně třikrát. Bylo to dost v pohodě.

Weiki: Větší peklo bylo dostat Johnnieho před mikrofon. On je ve všech životních situacích absolutně v pohodě, ale jakmile se jedná o nahrávací studio nebo pódium, začíná být strašně nervózní. Museli jsme ho dlouho přesvědčovat! A nejlepší to bylo na závěr. Tam se totiž novinář měl strašně rozčílit a začít v angličtině nadávat. Ale Johnnie je strašně slušný člověk a tak mi říkal: "Weiki, já na tebe nemůžu řvát ani z legrace. Neumím to!". Nakonec to ale dopadlo dobře.

Markus: Další nevydaná skladba "Get Me Out Of Here" na "Introduction" tak trochu navazovala, protože byla postavená klasickým rock 'n' rollovým kytarovým riffu v duchu KISS…

Zdroj:  SPARK - 10/98
Poděkování: Pavel Soukup

Helloween
Jak šel čas - komentovaná diskografie část II.

S předsevzetím, že nechám Weikiho okomentovat veškeré v Evropě doposud vydané nosiče HELLOWEEN to začalo, ovšem na jednu věc jsem přitom zapomněl. Weiki je velký řečník, a namluvil toho opravdu hodně. Před měsícem jsem Weikiho zarazili u alba "CHAMELEON" V tomto čísle dostáváte k přečtení zbytek.

Mr.Ego (Take Me Down) (EP, 1994)

SPARK: Přišel konec roku 1993, opustili, respektive museli vás opustit Michi a Ingo a vznikla sestava, která funguje dodnes. Vedle vás dvou a Rolanda tedy ještě bubeník Uli Kusch a zpěvák Andi Devis.

Weiki: Na to období už si ani pořádně nepamatuju (smích). Ale vím, že Roland tenkrát přišel s několika opravdu silnými demosnímky, které mi ukázaly, že skupina znovu žije a že jejími žilami proudí nová krev. Proto jsem považoval za otázku cti, že Rolandovu kompozici použijeme na první singl k připravovanému albu "Masters Of The Rings".

Markus: Mně "Mr.Ego" trochu evokoval tvorbu LED ZEPPELIN, spojenou s klasickými HELLOWEEN a bylo to v tu chvíli přesně ono!

SPARK: Text skladby byl úplně jasně o Michim. Nezdálo se vám takové zúčtování s minulostí příliš rychlé a příliš jednoduché?

Weiki: Nebylo primitivní, ale elegantní. Proto jsme skladbu na album umístili. Roland toho od Kiskeho musel hodně snést, a tak bylo víc než legitimní, že něco takové udělal. Kiske si svého času myslel, že s ním Roland ve všem souhlasí a že mu kryje záda. Ale nebylo tomu tak. Roland mi po Kiskeho odchodu říkal, že si od Kiskeho všechno poslechl, nic neříkal a myslel si své. Potom se posadil a zkomponoval a otextoval skladbu "Mr.Ego", jejíž obsah je, myslím, výmluvnější než tlustá knížka na toto téma!

Markus: Michaelův odchod od nás byl zvláštní. Zavolal mu náš osobní manažér Harrie a poprosil ho, ať přijde na schůzku s námi. Michael pouze odpověděl, že takových schůzek v uplynulých měsících už bylo dost a že stejně nemají cenu a že raději bude doma komponovat další písničky. Harrie mu řekl, že tahle schůzku je ale opravdu nutná, protože v jejím rámci mu bude sděleno, že s ním zbytek skupiny nechce nadále spolupracovat. Tak nějak to bylo…

SPARK: EP bylo tenkrát prvním počinem pro vaši novou vydávající firmu Castle Communications. Vím, že jste ji v rozhovorech chválili. V té souvislosti je docela vtipné, že v bookletu EP byla u prvních dvou písniček zaměněna jména autorů hudby a textu.

Weiki: To se stalo krátce před odevzdáním do tiskárny. Později se to stalo i na našem koncertním albu "High Live", kde takových chyb v bookletu bylo o hodně víc.

Markus: Tam někde je dokonce napsáno, že sólo na kytaru hraje Kai Hansen a podobný blbosti.

Weiki: Problém byl v tom, že nám odpovědná osoba nebyla schopná zavolat a všechno si s námi neodsouhlasila. Ale k závažnějším chybám v téhle souvislosti zatím nedošlo.

SPARK: EP obsahuje skladbu "Where The Rain Grows", jeden z absolutních vrcholů "Master Of The Rings". Nezdála se vám být dostatečně silná na samostatný singl?

Weiki: V Japonsku to singl byl, podobně jako "Sole Survivor". Oni zkrátka mají specifický trh a všechno si dělají podle sebe. Úspěch jim dává za pravdu. Ale já jsem "Where The Rain Grows" alespoň ve zbytku světa jako singl vydat nechtěl, protože jsme za sebou měli podstatné změny v sestavě a mně se v tu chvíli nezdálo být příliš inteligentní vydat jako první singl nové éry vlastní kompozici. To by mi bylo dost trapný!

SPARK: Přejděme k bonusům. Andiho skladba "Can't Fight Your Desire" pocházela ještě z dob PINK CREAM 69. Každopádně jsem ji v době vydání na EP znal.

Weiki: Vážně? Popravdě řečeno jsem ani nevěděl, že by bylo starší. Ale je to každopádně pěkná, svižná písnička, která mi připomíná tvorbu PRETTY MAIDS. To bylo docela vtipný, protože oni pár měsíců po vydání našeho EP vydali nový album na něm byla hned na prvním místě skladba, která "Can't Fight Your Desire" dost připomínala!

Markus: My jsme tu písničku tenkrát dokonce chtěli dát na album…

Weiki: …, ale Andi říkal, že to stačí vydat na EP, protože má v zásobě tuny ještě lepších skladeb. On je prostě hodně dobrej a sebevědomej muzikant!

SPARK: Nechtěli jste skladbu tenkrát hrát i na koncertech?

Weiki: Chtěli, ale nakonec k tomu nedošlo. Ani Roland, ani já jsem nevěděli jak to hrát, protože Andi zrovna do týhle písničky ve studiu nahrál většinu kytar. Tenkrát to ve studiu byla hodně kreativní fáze. Každý člen skupiny byl z období před společným nahráváním absolutně na dně a až postupně jsme pochopili, že jsme mezi sebou všichni úplně v klidu a že můžeme pracovat a nemusíme se obávat toho, že by nám někdo jako v minulosti vpadnul do zad. Navzájem jsme si vypomáhali a všechno šlo strašně rychle.

Markus: Část skupiny míchala "Masters Of The Rings" a zbytek seděl ve vedlejší místnosti a pracoval na bonusech.

Weiki: Andi za sebou měl strašné období s PINK CREM 69, ve kterém nevěděl, za co vlastně ještě stojí. Jeho bývalí spoluhráči mu nadávali, že neumí zpívat, neumí hrát, píše blbý písničky a tak dále. A najednou přišel k nám a viděl, že hraje s lidma, který ho ve všem absolutně uznávají.

SPARK: Další exluzívní skladbou byla "Star Invasion".

Weiki: Naše promofirma nám na základě textu skladby nechala nakreslit blijící veverku. Text pojednával o tom, že někdo sedí v kosmickým korábu a hlídá zeměkouli. Najednou jeho směrem přiletí stovky korábů a, které se náhle promění ve veverky, které se mu vyblijou a vyserou do korábu. Jemu se to nelíbí a koráby opět odletí. Do skladby jsme neměli připravenej text a protože texty na "Master Of The Rings" byly částečně relativně náročný, řekli jsme si, že je čas na nějakej úlet. Takhle to dopadlo. Skladba je to opravdu dobrá. Připomíná mi Ozzyho Osbourna z jeho období s Jake E. Leem. Sólo jsem si mimochodem "vypůjčil" ze skladby "Over The Mountains"!

Master Of The Rings (CD, 1994)

SPARK: Vskutku obrovský comeback. Myslím si, že nebudu přehánět, když řeknu, že jste především na evropském trhu vstali z mrtvých.

Weiki: Na jedné straně jsme z takového úspěchu měli obrovskou radost, ale zároveň nás mrzelo, že se posluchači znovu začali o skupinu ve větší míře zajímat až v tu chvíli, kdy se o nás začalo proslýchat, že se po delší době orientujeme k našim kořenům, že se vracíme k naší starší tvorbě.

Markus: Přitom si nikdo z nás nemyslí, že by "Pink Bubbles Go Ape" nebo "Chameleon! byla z nějakýho hlediska méněcenná albu HELLOWEEN.

Weiki: Každopádně jsme najednou opět měli veškeré sympatie na naší straně. Lidi obdivovali naši odvahu propustit Kiskeho a na druhé straně i Andiho odvahu přejít k nám. V rámci toho najednou všichni chtěli slyšet, co z takové kooperace vzejde. A především v Německu k nám s Andim přešla strašná kvanta fanoušků PINK CREAM 69. Na to se nesmí zapomenout!

SPARK: Z dnešního pohledu bych řekl, že albu pomohl fakt, že jste na něj co se týče zkoušení a nahrávání měli tak málo času. Ostatně studio bylo zadané dlouhé měsíce předtím a sice pro HELLOWEEN s Michim Kiskem.

Markus: Příjemné na tom bylo to, že jsme měli tak málo času, že jsme o ničem nemohli uvažovat. Museli jsme pracovat, komponovat, nahrávat. To albu skutečně hodně pomohlo. Pomohlo mu i to, že jsme ho z velké části produkovali sami. To bylo v dané situaci to nejlepší rozhodnutí.

Weiki: Byli jsme k tomu donuceni, protože jsme v tak krátké době nedokázali najít toho pravýho producenta. Ale skutečně to byl šílený pracovní proces. Měli jsme čtrnáct dní na zkoušení a když jsme několikatýdenní nahrávání měli téměř za sebou a každý z nás si zhluboka oddechl, zavolali nám z firmy a řekli, že bychom co nejrychleji měli dodat ještě minimálně šest bonusů. Určitě v tý době mluvilo pro skvělou morálku uvnitř skupiny to, že jsme to zvládli!

Markus: Kdyby tenkrát každý z nás ke všemu nepřistupoval s notnou dávkou humoru, nezvládli bychom to.

Weiki: V rozhovorech se nás tenkrát kdekdo ptal, jak probíhalo nahrávání. Já jsem většinou odpovídal, že se na téměř nic nepamatuju, protože jsem se v té době tolik nasmál.

SPARK: Jak moc se Andiho pracovní metody lišily od metod Michiho?

Markus: Andi měl v tý době dost odlišný přístup než Michi. Byl neustále ve studiu. Dával pozor, jak skupina zachází s jeho vlastními kompozicemi a při míchačkách ho zajímalo, co a jak se dělá. Michi to dělal většinou tak, že všechno nazpíval, nahrál nějaký ty kytary a potom jsme ho několik dní ve studiu neviděli. Ale Andi se postupně uvolňoval i v tomhle směru a při nahrávání "The Time Of The Oath" byl daleko víc v klidu a studio dokázal i opustit. Věřil nám potom i v tom, jak zacházíme s jeho vlastními kompozicemi.

Weiki: Mě Andiho přítomnost ve studiu vyloženě baví. Je v pořádku, když nahrávám sólo a vidím přes sklo nahrávací kabiny v Andiho očích, že se mu to tak líbí. To jsou potom ve vzduchu úplně odlišný vibrace, než kdyby tam nebyl a nechal mě všechno dělat samotného.

SPARK: Hodně lidí mluvilo o citovaném návratu ke kořenům. Ale já si myslím, že album sice obsahovalo čtyři pět kompozic, které zrovna tak mohly najít cestu na vaše první tři alba, ale zároveň se tam našly i skladby, které pro vás nebyly příliš typické. A to teď zdaleka nemluvím pouze o Andiho kompozicích jako "Perfect Gentleman".

Weiki: Já osobně si taky nemyslím, že bysme tenkrát nahráli kopii nějakého našeho staršího alba. Něco do toho staršího směru šlo, ale zároveň je tam i například "Secret Alibi", skladba, kterou jsem v období "Pink Bubbles Go Ape" napsal pro Andiho, abych poznal, jak dobře se navzájem doplňujeme.

SPARK: To jsi o jeho angažmá uvažoval už v roce 1991?

Weiki: Byly to pouhé úvahy, protože obě skupiny byly natolik rozjeté, že by takový šachový tah byl hodně nerozumný! Ale tenkrát jsem se ho poprvé zeptal a on mě odmítnul. Když jsem "Secret Alibi" komponoval, měl jsem v hlavě jeho písničky pro PINK CREAM 69, jako například "Take Those Tears" nebo "I Only Wanna Be For You". Udělal jsem dokonce to, že jsem do "Secret Alibi" téměř do puntíku integroval klávesové figury právě z "I Only Wanna Be For You". Kdyby člověk chtěl, tak by refrény obou skladeb mohl zaměnit…

SPARK: Nezdá se vám album po textové stránce příliš překombinované? "Mr.Ego" je o Michim, "Sole Survivor" rovněž kriticky pojednává o vaší minulosti jako skupiny a "Where The Rain Grows" je Andiho kritický pohled na minulost u PINK CREAM 69.

Markus: Před nahráváním alba jsme toho hodně zažili a to se v textech nutně muselo promítnout. Nemyslím si, že bychom to příliš přehnali. Znám skupiny nebo interprety, které jsou schopny udělat kompletní koncepční album o zkrachovalém milostném vztahu.

Weiki: Byli jsme rádi, že každý z nás po dlouhé době zase mohl otevřít hubu a říct, co si myslí. Hlavně nám tebou jmenované texty ušetřily hodně času při rozhovorech. Novináři si v textech mohli přečíst, jak to všechno bylo a nemuseli se nás ptát na nekonkrétní blbosti. Měli předlohy, na kterých mohli rozhovory vystavět.

SPARK: Album vyšlo ještě jednou o několik měsíců později a sice rozšířené o bonusy "I Stole Your Love" (coververze KISS) a "Closer To Home" (coververze GRAND FUNK RAILROAD, kterou nazpíval Roland). Na jedné straně skvělá věc, na druhé straně si fanoušci kvůli dvěma písničkám museli koupit ještě jednou kompletní album.

Weiki: Ve vydávající firmě tenkrát došlo ke změnám a odešla většina lidí, kteří s námi svého času podepsali smlouvu. To znamenalo, že většina našich spřízněných musela odejít a přišel nový personál, který se nejdřív musel zaučit. To znamená, že k albu nikdy nevyšel třetí singl "In The Middle Of A Heartbeat", na kterém obě skladby měly být. To byla mimochodem opravdu dobrá balada, kterou jsem tenkrát napsal s Andim z toho důvodu, že jsem se rozešel s dlouholetou přítelkyní. Andi se mě ptal na moje pocity a přitom napsal dost výstižný text. Nejhorší na tom bylo, že moje tehdejší přítelkyně tenkrát album dostala a nejvíc se jí líbila právě ta balada. Tenkrát mi říkala: "Weiki, to je ale krásně smutný text. O kom pojednává"?!.

SPARK: "The Game Is On" byla tak trochu parafráze na "Rise And Fall"?!

Weiki: Jasně! Ale mimo tebe si toho téměř nikdo nevšiml. Ještě byl chtěl dodat, že to pro nás bylo opravdu důležité a povedené album. Chvílemi mi stylisticky připomínalo ta nejlepší díla Alice Coopera.

Perfect Gentleman (EP, 1994)

Weiki: Titul, který Andi v trochu jiné formě nabídl PINK CREAM 69 na jejich druhé album "One Size Fits All". Oni mu ale řekli, že je to blbost a že to nikoho nezajímá. My jsme si se skladbou potom trochu pohráli. Já jsem do ní například integroval kytarové figury, které mi připomínaly naši starší skladbu "A Little Time". Chtěl jsem v té době do našich skladeb integrovat hodně typických poznávacích znamení HELLOWEEN.

Markus: To se povedlo, aniž bychom se opakovali.

SPARK: Geniální byla coververze THIN LIZZY "Cold Sweat", která svého času vyšla i na prvním limitovaném digipakovém nákladu "Master Of The Rings" společně s rozhovorem s vámi.

Weiki: Obě coververze se povedly. "I Stole Your Love" i "Cold Sweat" jsme ve studiu nahrávali ve velké rychlosti bez větších střihů nebo vylepšování.

Markus: Byla tam i moje kompozice "Silicon Dreams", kterou jsem tenkrát "sešil" z těch nejrůznějších nápadů, které jsem měl v hlavě. Trochu mi to připomíná jednu věc od Michaela Schenkera, kterou jsem ale slyšel až několik měsíců potom.

Weiki: Když o tom tak uvažuju, mohli jsme "Silicon Dreams" dát na album například místo "Take Me Home".

SPARK: Já jsem podstatu "Take Me Home" nikdy nepochopil. Připomíná mi spíš tvorbu VAN HALEN než HELLOWEEN.

Weiki: Nám taky. Ale na album se skladba dostala především z toho důvodu, že byla svižná a nekomplikovaná. Tím, že existovala určitá podoba s VAN HALEN, si kdekdo myslel, že se jedná o Andiho kompozici. Ale nebylo tomu tak.

Markus: Instrumentální skladba "Grapowski's Malmsuite" zní přesně tak, jak napovídá název. Je hodně inspirovaná Yngwieho tvorbou. Ale to je v pořádku. Dokonce jsme ji hráli na některých koncertech v Japonsku, když si Andi po téměř dvou odzpívaných hodinách musel odpočinout.

Weiki: V několika zemích světa byl singl "Perfect Gentleman" první v hitparádě a my jsme tenkrát přišli za šéfem naší německé pobočky a říkali mu: "Perfect Gentleman" je dost velký hit. Možná, že by to chtělo vylisovat víc než vašich obligátních 12.000 singlů." Jeho odpověď byla: "Víc stejně neprodáme". No a v Německu a v desítkách dalších zemí skladba ještě dnes běží na každé průměrné rockové diskotéce.

Power (EP, 1996)

Weiki: Chtěl jsem zkomponovat skladbu v duchu tvorby SWEET. Nebylo to úplně bez komplikací, protože skladba sama o sobě měla působit jednoduše a právě kompozice takových skladeb je vůbec nejtěžší. Navíc náš producent Tommy Hansen byl v té době dost společensky unavený, a tak jsme museli pracovat i za něho. Výsledek byl v pořádku a na koncertech skladbu hrajeme dodnes.

Markus: Já sám musím říct, že se mi koncertní verze na albu "High Live" líbí o hodně víc. Má totiž spíš tu potřebnou energii.

Weiki: Coververzi skladby STATUS QUO "Rain" jsme tenkrát nahráli v duchu skupiny WHITE LION. Oni coververze taky dělali po svém a myslím si, že hodně dobře. Například jejich "Radar Love" se mi moc líbí. "Rain" jsme tenkrát zkoušeli strašně dlouho a stále to neznělo jako STATUS QUO. Jednoho dne jsme na to vykašlali a všechno udělali po svém. Zjistili jsme, že se STATUS QUO nedají napodobit ani náhodou. Ale neudělali jsme jim ostudu!

Markus: Skladbu "Walk Your Way" jsem měl hotovou už dávno a chtěl jsem ji umístit na moje sólové album, k jehož realizaci jsem se ale dostal až před pár měsíci. Je to pěkná písnička a i když mi ji "ukradli" HELLOWEEN, za tu verzi se není třeba stydět.

Weiki: Veškeré tehdejší bonusy jsme nahrávali u Tommyho v Dánsku a věnovali jsme se jim jako žádným bonusům předtím i potom. Akorát, že jsem měl dva a půl týdne nějakej záhadnej průjem a ve studiu jsem mohl pracovat pouze s velkou námahou. Dodnes nevím, z čeho to tenkrát bylo. Možná z námahy, nachlazení.

Markus: Byli jsme tam šest neděl a za tu dobu jsme dali dohromady šest skladeb. Tolik času jiné skupiny potřebují na kompletní album. Ale stálo to za to.

Weiki: Na jedné straně jsem měl kvůli průjmu špatnou náladu, ale zároveň to bylo romantických šest neděl. Sněžilo, venku bylo krásné zimní počasí a my jsme mohli v klidu pracovat.

SPARK: Na tomto přístupu je znát, že na rozdíl od jiných skupin bonusy neodfláknete.

Markus: Je to samozřejmě námaha, když člověk po kompletním albu musí vyprodukovat ještě další čtyři až šest kvalitních kompozic. Ale zároveň je to šance k experimentování nebo k nahrání coververzí skladeb oblíbené skupiny.

Weiki: Už několik let si na obsahu našich EP dáváme záležet a hodně fanoušků to pochopilo. Nás nikdy nebavilo lidem tahat peníze z kapes nějakými nesmyslnými remixy nebo nehotovými demoverzemi, které bez ostychu vydávají jiné skupiny. V tomhle ohledu pro mne byli příkladem SWEET nebo STATUS QUO. Jejich singly a EP se vždycky vyplatilo koupit, protože tam byly zajímavý bonusy. Jiný skupiny z tý doby daly na singl pouze dvě písničky z desky, což je nuda.

Markus: Bonusy mají u HELLOWEEN tradici. Naši fanoušci vědí, že je očekává něco zajímavého a netradičního. Byla by blbost udělat bonus, který se nese v podobném duchu jako obsah alba.

The Time Of The Oath (CD, 1996)

Weiki: Album, které zní přesně tak, jak jsme chtěli aby znělo. Nahrávali jsme ho relativně zastaralou metodou, ale je to metoda, které si cením i dnes. Někdo může říkat, že je to staromódní, ale Roland tam zní jak znít má a to samé platí i pro mne a mojí kytaru.

SPARK: Přesto se na albu nalézá několik skladeb, které se tam nalézat nemusely. Například "Kings Will Be Kings" nebo "A Milion To One". Relativně tuctové kompozice s průměrným bonusovým charakterem.

Weiki: "Kings Will Be Kings" je, myslím, dost dobrá skladba. V původní konstrukci zbyla z dob "Walls Of Jericho" a na album se hodila. Základní nápad je samozřejmě relativně jednoduchý, ale nemyslím si, že by to byla špatná písnička. O zbytku alba už jsme si v minulosti řekli všechno. Myslím si, že to nemá cenu ještě jednou omílat.

SPARK: Skladby "Still I Don't Know" a "Take It To The Limit" byly k mání pouze na asijském vydání alba. Proč nikdy nevyšly ve zbytku světa?

Weiki: Tradiční problém. Měly být na singlu, který v Evropě nakonec nikdy nevyšel. Možná, že jednoho dne vydáme na nějakém sampleru. Především "Still I Don't Know" je totiž skvělá věc, která svého času vznikla v Dánsku a která má kritický text, kterým mě Andi vyloženě nadchnul. Dělal si v něm totiž legraci například z věcně nepřesných Německých spolkových drah.

The Time Of The Oath (EP, 1996)

Weiki: Uli dostal k narozeninám album Jean Michela Jarrea a konkrétně skladba "Magnetic Fields" se mu strašně líbila. Jednou přišel na zkoušku a říkal, že by to chtělo nahrát po našem. Nejdřív jsme si ťukali na čelo, ale zkusili jsme nahradit některé klávesy kytarami, basou a bicími a výsledek byl překvapivě kvalitní.

Markus: Později se nám Uli přiznal, že to album nepředstavovalo jeho první kontakt z Jarreho hudbou. V mládí ji musel doma poslouchat od svých sester.

Weiki: Coververzi skladby "Electric Eye" jsme původně nahráli na tributní sampler JUDAS PRIEST.

Markus: Ten tenkrát postavil na nohy časopis ROCK HARD.

Weiki: "Electric Eye" na našem EP vyšlo dřív než na samotném sampleru a nějaký lidi nám kvůli tomu nadávali. přitom jsme to na všechny včas oznámili. Ale stejně je to tak, že EP v současné době ve většině zemích světa není k sehnání, zatímco sampler je na trhu i nadále.

SPARK: Titulní skladba je jednou z nejsilnějších kompozic HELLOWEEN za posledních pár let. Ovšem není pro vás příliš typická. Proč jste ji vybrali na EP?

Weiki: RAINBOW svého času taky vydali na singlu "Stargazer" a nikomu to nevadilo. Po EP "Power" jsme chtěli ukázat, že se z nás nestává komerční skupina, kteréhožto faktu se všichni obávali.

Markus: Chtěli jsme ukázat jednu z netypických tváří HELLOWEEN.

Weiki: Navíc byl naplánován skvělý videoklip, který měl v první fázi vypadat jako menší film. Na jeho základě se mělo prodávat i EP. Ale ne všechno se povedlo a i když je klip slušný, mohl dopadnout ještě o hodně líp. Navíc tam byl ten problém, že písnička byla dost dlouhá, klip zrovna tak a nakonec snad v žádné televizní stanici světa neběžel kompletní.

Markus: Mně zkracování klipů v televizi a písniček v rádiu dost vadí. Vystřihnutí pěkného kytarového sóla považuju téměř za barbarství.

SPARK: V této souvislosti bylo svého času nejhorší sestříhání vašeho opusu "Halloween" z více než deseti na tři nebo čtyři minuty.

Weiki: Naše tehdejší americká firma RCA "Halloween" nutně chtěla mít na singlu a přemluvila nás k tomu, abychom ji dost drasticky sestříhali. Udělali jsme to nejlepší možné, ale přesto vznikla úplně jiná písnička.

Markus: Ale videoklip se tenkrát povedl.

Forever And One (Neverland) (EP, 1996)

Weiki: Překrásný videoklip jsme natočili za málo peněz jenom tak při zvukové zkoušce ve Španělsku. Samotná balada je rovněž pěkná. To byl Andi ve formě!

SPARK: Vzpomínám si, že jsem Andiho zrovna tenkrát navštívil v jeho soukromém studiu a on během svou dnů zkomponoval a sám nahrál obě bonusové skladby "Light In The Sky" a "Time Goes By"

Weiki: Nechali jsme mu v tom absolutně volnou ruku, protože jsme věděli, že mu můžeme důvěřovat. Firma chtěla na poslední chvíli k videoklipu baladický singl, a tak se Andi v neuvěřitelném tempu pustil do práce a všechno dokončil s úžasným výsledkem. Zbytek skupiny na studio neměl čas a Andi nám řekl, že je právě doma v Karlsruhe a že má čas jak na komponování, tak na nahrávání. Každý jiný zpěvák by v podobné situaci propadl absolutní panice, ale on to zvládnul EP tenkrát obsahovalo pouze jeho skladby. Vedle těch zmiňovaných ještě koncertní verzi skladby "In The Middle Of A Heartbeat", která byla stažena z "High Live". Nám to ale vůbec nevadilo, protože Andi je člen HELLOWEEN a má při své práci absolutně volnou ruku.

High Live (2CD, 1996)

SPARK: Po "Live In The U.K." vaše druhé koncertní album. Kdekomu vadilo, že jste "éru Hansen" nepřipomněli ani jednou písničkou a "éru Kiske" pouze čtyřmi skladbami. Zbytek tvoří materiál z vašich dvou alb s Andim.

Weiki: Náš přístup k výběru skladeb na album souvisel s tím, že jsme věděli, že určité skladby v živé verzi mají fanoušci na "Live In The U.K.". Konkrétně o "How Many Tears" si myslím, že skladby v kvalitnější koncertní verzi než tenkrát snad ani zahrát a zazpívat nedá. No a potom jsme v žádném případě nechtěli finančně podporovat naši první vydávající firmu a především jejího šéfa Walterbacha. Samozřejmě, mohli jsme zařadit "Ride The Sky", "March Of Time" nebo "Halloween". Ale věděli jsme, že by v takovém případě na dvojalbu, v jehož případě bylo jasné, že se bude dobře prodávat a ono se nakonec i dobře prodávalo, vydělali i lidi, který na něm vydělat neměli. Rok 1996 byl jedním z pracovně nejintenzivnějších v dějinách HELLOWEEN a my jsme nechtěli, aby na náš úkor vydělával někdo, kdo nedělal nic. Například "I Want Out" jsme nezařadili z toho důvodu, že by zbytečně vydělával peníze Hansen. Ale nehledě na to se v budoucnosti určitě ještě objeví nějaké koncertní album HELLOWEEN a do té doby bude právní a autorská situace snad v takové pohodě, že budeme moct zařadit všechny skladby, které budeme chtít zařadit. Prostřednictvím "High Live" jsme ještě jednou - především pro Severní Ameriku chtěli prezentovat novou tvář HELLOWEEN a tak by se nehodilo, abychom hráli příliš velké množství starších skladeb.

SPARK: Doprovodná videokazeta byla v pohodě, možná některé záběry byly chvílemi až příliš tmavé.

Weiki: To by ani tak nevadilo. Ale my jsme tenkrát měli k dispozici pět španělských kameramanů a když jsme se potom dívali na to, co natočili, zjistili jsme, že se vlastně dá použít pouze materiál od dvou z nich. Zbytek byl kvalitativně špatný, až hrůzostrašný.

Markus: Tenkrát nás na turné doprovázel kameraman, který natáčel kilometry filmu před koncerty, po koncertech, v autobusu i v zákulisí a my jsme si mysleli, že ty záběry budou k použití. Nakonec byly použity pouze jako kulisa k závěrečným titulkům. trochu nás to zklamalo. Došlo i k takovým šílenostem, jako že se zapomnělo na zvukový záznam Uliho druhého kopáku. Ve studiu se kopáky potom ještě musely zdvojovat, aby se videokazeta a album vůbec mohly vypustit na trh.

Weiki: Já jsem byl přes šest dní v Londýně a dohlížel na to, aby se všechno nějakým způsobem dopadlo. Tenkrát jsem si nejednou říkal, že je štěstí, že mám dobrou přítelkyni. Kdyby mě totiž poprvé viděla na videokazetě "High Live", ani by se na mne nepodívala. Tam jsem chvílema vypadal jako chodící mrtvola. Kameraman, který měl natáčet jenom mne, mě totiž z devadesáti procent zabíral zespoda nahoru. Firma investovala hodně peněz a mohlo to být daleko lepší. Když ale člověk zná pozadí, musí uznat, že výsledek není úplně špatnej. To si potom nevšimne toho, že Andi v jedné písničce má na sobě bundu, potom zase ne a potom zase jo. Anebo že Roland v jedný písničce hraje na dvě různý kytary, aniž by si je vyměnil. Ale to jsou jenom detaily.

Markus: Stříhal to kluk, kterej se jmenuje Robin a on opravdu zapracoval. Během jednoho týdne udělal z absolutního průšvihu docela příjemnou videokazetu.

Weiki: Ale příště to bude muset bejt o hodně lepší!

I Can (EP, 1998)

Markus: Pilotní singl byl unikátní v tom, že se management, skupina a vůbec všichni okolo nás shodli na tom, že "I Can" je skladba, na které se dá postavit album. Nevedly se žádné dlouhé debaty, prostě se to udělalo.

Weiki: Hudbu jsme udělali společně s Andim a oba jsme byli s písničkou hodně spokojeni. Andi nejdřív měl strach, že refrén není dost silnej, potom jsem měl strach já, že není dost silná moje kytarová linka. Ale dotáhli jsme to do konce a reakce zbytku skupiny nás přesvědčila o tom, že jsme na sebe až příliš kritický.

Markus: Andi na EP dodal ještě skladbu "A Game We Shouldn't Play", která se mi osobně dost líbí. Nahrávali jsme ji zároveň se zbytkem alba a kvalitativně není o nic slabší…

SPARK: V tomto bodě Weikiho komentář končí a samostatný rozhovor k albu "Better Than Raw" najdete v čísle 5/98.

Zdroj:  SPARK - 03/04
Poděkování: Pavel Soukup

Turné k albu "Rabbit Don't Come Easy" představovalo pro skupinu HELLOWEEN hodně náročný podnik. HELLOWEEN hned několik měsíců cestovali křížem krážem světem a hráli i na takových místech, kam se ani ti nejslavnější kolegové nedostanou. Koncem října loňského roku se vrátili do Evropy a odehráli po letech svoje první koncerty v Německu. Vystoupení ve Stuttgartu přitom představovalo první vrchol. Po všech stránkách dotažený výkon zpěváka Andiho Derise, který na tomto turné zpíval tak jako s HELLOWEEN snad ještě nikdy předtím. K tomu vysoce motivovaní noví členové: kytarista Sascha Gerstner a bubeník Stefan Schwarzmann. A ještě navíc pečlivě vyvážený a místy hodně překvapivý výběr písniček. Kdo mohl tušit, že v novém tisíciletí uslyší koncert HELLOWEEN, který bude začínat kompozicemi "Starlight", "Murderer" a "Keeper Of The Seven Keys"? Všechno je tedy v nejlepším pořádku… V tu chvíli ovšem nikdo ještě netušil, že Andiho Derise o několik dní později skolí zákeřný virus a že části turné budou muset být přeorganizovány.

O několik týdnů později…

21. 11. 2003, La Laiterie - Strasburg, Francie
Andi je opět zdravý a v pořádku…Už několik hodin před začátkem koncertu jsou chodník a částečně i ulice před halou do posledního místečka zaplněné. Nad pokladnou sice není cedule "vyprodáno", zřejmě však pouze z toho důvodu, že na ni pořadatel nemyslel. Skupina se v tu dobu již nalézá v pohodlné a prostorné šatně haly. I když skupina… Zatím jsou vidět pouze Sascha, Stefan, klávesista Jörn a téměř vždy skvěle naladěný baskytarista Markus Grosskopf. Andi a kytarista Michael "Weiki" Weikath jsou v tu chvíli v nedohlednu. Je kolem šesté hodiny večerní a oba ještě spí. Což není nic mimořádného. Jedná se pouze o jednu ze stránek života na turné. To znamená, pokud možno do rána být vzhůru a posléze až do večera, tedy do doby krátce před začátkem koncertu, spát. Sascha, Stefan a Markus o tom ví a nic neřeší. Poklidně a svědomitě se připravují na večerní koncert. V tu chvíli už z haly duní předskupina RAGE. Ta je na tomto turné všemi respektována a doslova hýčkána, i když do hodinového bloku zabudovat delší sólo na bicí a na kytaru je poněkud zvrácený luxus. Ale jak říká zpěvák a baskytarista Peavy: "Já o tom samozřejmě vím, ale vysvětluj to Victorovi a Mikovi…" Budiž… V tuto chvíli vstupuje do šatny Andi. Po třináctihodinovém spánku nepůsobí zrovna nejsvěžejším dojmem, ale po šálku bílé kávy má dobrou náladu. Po Weikim oproti tomu stále ještě není ani vidu ani slechu. Objeví se až několik minut před odchodem skupiny na pódium. A to jenom proto, že pro něho tourmanažer "Big Al" - pohodový, leč chvílemi poněkud pomalý Skot - zašel přímo do autobusu. Koncert sám o sobě probíhá nad očekávání dobře. Vlastně výborně. Strasbourg je kousek za německou hranicí a tak se vedle domácích fanoušků na výkon HELLOWEEN přijelo podívat i několik lidí z Německa. Ti se výborně baví a zřejmě si neuvědomují, jak dobře skupina pódiu funguje i pře stres několikaměsíčního turné. a jako vždycky: je hodně zábavné sledovat pohodu a dobrou náladu, kterou vyzařuje dokonale harmonující duo Sascha/Weiki. Ti dva se opravdu dlouho hledali a nakonec našli…Něco opravdu mimořádného… Z dalekého Karlsruhe dnes večer dorazila zvláštní delegace. Totiž Andiho rodiče. Bylo by zajímavé zjistit, co prožívala Andiho maminka, když synáček při "How Many Tears" tak razantně házel hlavou… Každopádně v jejím obličeji nešla přehlédnout pořádná porce mateřské pýchy…Je po koncertě a celá karavana se dost záhy chystá na odjezd. HELLOWEEN cestují jedním autobusem, technika druhým a RAGE minibusem. Andi se po delším dialogu s rodiči odebírá do autobusu. Ví, že příští den bude muset být svěží a na všechno připravený. Jedná se totiž o jeden z největších a nejdůležitějších koncertů celého turné. A sice vystoupení v roli zvláštního hosta IRON MAIDEN v Paříži. V hale v části města Bercy, která už je po delší dobu beznadějně vyprodaná… Na takovou událost je potřeba se pořádně vyspat, a tak jsou všichni na kutě relativně brzy. Tak kolem páté hodiny ranní… Ovšem předtím dostane zadní část autobusu ještě pořádnou nikotinovou nálož.

22. 11. 2003, Paříž - Bercy, Francie
Opravdu neuvěřitelná kulisa. Ráno člověk otevře oči, podívá se z okna autobusu a je v Paříži. A sice na parkovišti vedle jedné z největších a zároveň i nejhezčích sportovních hal v Evropě vůbec. Je dopoledne a před halou už se scházejí první fanoušci. Mají na sobě většinou trička IRON MAIDEN, ale dá se identifikovat i nejedno tričko HELLOWEEN. Kapela přitom tráví den do začátku vystoupení různě. Weiki odchází už záhy na návštěvu kamarádů. Markus a Stefan si krátí dlouhou chvíli v obřím komplexu haly. Andi spí. A Sascha vyráží do centra města, aby pro sebe, ale například i Markuse pořídil zajímavé nové módní doplňky. Ve městě módy, kterým je Paříž, to je samozřejmě vynikající nápad. Ovšem není to až tak vynikající nápad v sobotu. To je totiž střed města totálně přelidněný, a pokud někdo v současné době mluví o hospodářské krizi v západní Evropě, Paříže se to spíš netýká. Francouzi, ale i turisti nakupují a konzumují jako o závod. O několik hodin později Sascha neztratil nervy a koupil si několik nových triček a košil, ale i kalhoty pro Markuse, které se baskytaristovi hodně zamlouvají. Dvě hodiny před odchodem na pódium by napětí uvnitř kapely mělo být přímo hmatatelné, ale není. Členové HELLOWEEN se baví, jako by se nechumelilo, diskutují zkrácený playlist a posléze se chystají "do boje". Krátce před osmou se v již plné hale setmí, ovšem při úvodním "Starlight" nejeden fanoušek pouze nechápavě hledí směrem k pódiu. Nejpozději při "Keeper Of The Seven Keys" je kolektivní nadšení, ale tak obrovské, jako by už hráli IRON MAIDEN. Světel by mohlo být víc, zvuk by mohl být průzračnější, ale HELLOWEEN se "chytají" na plné obrátky. Nemůžou samozřejmě nic zkazit, když do sedmnáctitisícového davu "odpálí" jistoty "Eagle Fly Free" a "Future World". I na tyto písničky publikum reaguje euforicky. Kupodivu se daří i experiment s odehráním písničky "If I Could Fly" z alba "The Dark Ride". Z té se v průběhu turné stal jakýsi utajený hit a i pařížské publikum dokazuje, že obsah kontroverzního alba důvěrně zná. Škoda, že HELLOWEEN ten večer měli k dispozici pouze padesát minut hrací doby. A ty byly ještě navíc dopočítány do poslední sekundy. Když totiž skupina dohrávala "How Many Tears", na pódium přišel bubeník IRON MAIDEN Nicko McBrain společně s produkčním IRON MAIDEN Johnym a oba se tvářili jakoby vážně a s jakoby významným výrazem obličeje ukazovali na hodinky. Publikum je v té chvíli na pokraji šílenství a skupinu posléze vyprovází obrovským nadšením a neutuchajícím potleskem. Člověk by mohl mít dojem, že se na toto místo HELLOWEEN budou moct v dohledné době vrátit… A to i bez asistence známějších kolegů. RAGE ten večer mimochodem hráli po půlnoci v jednom pařížském klubu. Ten měl kapacitu zhruba tři sta lidí a nakonec vněm bylo lidí pět set. Průběh následující noci, si zřejmě každý dokáže představit. To HELLOWEEN ovšem nezajímá. Nikdo z kapely příliš nestuduje mimochodem dost vydařené vystoupení IRON MAIDEN. Všichni se scházejí v autobusu a záhy se vyráží směrem k další koncertní zastávce. Do belgických Antverp.

23. 11. 2003, Hof Ter Lo - Antverpy, Belgie
Popravdě řečeno se tuto temnou neděli ani nevyplatí vstát. Prší, hala se nalézá na tmavém předměstí, a tak jedinou alternativou na přežití se zdá být spánek nebo sáhodlouhé diskuse uvnitř autobusu. Během takových dnů se na turné můžou dostavit nervozita a špatná nálada, ale členové HELLOWEEN ví, na čem jsou, a tak v klidu vyčkávají na večerní koncert. Večer je prostorná hala dobře zaplněná a reakce na produkci RAGE jsou slušné. Ovšem během vystoupení HELLOWEEN se z nejasných důvodů v publiku nepohybuje celkem nic. Když Andi během písničky "Power" chce publikum obligátně rozezpívat, člověk až má strach, aby zpíval vůbec někdo. Špatné počasí a deprimující pozice haly na nevlídném předměstí zdánlivě publikum totálně deptají. Přesto se ten večer skvěle chytají především skladby z alba "Rabbit Don't Come Easy". Ať už "Open Your Life", "Sun 4 The World" nebo "Back Against The Wall". Po koncertě uvnitř kapely panuje skvělá nálada. Ne kvůli vlažnému belgickému publiku, ale kvůli tomu, že následující den v Holandsku je na plánu volno…

24. 11. 2003, den volna - Tilburg, Holandsko
Dlouho spát, užívat výhod pohodlného hotelu a posléze od pěti odpoledne až do půl třetí do rána sedět v hotelové restauraci a vést zajímavé diskuse. Tak zhruba tento den probíhal. Weiki přitom téměř celý den prospal nebo v posteli prosurfoval na svém notebooku. Andi v restauraci ukazoval klávesistovi Jörnu Ellerbrockovi samostatně vytvořené menu na DVD "Hellish Videos", které by se na trhu mělo objevit v dohledné době a které by mimo jiné mělo obsahovat všechny videoklipy skupiny do dnešního dne. Sascha odchází do fitness studia, aby i v den volna zůstal fit. A vůbec Sascha… Tento člověk je schopen na sebe okamžitě po dvouhodinovém koncertu vzít tepláky a jít jogovat, aby vymlátil přebytečnou energii.

25. 11. 2003, Tilburg, Holandsko
Tilburg není zase až tak daleko od Antverp, ale publikum je zde o hodně vřelejší než v Belgii. Jenom kdyby se podobná euforie nemusela prokazovat zrovna házením plných kelímků piva na pódium. HELLOWEEN odehrávají slušný koncert, na kterém ale opět chybí trio písniček "Sole Survivor", "I Can" a "Where The Rain Grows", které na začátku turné ještě pravidelně zaznívaly. Byly totiž vyřazeny s přihlédnutím k Andiho hlasivkám. A člověk se tomuto kroku nemůže tolik divit. Vždyť v mezičase silně oblíbený frontman večer co večer na pódiu i tak stojí téměř dvě hodiny a na rozdíl od nejednoho kolegy z něho v každé pauze neodchází.

26. 11. 2003, Stadthalle - Lichtenfels, Německo
Zpět v Německu. Sascha a Stefan jsou v zapadákově jménem Lichtenfels téměř doma, a tak se těší na to, že je zde večer navštíví členové rodin, známí a kamarádi. Ovšem… Publikum v hale spí takovým stylem, že už během koncertu RAGE je na Peavym vidět, že by nejraději buďto začal nadávat, nebo předčasně odešel z pódia. Ještě horší situace panuje během koncertu HELLOWEEN, kdy Andi dokonce totálně rezignuje na obligátní interakci s publikem během "Keeper Of The Seven Keys" nebo "Power". Kapela odchází předčasně z pódia a především Sascha a Stefan vypadají jako hromádka neštěstí… "Absolutně nechápu, co se tady stalo," komentuje situaci černovlasý kytarista. "Strašně jsem se na ten koncert těšil a nakonec to vypadalo tak, že o nás vlastně vůbec není zájem. Přitom hala byla téměř plná…"Kdo ví, odpoví… Faktem ale zůstává, že celkově toto turné upevnilo pozici kapely a z kandidáta na rozpad vytvořilo novou, průbojnou "jednotku". Důkaz pro toto tvrzení hledejte na letních festivalech!

Zdroj:  SPARK - 09/05


Norimberk - Německo 16. 8. 2005 Cinecitta

Jedna z nejznámějších speedmetalových kapel, která tvořila historii tohoto stylu - němečtí HELLOWEEN - se ve svých počátcích nesmazatelně vryli do srdcí všech příznivců tvrdé hudby počinem "Walls Of Jericho" (1985), ale taky dvěma nadčasovými alby "Keeper Of The Seven Keys part I." (1987) a "Keeper Of The Seven Keys part II." (1988). Tyhle nesmrtelné nahrávky tvoří základní stavební kameny CD sbírky každého pravého metalisty. Po několika dalších deskách, ať už dobrých, či méně úspěšných, v každém fanouškovi hlodalo, jestli se ještě vůbec někdy setkáme se "strážcem sedmi klíčů". S jistotou už je možné říci, že skutečně dojde k vydání alba "Keeper Of The Seven Keys - The Legacy", kteréžto by mělo odpovědět na všechny vyřčené i nevyřčené dotazy. 

Agilní firma SPV ve spolupráci se samotnou kapelou připravily tzv. pre-listening session v Norimberku v Německu, kde pro novináře z několika evropských zemí nachystali malý předkrm v podobě poslechu několika skladeb z chystaného alba. SPARK samozřejmě nemohl chybět.

S fotografem Zdeňkem Zeleným jsme se tedy vydali na místo činu a dorazili do exkluzivního hotelu Holiday Inn, kde si nás vyzvedli zástupci jmenované firmy Mirko s Ollym. Společně se všemi členy kapely a zhruba dvaceti novináři z dalších renomovaných evropských časopisů jsme se vydali do místního speciálního kina Cinecitta, které je proslulé svoji třírozměrnou projekcí. Po usazení v pohodlném sále a se směšnými, ale nutnými brýlemi na nosech jsme očekávali mnohé. "Ani my sami nevíme, jak to všechno bude vypadat. Dokonce ani neznáme název filmu, který bude doprovázet skladby, co tady zazní. Jsme moc zvědaví a napnutí jako struny. Svým způsobem je to pro nás taky premiéra…," už předem oznámil zpěvák a lídr Andi Deris. Ještě je třeba podotknout, že k filmu bylo celkem připraveno pět skladeb: "Zatím se musíte spokojit s tímhle předvojem, jelikož další skladby jsou ještě ve stádiu dodělávek. Až bude vše jak se patří hotové, budete to mít jak se patří k dispozici," dodal baskytarista Markus Grosskopf. 

Nakonec se ukázalo, že počítačově animovaný hororový příběh se jmenuje "The Haunted Castle". Je také nutné dodat seznam skladeb, které při jeho projekci zazněly. Jmenovitě se jednalo o "The King For A 1000 Years", "Invisible Man", "Born On Judgement Day", "Occasion Avenue" a "Silent Rain". Už prvně jmenovaná skladba se nachází na právě vydaném singlu "Mrs. God", který ale obsahuje i trochu jiný materiál: "Na singlu jsou kromě této skladby ještě věci "Mrs. God" a "Run (The Name Of Your Enemy)", které se hudebně trochu liší od zbytku alba. Převážná většina, která zazněla zde, je velice rychlá, hutná a má spád. Řekl bych, že skladby jsou komplexnější než dříve. Taky je zde více kytarových soubojů, což určitě fanoušci ocení." Musím souhlasit, že všech pět skladeb mělo pořádný tah na branku. Jestli tedy bude i zbytek alba v těchto kolejích, bude to nesmírná jízda. 

Umně a taky uměle vytvořená kombinace pěti skladeb HELLOWEEN a animovaného 3D snímku "The Haunted Castle" udělala na všechny přítomné, i samotné hudebníky, velký dojem. "Bylo to velmi zábavné. Jak už říkal Andi, vidíme to taky poprvé, ještě se tahle kombinace nikdy nezkoušela. Jsme hodně překvapeni výsledkem. S nápadem uskutečnit pre-listening session přišel Andi a mě napadlo zkombinovat to s promítáním. Jelikož pocházím z Norimberku, nebyl pro mě problém to domluvit v tom speciálním kině. Ovšemže jsme to ještě probrali s managementem a firmou. Všichni byli zajedno, že to bude něco neobvyklého a nezapomenutelného, což se nakonec splnilo," řekl krátce po projekci kytarista Sascha Gerstner. Spokojeni nakonec byli všichni, dokonce i oba zástupci firmy. Na některých přítomných novinářích šlo dokonce vidět, že děj animovaného filmu, který se odehrával ve starém zámku plném duchů, kostlivců, mrtvol, démonů a pekelných interiérů, je tak strhl, že ani moc nevnímali hudební doprovod HELLOWEEN, kvůli kterému hlavně přišli.

Po skončení a za všeobecného veselí se zrušil návrat do lobby hotelu, kde měly probíhat následující rozhovory, a všichni se přesunuli do nedaleké irské hospody O Shea's Irich Pub. Bohužel se nepočítalo s tím, že tam bude hluk jak na letišti, ale jak bylo vidět, ani hudebníkům, ani novinářům to nevadilo a postupně si muzikanty rozebírali, podle daného harmonogramu, pro své rozhovory. Vše proběhlo v naprosté pohodě a nálada kulminovala. Ovšem jak už to bývá, řidič, ten tvrdý chleba má: museli jsme brzy na kutě.

Shrnuto, sečteno - alespoň z toho, co jsme měli možnost slyšet, bude album "Keeper Of The Seven Keys - The Legacy" hodně rychlé, tvrdé i melodické ála HELLOWEEN. K vydání by mělo oficiálně dojít na konci října. Není snad nutné ani připomínat, že všichni zájemci mohou tuto legendu spatřit v listopadu na vlastní oči na koncertě ve Zlíně, v Pardubicích nebo Plzni. Příběh pokračuje…

Zdroj:  Helloween.ws


Vítejte v The Pumpkin Files, několika-dílné sérii vyprávějící o produkci nového alba, mnoha zákulisních informacích s komentáři členů kapely. Za předpokladu, že pronikneme do pracovního procesu profesionální skupiny, doprovodíme Helloween během psaní, skládání, nahrávání a mixování nových písní, produkce nového DVD a rozvržení turné...První část naší série The Pumpkin Files, která se poprvé objevila v německém časopisu Metal Heart je založena na rozhovorech se skupinou během přestávek v nahrávání přímo v jejich studiu na Tenerife. První část nese název: "Vzkříšení Keepera".

Část I.: Vzkříšení Keepera

Duben 2004. Skupina je na světovém turné "Rabbits On The Run" a právě přijíždí do Asie. Kapela už vystupuje bezmála půl roku, 70 koncertů ve 29 zemích na všech kontinentech světa kromě Afriky a Austrálie. Navzdory velkému vytížení jsou vztahy a situace ve skupině velice dobré. Koncertování nebylo vždycky takovou srandou a uvolněním, ne vždy to ve skupině běželo tak hladce a harmonicky. Když se jich jeden reportér v Japonsku zeptal, jaká je situace uvnitř kapely, tak odpověděli: že s touto sestavou by si dokázali představit realizování třetího dílu Keeper Of The Seven Keys. Toto prohlášení se brzy rozneslo po celém světě."

Celá věc měla ve skutečnosti sloužit jako příklad, jak to ve skupině dobře funguje a nakonec to všechno padlo kvůli našim euforickým pocitům a dětinskosti.", vysvětluje Andi a směje se, když vzpomíná na onen rozhovor. Andi právě sedí před svým domem na Tenerife, kde se píší, zkoušejí a upravují písničky pro nové album. Pokud se ovšem jejich výrok pro Japonský tisk stane reálným, skupina se k tomu už nebude dále podrobněji vracet. Nakonec to ovšem tak nemožné není, protože zpočátku byli kluci udiveni, jak rychle se mohla jejich zpráva rozšířit do světa, ale najednou se začalo ukazovat, že zase až tak špatná myšlenka to není."

Poprvé se můžeme spolehnout na dva spolupracující kytaristy, kteří si dobře rozumí." Andi vysvětluje základní myšlenku tohoto tématu. "Po deseti letech působení v Helloween je to pro mě nová zkušenost když skupina vstoupí do studia a pracuje jako tým, což se starou sestavou možné nebylo, protože někdy musel zbytek kapely jen tak sedět na pohovce a sledovat jak se oba kytaristé nechtějí domluvit na společném názoru. Dříve bylo naprosto normální, že Weiki nahrál část písniček a zbytek nahrával Roland, jelikož bylo absolutně nemožné, aby to udělali společně." Prostě ve zkratce: písničky na nové album byly nahrávány způsobem, kterým se v Helloween nenahrávalo už nějakou dobu."

A teď po velice dlouhém turné se Sachou, můžeme v klidu prohlásit, že je to výborný člověk", říká Andi a vysvětluje, že to může otevřít cestu k novým hudebním obzorům. "Esence, která byla nutná k oběma Keeperům, byla v efektivitě dvou spolupracujících kytaristů a teď zde máme také dva kytaristy, kteří horlivě usilují o společnou spolupráci a Keeper 3 se už nezdá být tolik vzdálený realitě. Uvnitř kapely jsme o tom hodně mluvili a vzájemně jsem došli ke shodě, že na to nebudeme nějak pospíchat, ale není to zase až tak nereálné. Weiki zašel dokonce tak daleko, že řekl, že to bude jako za starých časů, když je teď kytarové duo zpátky. Nemůžeme popřít, že by z toho Keeper 3 mohl vzniknout, ale zatím nechceme nic slibovat."

"Příběh Keepera zůstává stále otevřený, protože vše závisí na písničkách. Pokud nebudou hodnotným nástupcem Keeperů, budeme muset zvolit jiný název nového alba. Největším problémem je najít zvuk příznačný pro dobu před 15 lety a navíc k němu přidat standardy dnešní doby. Jak jistě víte už uběhlo hodně let od té doby", vysvětluje Andi problémy, před kterými celá skupina stojí.

Mezitím je už na Tenerife 6 hodin odpoledne a pro Andiho začíná nový pracovní den. Skládání písní, zkoušení a dlouhé vysedávání ve zkušebně...někdy až dlouho do noci. Vše závisí na inspiraci každého ze skupiny. Obvykle nikdy neskončí dřív než si dají večeři v nějaké z restaurací, které mají otevřeno celou noc. V tyto pozdní hodiny se nikde nepotulují žádní turisté a celý spící ostrov patří jenom jim. A kdo ví, možná během těchto každonočních večeří nakonec vzkřísí třetího Keepera.

Další část Pumpkin Files se bude zabývat znovu-sjednocením se starými přáteli.

Zdroj:  Helloween.ws


Vítejte v The Pumpkin Files, několika-dílné sérii vyprávějící o produkci nového alba, mnoha zákulisních informacích s komentáři členů kapely. Za předpokladu, že pronikneme do pracovního procesu profesionální skupiny, doprovodíme Helloween během psaní, skládání, nahrávání a mixování nových písní, produkce nového DVD a rozvržení turné...

Část II.: Znovu-sjednocení se starými přáteli.

V roce 2004 podepsala kapela smlouvu s Bottom Row a Janen Bayatim. Muž, který díky svému umění dosáhl několika multi-platinových desek jako manažer Gotthard, je v podstatě starý známý Andiho. Oba dva se znají už od doby, kdy byl Andi ještě zpěvák v Pink Cream 69 a bydlel v Karlsruhe. "Muselo k tomu dojít", vysvětluje. "My, jako skupina, jsme museli začít řešit naše ztráty na trhu, protože šlo o naše obchody. Z tohoto důvodu jsme museli opět cítit, že hlavní slovo máme my. Museli jsme se zbavit lidí, a teď mluvme na rovinu, lidí kteří nás jenom využívali."

A tak jsou Helloween a Andi opět dohromady s managementem vedoucí Janem, který byl jedním z jeho nejlepších přátel a Andi je šťastný, že se z nich znovu stali přátelé. Deset let neporozumění jsou ta tam. Nakonec se usmířili a ujasnili si všechny neshody, které mezi nimi vznikly při odchodu Andiho z PC69. "Jan mi připomněl, že předtím jsme se navzájem respektovali", ujišťuje Andi. "Naši synové jsou taky přátelé a často se navštěvují. Pochybuji, že bych dovolil svému synovi ho navštěvovat, kdybych k Janovi necítil respekt".

On je jistota, že se Bottom Row ukáže jako ideální řešení pro Helloween. U Sanctuary jsme byli pouze malá ryba v jejich velkém obřím ochodním gigantu. Bottom Row je záruka, že se bude kapele a jejím požadavkům více věnovat. "Z některých rozhodnutí z vedení Sanctuary jste cítili, že je dělá nějaký manažer, který o nás vůbec nic neví".

Každopádně skupina, jejich management a jejich label SPV toho mají ještě hodně co dokončovat. Nemluvě o novém albu, je zde i DVD se všemi videoklipy za celou jejich kariéru. Hlavní linky byly naprogramovány v Andiho studiu, "kromě dvou videoklipů, které se nějak ztratily", upřesňuje Andi problém, který nastal s vydáním DVD. "Sanctuary England je ztratila, když stěhovali kancelář. Pokud je nenajdou, tak se spolehneme na jiné zdroje. Hlavní ale je, že chci ujistit fanoušky - Nové DVD bude mnohem lepší než poslední High Live z roku 2002, kde byl starý záznam akorát nahrán na DVD a nic víc. To byla velká urážka fanoušků, za kterou se teď cítíme odpovědní. Ale rozhodně to bylo naposled. To garantuji."